22 Cdo 1340/2026-309 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Českého rybářského svazu, z. s., místní organizace XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, proti žalované L. N., zastoupené JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, U Hostavického potoka 787/37, o určení vlastnického práva k pozemku a o vzájemném návrhu na vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 66/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2025, č. j. 25 Co 250/2025-285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 8 796,70 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Pavliše, advokáta se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 8 C 66/2020-243, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 4 765 m2, vodní plocha (rybník), v katastrálním území XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (výrok I), zamítl vzájemnou žalobu o uložení povinnosti žalobci tento vyklidit pozemek (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového stavu: Právní předchůdce žalobce, Československý rybářský svaz, místní organizace XY, zakoupil sporný pozemek kupní smlouvou ze dne 20. 1. 1967 od prodávajícího J. P. (právní předchůdce žalované) za kupní cenu 1 475,70 Kč, zaplacenou prodávajícímu dne 23. 11. 1967. Pozemek měl sloužit k stavbě rybníka. Nicméně předchůdce žalobce – místní organizace rybářského svazu – již v dopise ze dne 18. 10. 1965 sdělila ústřednímu sekretariátu rybářského svazu, že rybníky „XY I a II“ (ležící zčásti na sporném pozemku) byly již napuštěny vodou. Předchůdce žalobce též dne 18. 11. 1964 písemně sdělil J. P., že je právě dokončována výstavba rybníků v lokalitě tzv. XY; zátopová plocha měla zasáhnout i sporný pozemek. J. P. byl dotázán, zda by byl ochoten prodat pozemek za cenu 1 475,70 Kč; v listině ze dne 24. 11. 1964 J. P. s prodejem souhlasil. 3. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalované, že uvedená kupní smlouva je neplatná pro nedostatek svobody a vážnosti vůle prodávajícího, nebo že byla uzavřena „v tísni“. To, že neměla za následek převod vlastnictví na předchůdce žalobce soud přičetl „absenci zákonné registrace kupní smlouvy ze dne 20. 1. 1967 státním notářstvím, tak jak vyplývala z § 134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, („obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“). Dle zákona č. 102/1963 Sb. byl Československý rybářský svaz dobrovolnou společenskou organizací. Dle § 97 a § 98 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, bylo vlastnictví dobrovolných společenských organizací formou socialistického společenského vlastnictví. Registrace smlouvy o převodu nemovitostí státním notářstvím sice nebylo třeba u převodu, kterým se nabývalo do socialistického vlastnictví, nicméně teprve od účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. (§ 134 odst. 2 cit. zákona)“. 4. Žalobce však dle mínění soudu prvního stupně nabyl vlastnické právo na základě mimořádného vydržení [§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“)]. „Žalobce za počátek držby označil den 20. 1. 1967. Žádný nepoctivý úmysl k tomuto okamžiku nebyl žalobci prokázán“. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl a vzájemnou žalobu žalované (o vyklizení pozemku) zamítl. 5. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 25 Co 250/2025-285, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, a tyto závěry ještě doplnil. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále též „dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“). V poměrně obsáhlém dovolání otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a u kterých jsou dány předpoklady přípustnosti dovolání, explicitně nevymezuje; ty však lze dovodit z obsahu dovolání. 7. Odvolací soud i soud prvního stupně se podle dovolatelky při řešení věci odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména pak od závěrů, které Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1495/2025 (toto usnesení je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Připomíná, že z tohoto usnesení plyne teze, že nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z.) lze shledávat v tom, že držitel užívá již od počátku držby pozemek, o kterém ví (musí si být vědom), že není jeho vlastníkem. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je pak dle dovolatelky zřejmé, že právní předchůdce žalobce užíval předmětný pozemek ještě předtím, než byla uzavřena kupní smlouva mezi právním předchůdcem žalobcem a panem J. P., a dokonce ještě před tím, než byl J. P. udělen souhlas s prodejem. Je tedy zjevné, že držby se chopil v nepoctivém úmyslu, neboť věděl, že držený pozemek mu nepatří. 8. Dovolatelka dále tvrdí, že byla porušena její základní práva, a to tím, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. To odůvodňuje (ne vždy zcela jasně) takto: „Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s právní argumentací žalované … lze považovat jen stěží za dostatečný. Řádnému odůvodnění tak, jak ho vyžaduje shora citovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu by odpovídalo minimálně uvedení toho, v čem jsou skutkové okolnosti rozdílné a v návaznosti na to, proč tedy nelze právní závěry použít… závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1495/2025, jsou natolik závažné a na věc přiléhavé, že je nelze odbýt jednou zcela neurčitou větou. Navíc, podle žalované jsou skutkové okolnosti sice do jisté míry rozdílné, ale v podstatné okolnosti se shodují. Jde o to, že v okamžiku, kdy žalobce, resp. jeho právní předchůdce, začal užívat předmětný pozemek, věděl, že není jeho vlastník. To je element, který oba případy spojuje. Pokud by se totiž tento závěr uplatnil i v posuzovaném případě, pak by nutně právní posouzení muselo být odlišné.“ Z napadeného rozsudku není podle dovolatelky zřejmé, kdy se předchůdce žalobce chopil držby. Soud prvního stupně v bodě 25 odůvodnění uvedl: „Žalobce za počátek držby označil 20. 1. 1967. Žádný nepoctivý úmysl k tomuto okamžiku nebyl žalobci prokázán.“ Dovolatelka poukazuje na to, že je nepochybné, že pozemek užíval předchůdce žalobce již před rokem 1967, sám žalobce tvrdil, že se chopil držby dříve, než byla uzavřena kupní smlouva. 9. Nepřezkoumatelná je i úvaha o absenci nepoctivého úmyslu, a to v rozsahu, ve kterém se soudy nevypořádaly s tvrzeními a důkazy žalované. Žalovaná vznáší požadavek na to, „aby bylo vysvětleno, proč např. nebylo vzato do úvahy, že s výstavbou rybníků bylo započato ještě před tím, než vůbec byli osloveni vlastníci pozemků, proč nebylo přihlédnuto k tomu, že právní předchůdce žalobce i v 60. letech porušil každý myslitelný předpis související s výkupem pozemků a výstavbou rybníků, proč nebylo zohledněno to, že kupní cena byla nižší, než odhadní apod., proč nebylo zohledněno, že se J. P. nechtěl zbavit pozemků apod.“. Dovozuje rovněž extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pokud se týká okamžiku uchopení držby; zatímco z řízení jasně vyplynulo, že se předchůdce žalobce ujal držby pozemku již před rokem 1967, soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce se chopil držby sporného pozemku ke dni 20. 1. 1967. 10. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na legitimním očekávání žalobce, neboť v podobné věci, pouze s jinými účastníky, již jednou rozhodováno bylo. Pokud odvolací soud neakceptoval závěry změněné (doplněné) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, věc nesprávně právně posoudil. Dovolání je tak přípustné, neboť odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ovšem co konkrétního (jaký konkrétní právní názor) z nové judikatury byl v neprospěch žalované opomenut, dovolání neuvádí. 11. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalobce ve vyjádření k dovolání odkazuje na „argumentaci přednesenou již v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, s níž se soudy obou stupňů již rozsáhle a kvalitně vypořádaly, odůvodnění podložily též judikaturou a reflektovaly i základní principy a zásady v kontextu celé věci“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, příp. zamítl. 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Dovolání není přípustné. 17. Byť dovolací soud souhlasí s dovolatelkou, že odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů neodpovídají plně požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., nejde však v této věci o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, natož pak porušení základních práv žalobkyně, zejména práva na spravedlivý proces. I z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává závěr, že předchůdce žalobce začal pozemek užívat před rokem 1967. I když samotné užívání ještě není držbou, lze vyjít z toho, že – jak tvrdí i dovolatelka – se držby chopil před tímto rokem, a že věděl, že držený pozemek mu nepatří. Chopil se tedy držby v nepoctivém úmyslu. Otázkou ovšem je, jaký vliv měla na kvalitu držby kupní smlouva uzavřená předchůdci účastníků dne 20. 1. 1967. Tuto otázku řešily soudy obou stupňů správně, byť detailnější argumentaci opomenuly připojit. 18. V občanském právu se tradičně uplatňuje sice výslovně v zákoně neupravená, nicméně z povahy věci vyplývající zásada, že nikdo si nemůže sám změnit právní důvod své držby (nemo sibi ipse causam possessionis mutare potest); k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 617/2007. Důvod (kauzu) držby nelze změnit nebo založit jednostranně, lze tak však učinit dohodou mezi detentorem a vlastníkem (viz např. instituty traditio brevi manu a constitutum possessorium). Je tedy možná dohoda, že detentor (i neoprávněný) bude věc držet nadále jako vlastník; není žádný důvod pro to, aby taková dohoda nebyla možná i mezi držitelem a vlastníkem. Jestliže se tedy domluví vlastník pozemku a jeho držitel, byť nebyl dříve v dobré víře a dosud nesplňoval podmínky vydržení, že držitel bude pozemek nadále držet jako jeho vlastník (vlastník mu pozemek prodá), pak sice držba již dříve uchopená pokračuje, ale mění se její kvalita tak, že držitel se stává „dobrověrným“ a v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se jeho držba stává i způsobilou k vydržení. Skutečnost, že neoprávněný držitel uzavře s vlastníkem věci ohledně ní kupní smlouvu tak má za následek, že jeho držba se stává oprávněnou; do vydržecí doby mu samozřejmě nelze započíst dobu před uzavřením kupní smlouvy. 19. Zákon č. 89/2012 Sb. v § 1095 přináší zcela novou koncepci vydržení; nicméně i v jeho poměrech nutně platí, že nelze považovat za držbu v nepoctivém úmyslu takovou, která se opírá o kupní smlouvu mezi vlastníkem a držitelem. Ať se již tedy předchůdce žalobce ujal držby ke dni uzavření kupní smlouvy nebo dříve, je den 20. 1. 1967 rozhodný pro začátek běhu vydržecí lhůty; je to buď den, kdy se ujal držby, anebo, jak je tomu v této věci podle skutkových zjištění, den, kdy se kvalita jeho držby změnila tak, že nadále šlo o držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Od tohoto dne šlo i o držbu oprávněnou podle § 130 odst. 1 obč. zák. 20. Z uvedeného vyplývají tyto závěry: I když soud prvního stupně použil nepřesnou formulaci („Žalobce za počátek držby označil 20. 1. 1967“), postupoval správně, pokud uvedený den považoval za počátek držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to bez ohledu na to, zda se předchůdce žalobce ujal držby již dříve. Na tomto závěru nic nezměnil ani odvolací soud. Nyní projednávaná věc se liší od věcí mimořádného vydržení rozhodovaných Nejvyšším soudem, na které odkazuje dovolatelka, právě v tom, že jde o případ, kdy se během držby změní důvod, o který se držba opírá; dosavadní judikatura takový případ neřešila. Není tu tedy ani rozpor s dovolatelkou uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu. 21. I když odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nejsou zcela precizní, nejsou vady odůvodnění na překážku přezkoumatelnosti rozhodnutí a ani nezakládají extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními; nejde tak o porušení práv dovolatelky, natož práv základních. Zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by při dovolacím přezkumu zjistil, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže by bylo možné mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, libovůli obecných soudů při hodnocení provedených důkazů, popřípadě provedení důkazu způsobem, jenž není v souladu s procesním předpisem (k tomu z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018, nebo usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021, a z nálezové judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05). Takovými deficity ovšem v projednávané věci dokazování v nalézacím řízení netrpí. 22. Žalovaná též spatřuje vadu odůvodnění v tom, že „nebylo nijak odůvodněno, proč nebylo podstatné, že pozemky byly užívány předtím, než byl J. P. osloven s výkupem pozemku, proč nebylo podstatné, že J. P. nevyslovil nesouhlas s užitím pozemku před jeho prodejem, proč nebylo významné, že J. P. nechtěl pozemky převádět apod.“. K tomu však soud prvního stupně vysvětlil důvody, pro které nepovažoval kupní smlouvu za neplatnou pro nedostatek vážnosti či svobody vůle (bod 8 odůvodnění) nebo pro politické poměry té doby (bod 9 odůvodnění). 23. Nad rámec toho, co soudy uvedly, se dodává, že pokud by snad kupní smlouva byla uzavřena – stručně řečeno – nesvobodně, pod politickým nátlakem, apod., byly by tu podmínky pro uplatnění restitučního nároku podle § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), nikoliv pro vlastnickou žalobu podle § 1040 a násl. o. z., případně pro žalobu na určení vlastnického práva žalované podle § 80 o. s. ř. (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). To ovšem platí i pro případ, že by se právnická osoba (předchůdkyně žalobce) chopila držby v rozhodné době bez právního důvodu (bez perfektní smlouvy). K tomu viz citace z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněného pod číslem. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní: „Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné.“ To jistě platí i pro držbu socialistických právnických osob. 24. Dovolací soud je vázán uplatněnými předpoklady přípustnosti dovolání i dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Proto se již jen nad rámec zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání uvádí: soudy obou stupňů měly zato, že kupní smlouva, kterou se nabýval pozemek do socialistického společenského vlastnictví, nepodléhala registraci státním notářstvím, avšak až „od účinnosti zák. č. 131/1982 Sb. (§ 134 odst. 2 cit. zákona)“. Tento právní názor není správný. Podle již konstantní judikatury dovolacího soudu uvedené ustanovení jen výslovně deklarovalo to, co platilo již dříve a bylo v judikatuře i v literatuře uznáváno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3103/2016, a judikaturu a literaturu tam uvedenou). Také v tehdejší učebnici občanského práva se uvádí, že k převodu vlastnictví nemovitosti do socialistického společenského vlastnictví není třeba ani registrace smlouvy státním notářstvím, ani souhlas národního výboru (Knapp. V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 337). Protože jinou vadu kupní smlouvy soudy nezjistily, bylo v této věci nadbytečné se zabývat vydržením. 25. Z uvedeného plyne, že se dovolatelce uplatněnými argumenty přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nepodařilo, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 26. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 15. 6. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu