22 Cdo 1202/2025-259 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) Č. P. a b) N. P., zastoupených Mgr. Pavlem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 373, proti žalovaným 1) D. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, a 2) Š. H., o určení existence věcného břemene stezky a cesty, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 195/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2024, č. j. 27 Co 255/2024-214, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2024, č. j. 27 Co 255/2024-214, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 4. 2024, č. j. 8 C 195/2022-171, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 8 C 195/2022-171, určil, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jsou jako služebné pozemky zatíženy věcným břemenem služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. e. XY, vše v obci XY, katastrálním území XY, a to v rozsahu určeném geometrickým plánemč. 399–021/2023 ze dne 9. 11. 2023, vyhotoveným GEOVAP spol. s r. o. se sídlem v Pardubicích, Čechovo nábřeží 1790 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a také o tom, že geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok III). 2. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobců postavila v roce 1966 na základě stavebního povolení na pozemku parc. č. st. XY rekreační chatu, kterou v roce 1993 prodala žalobcům. Pro přístup k chatě používala pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, které byly v té době ve vlastnictví státu a jejich správu měl na starosti národní podnik XY. Pozemky byly součástí areálu mlýna. Stát v roce 1992 vrátil v restitučním řízení mlýn i s pozemky (mimo jiné i pozemky parc. č. XY a parc. č. XY) právním předchůdkyním žalovaných, které tento majetek posléze převedly na žalovanou 1) a právního předchůdce žalované 2) H. M. I po vydání pozemků restituentkám a jejich následném darování využívala právní předchůdkyně žalobců a později i žalobci označené pozemky pro příjezd k chatě (pozemek parc. č. XY i k parkování), a když byla přístupová brána navazující na pozemek parc. č. XY opatřena zámkem, obdrželi od něj klíče. Pokojný stav trval až do 19. 5. 2022, kdy bylo žalobcům písemně sděleno, že žalovaní vybudovali nové oplocení a bránu opatřili novým zámkem. Tím znemožnili žalobcům přístup přes pozemek parc. č. XY, přičemž užívání pozemku parc. č. XY zůstalo „bez problémů“. 3. Soud prvního stupně uzavřel, že k 1. 1. 2019 žalobci v souladu s § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) vydrželi právo věcného břemene služebnosti cesty a stezky. Od 19. 3. 1993 do 1. 1. 2019 užívali mimo jiné nepatrnou část pozemku parc. č. XY k přístupu a příjezdu ke své chatě, a realizovali tak obsah služebnosti práva stezky a cesty. Navázali na jednání své právní předchůdkyně, která je při prodeji chaty ujistila o tom, že přístup k chatě mají zajištěn. Tento stav akceptovaly i právní předchůdkyně žalovaných a posléze i žalovaní, neboť jim předávali klíče od zámku na přístupové bráně. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobcům do 1. 1. 2019 někdo v uvedeném přístupu k chatě bránil, nebo že by došlo k jiné skutečnosti, ze které by mohli zjistit, že používání tohoto přístupu není po právu. 4. K odvolání žalovaných Krajský soud Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 27 Co 255/2024-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které dále doplnil o rozhodnutí Městského úřadu XY, odboru dopravy, z něhož zjistil, že na dotčených pozemcích se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, a zopakoval výpověď svědkyně M. M. Následně posuzoval, zda ze strany žalobců šlo o držbu v nikoli nepoctivém úmyslu, přičemž nepoctivý úmysl u žalobců neshledal. Ve shodě se soudem prvního stupně a s ohledem na zjištění, že žalobci dlouhodobě užívali pozemky žalovaných k přístupu a příjezdu ke své chatě a žalovaní tento stav tolerovali a v užívání svých pozemků žalovaným nebránili, učinil odvolací soud závěr, že tím realizovali obsah služebnosti práva stezky a cesty přes pozemky žalovaných. Tvrzení žalovaných, že žalobci užívali pozemky z jiného právního důvodu, na základě obligačního práva či výprosy, odvolací soud nepřisvědčil a s ohledem na uvedené skutečnosti a délku držby práva cesty žalobci, která přesahuje dobu dvaceti let, s níž zákon spojuje mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.), uzavřel, že žalobci vydrželi právo stezky a cesty ve formě služebnosti. II. Dovolání žalovaných a vyjádření žalobců 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7. Dovolacímu soudu předkládají k posouzení právní otázku, zda došlo k mimořádnému vydržení práva služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku. Mají za to, že ze strany žalobců jde o nepravou držbu, neboť žalobci užívali sporné pozemky na základě obligačního vztahu a svým postupem jednali v nepoctivém úmyslu, když se nepravou držbu snaží přeměnit na právo služebnosti. Domnívají se, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil nesprávné právní závěry ve věci určení existence věcného břemene stezky a cesty a poukazují na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 933/2016. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení. 8. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání souhlasí se závěry odvolacího soudu, dovolání žalobců nepovažují za přípustné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl. III. Přípustnost dovolání 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení základní podmínky pro úvahu o mimořádném vydržení práva služebnosti odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 12. Jelikož k nabytí práva odpovídajícího služebnosti mimořádným vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej § 3028 odst. 1, 2 o. z.). 13. Podle § 1260 odst. 1 věta první o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. 14. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. 15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. 16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 17. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. 18. V daném směru dovolatelé přiléhavě poukazují na závěry formulované Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016, (dostupném, stejně jako i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) ve kterém dovolací soud opakovaně vyslovil, že přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva, což platí i pro držbu práva vlastnického. Je třeba, aby dal vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene, a aby vlastník užívání svého pozemku z takového (byť domnělého) právního titulu trpěl. Jen takové jednání lze obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1386/2025). 19. V usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, pak Nejvyšší soud shrnul, že ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013). Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i v usnesení ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023. 20. Odvolací soud opřel svůj závěr o mimořádném vydržení služebnosti žalobci o úvahu, že podstatou (cílem) mimořádného vydržení je poskytnout ochranu faktickému stavu, který trvá již velmi dlouhou dobu (viz bod 24 rozsudku), a dále o skutečnost, že žalobci vykonávali držbu práva v přesvědčení, že jejich držba nepůsobí žalovaným (nikomu) újmu (viz bod 25 rozsudku). 21. Jak ale vyplývá z rozhodovací praxe dovolacího soudu, z pouhé možnosti užívat cizí pozemek k přístupu, nelze bez dalšího učinit závěr, že jde o držbu práva služebnosti, která může vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Aby byla prokázána držba práva odpovídající služebnosti, která by jako jediná mohla vést k vydržení tohoto práva, muselo by být v řízení prokázáno, že žalobci (případně před tím jejich právní předchůdkyně) po dobu alespoň 20 let vykonávali držbu práva odpovídajícího služebnosti užívacího práva k pozemku (nemovité věci) s konkrétním obsahem a že po uvedenou dobu i vlastníci pozemku (nemovité věci) byli srozuměni s tím, že žalobci užívají pozemek (nemovitou věc) právě z titulu držby takového práva. K takovým závěrům však odvolací soud nedošel. 22. Založil-li odvolací soud svůj závěr o vydržení práva odpovídajícího služebnosti na samotném faktu užívání pozemku žalobci, aniž by vysvětlil povahu tohoto užívání jako výkonu věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu, jsou jeho závěry v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud pak ještě dodává, že ani z rozhodnutí soudů obou stupňů, ani z provedených skutkových zjištění, nevyplývá dosud nic, co by zakládalo prostor pro úvahu, že by užívání pozemku žalobci mělo být výkonem věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu (služebnosti). V. Závěr a náklady řízení 23. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože ze stejného důvodu neobstojí ani rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 24. Odvolací soud i soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu