22 Cdo 1322/2026-349USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně OLGUNIAR s.r.o., IČO 27856402, se sídlem v Ostravě – Porubě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Martinou Pixovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bozděchova 1840/7, proti žalované obci Vestec, IČO 00507644, se sídlem ve Vestci, Vestecká 3, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 312/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 27 Co 273/2025-286, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Ing. Miloše Olíka, Ph.D., LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval právní povahu pozemní komunikace, a to především zda se komunikace stala podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) součástí pozemků, na kterých se nachází a které jsou nyní ve vlastnictví žalobkyně, nebo zda se jednalo (a jedná) o samostatnou věc v právním slova smyslu (která není ve vlastnictví žalobkyně). 2. Dále se zabýval námitkami žalobkyně směřujícími proti procesnímu postupu odvolacího soudu, námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a námitkou týkající se rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. I. Dosavadní průběh řízení 3. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2025, č. j. 16 C 312/2024-212, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem stavby účelové komunikace nacházející se na pozemcích parc. č. 644/66, 644/77, 644/118 a 1227 v k. ú. Vestec u Prahy, v rozsahu, v jakém se nachází na těchto pozemcích (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II). 4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 27 Co 273/2025-286, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a změnil jej ve výroku II v části o výši náhrady nákladů nalézacího řízení, jinak jej i ve výroku II potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II). 5. Odvolací soud uzavřel, že komunikace nacházející se na pozemcích parc. č. 644/66, 644/77, 644/118 a 1227 v době zhotovení byla (a stále je) samostatnou věcí v právním slova smyslu. Uzavřel, že žalobkyně k ní nenabyla vlastnické právo kupní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 a ani její právní předchůdkyně k ní nenabyla vlastnické právo na základě dražby konané 25. 5. 2007 (v důsledku těchto skutečností nabyla žalobkyně i její právní předchůdkyně vlastnické právo pouze k pozemkům, na kterých se komunikace nachází). Proto zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem stavby komunikace (jakožto součásti shora uvedených pozemků). II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované II.A Dovolání žalobkyně 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že komunikace je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Má za to, že v posuzované věci komunikace představuje součást pozemků, na kterých se nachází. Podle žalobkyně posoudil odvolací soud právní povahu komunikace bez odpovídajících skutkových zjištění, zejména bez zjištění stavebně-technické povahy komunikace a jejího podkladu. Tyto skutečnosti jsou však podle ustálené rozhodující praxe dovolacího i Ústavního soudu pro příslušný závěr rozhodující (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3316/2022 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1351/10). V této souvislosti také namítá, že soudy nižších stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci, jelikož neprovedly důkaz znaleckým posudkem k odbornému posouzení skladby komunikace. 8. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že komunikace z živičné (asfaltové) směsi (jako tomu je v projednávané věci) je zpravidla součástí pozemku (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1351/10). Podle žalobkyně, jestliže podklad komunikace tvoří směs štěrku, nemůže takový podklad vytvořit pevný základ samostatné stavby. 9. Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu o existenci nabývacího titulu žalované ke komunikaci. Namítá, že převod vlastnického práva ke komunikaci na žalovanou nelze dovodit ze zápisu o odevzdání a převzetí stavby ze dne 1. 9. 1999. Tento dokument totiž neobsahuje projev vůle směřující k převodu vlastnictví ke komunikaci na žalovanou a nepředstavuje právní jednání způsobilé takový následek vyvolat (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1368/16, sp. zn. II. ÚS 2124/14). 10. Má také za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nabyla pozemky na základě dražby konané 25. 5. 2007 včetně komunikace, která se na nich nachází. Závěr odvolacího soudu, že předmětem dražby byly pouze pozemky bez komunikace na nich se nacházející, je založen na vlastních domněnkách odvolacího soudu bez opory v provedených důkazech. 11. Protože se právní předchůdkyně žalobkyně stala vlastníkem pozemků i komunikace, stala se komunikace k 1. 1. 2014 podle § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), součástí pozemků, na nichž se nachází. Proto se i žalobkyně stala vlastníkem komunikace na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 2015 (jakožto součásti pozemků, které touto smlouvou nabyla). Jelikož žalovaná zpochybnila vlastnické právo žalobkyně ke komunikaci, mělo na žalovanou přejít břemeno tvrzení a břemeno důkazní v souvislosti s rozhodujícími skutečnostmi. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. 12. Podle žalobkyně jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná. Odůvodnění napadených rozhodnutí postrádají uvedení skutkových zjištění soudu učiněných s odkazem na příslušné důkazy. Soudy nižších stupňů také zcela opomenuly skutečnosti vyplývající z předložených důkazů (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96). 13. Namítá také vady procesního postupu odvolacího soudu v souvislosti se změnou žalobního návrhu učiněnou při jednání konaném 17. 7. 2025 a napadá rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. 14. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II.B Vyjádření žalované 15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že veškerá polemika žalobkyně se fakticky týká pouze údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu ze strany soudů nižších stupňů. Takové námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, podle nichž byla komunikace v době zhotovení samostatnou věcí a přešla do vlastnictví žalované již v roce 1999. 16. Podle žalované je správný závěr odvolacího soudu, který zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění skladby komunikace. Má také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné. Námitky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nemohou podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustnost dovolání založit. 17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 18. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K právní povaze komunikace jakožto samostatné věci v právním slova smyslu 20. Žalobkyně se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že komunikace je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Namítá, že v posuzované věci je na základě skutkových zjištění nutno uzavřít, že komunikace byla (a stále je) součástí pozemků ve vlastnictví žalobkyně. 21. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí z toho, že k vybudování komunikace došlo v období od 1. 4. 1997 do 1. 9. 1999. Proto je nezbytné nejprve posoudit, zda šlo v době jejího zhotovení o samostatnou věc, nebo součást pozemků, na kterých se nachází, a to podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej § 3028 odst. 1 a 2 o. z.). 22. Podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. 23. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. 24. Podle § 120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku. 25. Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo ke stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba. 26. Obecné vymezení pojmu „stavba“ neobsahoval ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neobsahuje jej ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle ustálené rozhodovací praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) nelze při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022). 27. V rozsudku ze dne 27. 10. 2020, č. j. 22 Cdo 1238/2020, se Nejvyšší soud vyjádřil ke kritériím pro stavby obecně. Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka, který má materiální podstatu. Stavba je samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku, musí být vůči okolnímu pozemku vymezitelná, má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných. 28. Stejné obecné typické znaky stavby v občanskoprávním smyslu uvádí i současná odborná literatura, která při jejich formulaci zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnosti, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu. I v tomto případě platí, že některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu viz KRÁLÍK, Michal. § 1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam uvedená literatura}. 29. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, Nejvyšší soud uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, zda jde o samostatnou věc, nebo součást pozemku. Je nutno vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva. 30. K otázce, za jakých okolností je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Je však nezbytné posuzovat každý případ individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru výsledku stavební činnosti – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek. 31. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II). 32. V rozsudku ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1864/2023, dovolací soud poznamenal, že vymezitelnost stavby vůči okolnímu povrchu je pouze jedním ze znaků stavby. Možnost rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, se přitom netýká jen té části pozemku, která je stavbou zastavěna, ale i okolních, nezastavěných částí pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2853/2019, k odlišení vzletové a přistávací dráhy letiště od travnatých ploch okolního terénu). Zda je mezi pozemkem a stavbou jasná hranice, tedy zda lze rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, je otázkou skutkovou. Hranice mezi stavbou a pozemkem by měla být relativně ostrá, pro účely vymezení stavby se však i nikoli milimetrové vymezení jeví jako dostatečné [srovnej i MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III (§ 419 až 654). 1. vydání Praha: Leges, 2014, s. 264]. Nelze vyloučit ani navrstvení materiálu, který se součástí pozemku stane, v rámci přípravy pozemku pro umístění samotné stavby. Zřetelnost hranice stavby nelze proto bez dalšího dovozovat jen z nepravidelného proniknutí stavebního materiálu do zemského povrchu pod stavbou. 33. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se také podává, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně. Posouzení této otázky je závislé především na úvaze soudů nižších stupňů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009). Nejvyšší soud zpochybní úvahy soudů nižších stupňů, pouze pokud by byly zjevně nepřiměřené nebo nebyly dostatečně odůvodněné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1864/2023). 34. Shora uvedené okolnosti zpravidla ztěžují formulaci obecných a vždy uplatnitelných závěrů. Při posouzení, zda jde o samostatnou věc nebo součást jiné věci, je proto nutno důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše uvedených obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014). 35. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, byla komunikace v době zhotovení samostatnou věcí v právním slova smyslu. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil. 36. Je nutno zohlednit, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů došlo při zhotovení komunikace ke standardnímu stavebnímu vrstvení externích stavebních materiálů nad zemní plání (založení tělesa vozovky a hutnění štěrků různé frakce s finálními vrstvami asfaltového betonu a asfaltu, popřípadě dlažby). To vše za účelem zajištění potřebné únosnosti komunikace, odvodnění a ochrany uložených inženýrských sítí. Takto zhotovená komunikace neměla a nemá žádné hmotnostní omezení, je způsobilá k provozu všech vozidel a podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevykazuje ani po třiceti letech užívání žádné deformace povrchu. 37. Na základě shora uvedeného v dovolacím přezkumu obstojí závěr odvolacího soudu, že komunikace byla v době zhotovení samostatnou věcí ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nikoliv součástí pozemků, na kterých se nachází a které jsou nyní ve vlastnictví žalobkyně. Z tohoto důvodu nemohla právní předchůdkyně žalobkyně nabýt vlastnické právo k této komunikaci jakožto součásti pozemků nabytých na základě dražby konané 25. 5. 2007 a ani žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 2015. 38. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci, pokud neprovedl k posouzení stavebně-technického provedení komunikace důkaz znaleckým posudkem. 39. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že při posuzování hraničních případů výsledků stavební činnosti spočívajících ve vrstvení materiálu na zemský povrch se soudy zpravidla neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje zhodnotit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zda zde působí nějaký technologický pojící prvek apod.), zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022). 40. Odvolací soud zjistil tyto rozhodné skutečnosti týkající se stavebně-technického provedení komunikace z provedených důkazů (i když nikoliv ze znaleckého posudku). K tomu dovolací soud poznamenává, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se ani nepodává, že by byly soudy povinny provést ke zjištění shora uvedených skutečností důkaz znaleckým posudkem ve všech případech týkajících se posuzování výsledků stavební činnosti spočívajících ve vrstvení materiálu na zemský povrch (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022). K těmto skutkovým zjištěním mohou soudy dospět i na základě provedení jiných důkazů (jako tomu bylo v projednávané věci). 41. Odvolací soud se tak při řešení otázky právní povahy komunikace v době jejího zhotovení (a z toho plynoucích důsledků) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.B K nabývacímu titulu žalované ke komunikaci 42. Žalobkyně namítá, že žalovaná v posuzované věci nemohla s ohledem na zjištěné skutečnosti nabýt vlastnické právo ke komunikaci. V této souvislosti formuluje příslušné právní otázky a odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu. 43. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. otázky akademické či spekulativní, ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). 44. Otázka vlastnického práva žalované však není pro rozhodnutí v této věci podstatná. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i odvolací soud (otázkou vlastnického práva žalované ke komunikaci se zabýval jen nad rámec této argumentace). Protože se žalobkyně domáhá určení, že žalobkyně je vlastníkem komunikace (jakožto součásti pozemků v jejím vlastnictví), je pro rozhodnutí ve věci podstatné, zda je komunikace součástí pozemků ve vlastnictví žalobkyně, k nimž žalobkyně nabyla vlastnictví. 45. Jelikož odvolací soud uzavřel, že komunikace není součástí pozemků ve vlastnictví žalobkyně a žalobkyně k ní ani jinak nemohla nabýt vlastnické právo (a na tomto základě zamítl žalobu na takto požadované určení), není pro rozhodnutí ve věci podstatné, zda je vlastníkem komunikace žalovaná či jiná osoba (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2593/2021). 46. Proto námitky týkající se nabytí vlastnického práva žalované ke komunikaci nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. III.C K nabývacímu titulu žalobkyně a její právní předchůdkyně ke komunikaci a k pozemkům a k námitce přechodu důkazního břemene na žalovanou 47. Žalobkyně v dovolání také namítá, že její právní předchůdkyně nabyla vlastnické právo ke komunikaci na základě dražby konané 25. 5. 2007, jelikož komunikace byla předmětem dražby „spolu s pozemky, jako jejich součást“. Stejně tak má žalobkyně za to, že předložila platný nabývací titul svědčící o jejím vlastnickém právu ke komunikaci (kupní smlouvu ze dne 17. 8. 2015). V takovém případě podle žalobkyně mělo přejít důkazní břemeno ohledně rozhodných skutečností na žalovanou, která tyto závěry zpochybňovala. 48. Námitka o přechodu důkazního břemene na žalovanou je založena na řešení prejudiciální právní otázky, zda na základě dražby konané 25. 5. 2007 nabyla vlastnické právo ke komunikaci právní předchůdkyně žalobkyně, resp. zda jej nabyla žalobkyně prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 17. 8. 2015. 49. V souvislosti s touto prejudiciální otázkou dovolací soud již shora dovodil, že komunikace nebyla součástí pozemků, jež byly předmětem dražby. Žalobkyně nad rámec argumentace týkající se právní povahy komunikace ke dni nabytí vlastnictví na základě dražby, resp. kupní smlouvy, neformuluje žádnou další právní otázku. V této části dovolání žalobkyně pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že její právní předchůdkyně nenabyla vlastnické právo ke komunikaci na základě dražby konané 25. 5. 2007 (v této části dovolání napadá především skutková zjištění odvolacího soudu učiněná v souvislosti s provedenou dražbou) a že jej nenabyla ani žalobkyně kupní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 (dovolání však neobsahuje žádnou argumentaci o tom, že by komunikace měla být předmětem této kupní smlouvy). 50. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 51. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). 52. Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat jen v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 53. Z uvedeného plyne, že pokud dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem a jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení nebo procesní postup měly být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatelky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 54. Žalobkyně v této části dovolání rovněž nevymezuje řádně dovolací důvod, přestože jde o obligatorní náležitost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobkyně však v této části dovolání ani nepoukazuje na výklad příslušné právní normy, na základě kterého má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 55. Dovolací soud je tak závěry odvolacího soudu o řešení příslušné prejudiciální otázky (že právní předchůdkyně žalobkyně nenabyla vlastnické právo ke komunikaci na základě dražby konané 25. 5. 2007, a to ani za předpokladu, že se nejednalo o součást pozemků, na kterých se nachází, a ani že jej nenabyla žalobkyně kupní smlouvou ze dne 17. 8. 2015) vázán a není oprávněn jej přezkoumávat. Proto nemůže založit přípustnost dovolání ani žalobkyní formulovaná právní otázka, „do jaké míry dochází k přenosu důkazního břemene na stranu žalovanou za situace, kdy žalobkyně předložila platný nabývací titul k pozemkům vč. komunikace.“ 56. Důvodná není ani námitka žalobkyně, že komunikace se podle § 3054 o. z. stala k 1. 1. 2014 součástí pozemků, na kterých je umístěna a které jsou nyní ve vlastnictví žalobkyně (a proto k ní svědčí vlastnické právo žalobkyni jakožto k součásti pozemků nabytých kupní smlouvou ze dne 17. 8. 2015). Tato námitka je totiž založena na předpokladu, že komunikace (jakožto samostatná věc) i pozemky, na kterých se nachází, byly k 1. 1. 2014 (případně později) ve vlastnictví stejné osoby. Na tomto závěru však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (v době zhotovení komunikace byl vlastnický režim pozemků a komunikace odlišný a právní předchůdkyně žalobkyně nenabyla vlastnické právo ke komunikaci na základě dražby ze dne 25. 5. 2007). K naplnění tohoto předpokladu aplikace § 3054 o. z. nelze dospět ani na základě argumentace žalobkyně obsažené v tomto dovolání. III.D K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů 57. Žalobkyně v dovolání namítá také nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96. 58. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nebo v rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. 59. V poměrech projednávané věci se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami žalobkyně a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci. Závěry odvolacího soudu jsou řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za nepřezkoumatelné. Proto ani tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.E K vadám procesního postupu 60. Žalobkyně napadá i procesní postup odvolacího soudu v souvislosti se změnou žalobního návrhu, který učinila v průběhu jednání odvolacího soudu konaného dne 17. 7. 2025. 61. V této souvislosti však žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů dovolání považuje za naplněný. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika žalobkyně s procesním postupem odvolacího soudu. V takovém případě však žalobkyně nevymezuje ani v této části dovolání řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 336/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1186/2022). Proto ani tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. III.F K náhradě nákladů řízení 62. Žalobkyně napadá také rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení. 63. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proto ani v této části není dovolání žalobkyně přípustné. IV. Závěr 64. Závěr odvolacího soudu, že komunikace v době zhotovení nebyla a ani nyní není součástí pozemků ve vlastnictví žalobkyně, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani jako nepřezkoumatelné. I v tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. 65. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobkyní formulovaná právní otázka, „do jaké míry dochází k přenosu důkazního břemene na stranu žalovanou za situace, kdy žalobkyně předložila platný nabývací titul k pozemkům vč. komunikace.“ Tato otázka je totiž založena na řešení prejudiciální právní otázky (zda právní předchůdkyně žalobkyně nabyla vlastnické právo ke komunikaci na základě dražby konané 25. 5. 2007, a to za předpokladu, že se nejednalo o součást pozemků, na kterých se nachází, resp. Zda jej nabyla žalobkyně prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 17. 8. 2015), které však žalobkyně v dovolání řádným způsobem nezpochybňuje. 66. V souvislosti s námitkami, které se týkají nabývacího titulu žalobkyně a její právní předchůdkyně ke komunikaci a vad procesního postupu odvolacího soudu s ohledem na změnu návrhu učiněnou při jednání konaném dne 17. 7. 2025, nevymezuje žalobkyně v dovolání řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. 67. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobkyně ohledně nabývacího titulu žalované ke komunikaci, neboť na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. 68. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 69. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 70. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu