22 Cdo 1232/2025-573 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 510/5, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr. Lenkou Kamišovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o určení práva služebnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 C 118/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 11 Co 73/2024-517, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 2 C 118/2023-453, zamítl žalobu na určení, že pozemek p. č. XY v katastrálním území XY je zatížen služebností opravňující každého vlastníka pozemku p. č. st. XY ve stejném katastrálním území brát vodu ze studny na pozemku p. č. XY a svádět ji na pozemek panující (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 11 Co 73/2024-517, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud tvrzené vydržení služebnosti posuzoval na rozdíl od soudu prvního stupně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“) neboť k vydržení služebnosti mělo podle tvrzení žalobkyně dojít za účinnosti tohoto právního předpisu (uplynutím deseti let od udělení souhlasu obce s odběrem vody ze studny dne 29. 9. 2003). Usnesení zastupitelstva obce, od kterého žalobkyně odvozovala držbu práva odpovídající věcnému břemeni, nebylo podle názoru odvolacího soudu způsobilým titulem ke vzniku takového práva, neboť neobsahovalo podstatné náležitosti dohody o zřízení věcného břemene a ani nešlo o uzavření smlouvy s vlastníkem panující nemovitosti, a ani v jeho prospěch či v jeho zastoupení. Žádost o napojení pitné vody ze studny navíc podal J. P., z obsahu usnesení neplyne, že by měl jednat za jiného. Na základě tohoto usnesení proto žalobkyně nemohla být v dobré víře, že ona na základě žádosti J. P. uzavřela s vlastníkem studny (byť neplatně) smlouvu o zřízení věcného břemene. Pokud žalobkyně s J. P. odebírala do jejich domácnosti vodu ze studny žalovaného, činili tak zjevně na základě domnělého práva obligačního charakteru. Protože ani s J. P. nebyla uzavřena platná smlouva o zřízení věcného břemene, nemohlo se toto břemeno (služebnost) stát ani součástí společného jmění manželů J. P. a žalobkyně. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, kterým výslovně napadla všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. 5. Odvolacímu soudu v rozsáhlém a poměrně nepřehledném dovolání vytýká v celkem 80 bodech celou řadu vad řízení, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na nesrovnalosti ústního a písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zvukového záznamu s protokolem o jednání. Má za to, že odvolací soud řádně nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, neboť se nezaobíral několikerým posouzením předběžné otázky vydržení ze strany soudů a správních orgánů a závazností takového posouzení předběžné otázky. Za nesprávné označuje právní posouzení, zda studna je věcí movitou či nemovitou, a toho, zda došlo ke sjednocení vlastnictví studny a pozemku. Má za to, že starosta obce dal svým souhlasným hlasováním souhlas s uzavřením smlouvy nevlastníkem jako majitel pozemku, na kterém se studna nachází, a osobně povolil napojení přípojky do této studny. Poukazuje také na to, že § 151o obč. zák. umožňovalo zřídit věcné břemeno rozhodnutím příslušného orgánu. Obec jednala v dobré víře, že jde o majetek státu. Odvolacímu soudu také vytýká, že nevzal v úvahu omluvitelnost omylu držitele práva vyvolaného orgánem obce, a to hlavně omluvitelnost omylu J. P., zejména když starostou obce byl sám žalovaný. Žalovaný by neměl těžit ze svého protiprávního jednání spočívajícího v tom, že nezajistil uvedení všech rozhodných skutečností do zápisu zastupitelstva a nyní se dovolává neurčitosti usnesení zastupitelstva. Poukazuje na zjištění soudu prvního stupně, že mohla být v dobré víře, že souhlas s odběrem vody byl udělen oprávněným subjektem, a připomíná, že „úprava práv a povinností k odběru ze studny nebyla v roce 2003 a ani dnes předmětem zápisu do katastru nemovitostí“. Namítá také, že do června 2018 žalovaný nijak nesporoval, že studna patří obci, ani to, že žalobkyně odebírala vodu z této studny. Má za to, že soudy neposuzovaly jednání žalovaného a jeho syna podle zásad, že slib zavazuje a smlouvy mají být plněny a každý má povinnosti jednat v právním styku poctivě. Procesní pochybení odvolacího soudu považuje dovolatelka za tak zásadní, že v nich je třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, mohou tedy obstát jako samostatný dovolací důvod (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 314/2019). 6. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 149/2002 a 21 Cdo 3998/2016, „jedná se o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem“, při „poučovací povinnosti obecného soudu“ se měl odvolací soud odchýlit i od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1711/2016. Dále podle názoru dovolatelky nerespektoval odvolací soud rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4634/2010 a 28 Cdo 982/2020, která se týkají závaznosti rozhodnutí správního orgánu v jeho kompetenci pro civilní soud (zde udělení povolení k čerpání vody). Odvolací soud se měl dále odchýlit od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2765/20, II. ÚS 566/05, a to při posouzení předběžné otázky ve světle principu předvídatelnosti a ochrany legitimního očekávání, a dále od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07 týkajícího se ochrany dobré víry. Domnívá se také, že napadený rozsudek je založen na informačním deficitu, odvolací soud však judikaturu Nejvyššího soudu (odkazuje na sp. zn. 22 Cdo 883/2010) nerespektoval. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nevyplnil mezeru v právu, když se nezabýval tím, zda rozhodnutím orgánu obce může být zřízeno věcné právo k majetku obce, a odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 155/2018. Omluvitelnost omylu žalobkyně měl odvolací soud posoudit v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, 22 Cdo 1489/2012 a 22 Cdo 1417/2001. „Výklad výprosy“ je podle názoru dovolatelky v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 421/2011 (správně 22 Cdo 421/2001 – poznámka dovolacího soudu). Odvolací soud neposoudil, zda obec byla v dobré víře, že je vlastníkem studny, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4484/2007. Odkázala dále na judikaturu Nejvyššího soudu k vymezení dobrých mravů s tím, že odvolací soud dobré mravy nezohlednil. Uvedla, že odvolací soud nesprávně použil a vyložil judikaturu dovolacího soudu sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 a také sp. zn. 29 NSCR 211/2016, která na řešenou věc nedopadá. Dodala, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, když odůvodnil zřejmé bezpráví a rozhodnutí založil na libovůli. Domnívá se, že prostřednictvím svého dokazování (řádně neprovedeného) se jen snažil zastřít vady řízení spočívající v porušení základních lidských práv žalobkyně. 7. Otázku závaznosti předběžného posouzení právní otázky učiněné v usnesení obecných soudů (o possesorním návrhu) pro řízení nalézací považuje dovolatelka za otázku, která nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. 8. Dodává, že má právo na vodu ve studni podle vodoprávního povolení, a tedy veřejnoprávní titul k odběru vody ze studny na pozemku žalovaného, proto jí svědčí právo podle § 1272 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolací soud by měl „tuto otázku neřešenou v judikatuře dovolacího soudu vyložit tak, že pokud je pravomocné povolení odběru vody z cizího vodního díla, které je potvrzeno rozsudkem příslušného správního soudu, … náleží držiteli veřejnoprávního povolení právo služebnosti brát vodu na cizím pozemku a dále právo na přístup k této vodě, a to s ohledem na důvěru v právní stát a postup orgánů státní moci.“ 9. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 11. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, které věcnému dovolacímu přezkumu této části dovolání brání. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 15. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 16. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 17. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení toho, zda studna je věcí movitou nebo nemovitou a zda došlo ke sjednocení vlastnictví studny a pozemku, neformuluje však k těmto námitkám žádnou právní otázku a neuvádí ani, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. považuje v tomto směru za splněný. Právní otázku spojenou s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání neformuluje ani k námitce, že věc nebyla posouzena podle zásady, že slib zavazuje, smlouvy mají být plněny a v právním styku je třeba jednat poctivě. Dovolatelka sice odkázala na judikaturu zabývající se rozporem s dobrými mravy a lze tedy dovodit, že přípustnost dovolání dovozuje z odchýlení se odvolacího soudu od této judikatury, není ale zřejmé, čeho se posouzení dobrých mravů ze strany odvolacího soudu mělo týkat. Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny. 18. Na řešení otázky (ne)omluvitelnosti omylu J. P. není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, stejně jako na řešení otázky informačního deficitu nebo možnosti obce zřídit věcné právo k majetku obce (odvolací soud vycházel naopak ze závěru, že studna majetkem obce není). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018, od kterého se měl odvolací soud při řešení otázky možnosti obce zřídit věcné právo k majetku obce, navíc řeší otázku aktivní věcné legitimace k podání žaloby na zrušení věcného břemene, možností zřízení věcného práva k obecnímu majetku se nezabývá. Z dovolání není ani zřejmé, jaké skutečnosti se měl týkat informační deficit. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na „výkladu výprosy“ nebo posouzení dobré víry obce, zda je vlastníkem studny. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil ani na posouzení existence věcného břemene založeného veřejnoprávním povolením k čerpání vody. Právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, nemohou přípustnost dovolání založit. 19. Z obsahu dovolání není dále zřejmé, omluvitelnost jakého omylu dovolatelka považuje za nesprávně právně posouzenou, neboť odkazuje na judikaturu k omylům skutkovým i právním a blíže nesprávné právní posouzení nespecifikuje. Nelze proto dovodit, v čem měl skutkový nebo právní omyl žalobkyně spočívat. Pokud jde o omyl ve vztahu k domnělému nabývacímu titulu, pak nelze přehlédnout, že důvodem, pro který odvolací soud nepovažoval usnesení obce za způsobilý putativní titul, nebyla jen skutečnost, že obec ve skutečnosti nebyla vlastníkem pozemku, na kterém se studna nachází, ale také nedostatečná určitost a absence podstatných náležitostí „smlouvy“ o zřízení věcného břemene. Závěr o neurčitosti právního úkonu a absenci podstatných náležitostí nebyl přitom dovoláním napaden. K poukazu žalobkyně na zjištění soudu prvního stupně, že byla přesvědčena o právu odebírat vodu ze studny, dovolací soud dodává, že nejde o zjištění, které by bylo v rozporu se závěry odvolacího soudu, neboť ten rovněž dovodil, že žalobkyně se mohla domnívat, že vodu je oprávněna odebírat, šlo však o odběr na základě domnělého práva obligačního charakteru, nikoli tedy držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni jako nezbytný předpoklad vydržení takového práva. 20. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu vydaného v jeho kompetenci. Odvolací soud uzavřel, že není vázán posouzením otázky, která byla správním orgánem řešena pouze jako předběžná, nikoli ve výroku jeho rozhodnutí. Žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelka odkazuje, nedovozuje vázanost soudu tím, jak si správní orgán posoudil otázku předběžnou (neřešenou výrokem jeho rozhodnutí). V rozsudku ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, na který dovolatelka odkazuje, naopak dovolací soud připomněl, že soud je pravomocným rozhodnutím správního orgánu bezvýhradně vázán jen v případě rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu či o osobním stavu. Rovněž v rozsudku ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 982/2020, Nejvyšší soud dovodil, že soud není rozhodnutím Ministerstva zemědělství o tom, kdo je povinou osobou k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, vázán. Odvolací soud se tedy od judikatury Nejvyššího soudu označené k této otázce v dovolání neodchýlil. 21. Právní otázku závaznosti „posouzení vydržení“ soudem při rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby považuje dovolatelka za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. 22. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). 23. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. 24. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s § 159a o. s. ř., a posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2635/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1073/2015). 25. Žalobkyně namítá, že „předběžná otázka vydržení“ byla již soudem posouzena, a to i v usnesení, kterým bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby žalobkyně. O existenci práva odpovídajícího věcnému břemenu, které by žalobkyni svědčilo, ani o žádném z předpokladů vydržení takového práva však nebylo rozhodnuto ve výroku takového usnesení. Plně se tedy uplatní závěry výše citované judikatury Nejvyššího soudu o závaznosti výroku rozhodnutí soudu. K tomu dovolací soud dodává, že v řízení o žalobě z rušené držby se soud v souladu s § 178 o. s. ř. omezuje na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Z vyhovění takové žalobě proto ani z tohoto důvodu nelze dovozovat, že žalobkyni svědčí právo, jehož držbu rozhodnutí chrání před svémocným rušením. 26. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k namítaným vadám řízení dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu neformuluje, u „poučovací povinnosti“ není ani zřejmé, čeho se takové poučení mělo týkat. Dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). 27. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 28. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu