22 Cdo 1377/2026-53 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Čimická 1833/72a, proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr. Davidem Vostárkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o žalobě z rušené držby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 284/2025, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2026, č. j. 55 Co 56/2026-37, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2026, č. j. 55 Co 56/2026-37, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaný podal dne 25. 11. 2025 odvolání (doplněné podáním ze dne 17. 12. 2025) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále ,,soud prvního stupně“) ze dne 6. 11. 2025, č. j. 8 C 284/2025-13. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 C 284/2025-28, byl žalovaný vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč; usnesení s výzvou bylo zástupci žalovaného doručeno dne 19. 12. 2025. 2. Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 1. 2026, č. j. 8 C 284/2025-30, zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 2. 2026, č. j. 55 Co 56/2026-37, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud po rekapitulaci postupu soudu prvního stupně směřujícího ke splnění poplatkové povinnosti konstatoval, že odkaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, (toto usnesení – jakož i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – je přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) dle kterého lhůta k úhradě soudního poplatku počne běžet až po uplynutí lhůty k podání námitek proti takovému usnesení, již bylo překonáno usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále také „velký senát kolegia“) ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021. Odvolací soud vysvětlil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku počíná běžet dnem, kdy bylo poplatníku doručeno usnesení s výzvou k jeho úhradě, a to bez ohledu na to, zda usnesení s výzvou vydal soudce, asistent soudce nebo vyšší soudní úředník, nebo zda proti takovému usnesení asistenta či vyššího soudního úředníka byly podány námitky. S ohledem na skutečnost, že usnesení soudu prvního stupně s výzvou k úhradě soudního poplatku z odvolání bylo doručeno žalovanému dne 19. 12. 2025 a žalovaný zaplatil soudní poplatek až dne 12. 1. 2026 (tj. po marném uplynutí lhůty končící dne 5. 1. 2026), postupoval dle odvolacího soudu soud prvního stupně správně, jestliže podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (dále „zákon o soudních poplatcích“) řízení zastavil. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání; považuje je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud – dle jeho mínění – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. by tato měla být dovolacím soudem posouzena jinak či dokonce se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Táže se, zda při přezkumu usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku lze bez dalšího potvrdit rozhodnutí o zastavení řízení pouze s odkazem na marné uplynutí lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku, byl-li soudní poplatek zaplacen ještě před rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, a zda se pravidlo, že se k pozdější úhradě nepřihlíží, uplatní bez dalšího i v této navazující přezkumné fázi řízení. Namítá, že v odvolacím soudem citovaném usnesení velkého senátu kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, dovolací soud řešil otázku běhu lhůty k úhradě soudního poplatku a významu námitek proti usnesení vydanému asistentem soudce nebo vyšším soudním úředníkem. Žalovaný však v odvolacím řízení namítal, že v době rozhodování odvolacího soudu již byl soudní poplatek za odvolání zaplacen, a odvolací soud se proto měl zabývat otázkou, zda je v takovém případě možné potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení. Odkaz odvolacího soudu na citované usnesení velkého senátu kolegia Nejvyššího soudu je proto nepřiléhavý, a právní posouzení odvolacího soudu je tudíž i nesprávné. Zároveň upozorňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřiměřeně formalistické a bez legitimního důvodu vede k odepření soudní ochrany. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním dotčeného usnesení, „neboť jeho účinky by znamenaly definitivní znemožnění soudního přezkumu navzdory tomu, že poplatková povinnost byla splněna ještě před rozhodnutím odvolacího soudu.“ 6. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolatel opakovaně zdůraznil, že odkaz odvolacího soudu na usnesení velkého senátu kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, je v dané věci nepřiléhavý, v důsledku čehož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci přezkumu rozhodnutí nebylo podstatné – dle mínění dovolatele – zabývat se otázkou počátku běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání, nýbrž tím, zda je nutné přihlížet k tomu, že v době rozhodování o odvolání již byl poplatek zaplacen. 11. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. 12. Odvolací soud v poměrech projednávané věci vyšel ze zjištění, že žalovaný podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2025, č. j. 8 C 284/2025-13, aniž současně zaplatil soudní poplatek z odvolání. Soud prvního stupně jej proto usnesením ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 C 284/2025-28, (vydaným asistentkou soudce) vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě bude odvolací řízení zastaveno, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Výzva k zaplacení poplatku byla zástupci žalovaného doručena dne 19. 12. 2025. Posledním dnem k zaplacení poplatku bylo tedy pondělí 5. 1. 2026; žalovaný zaplatil soudní poplatek za odvolání až dne 12. 1. 2026. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 20. 1. 2023, č. j. 8 C 284/2025-30, řízení zastavil. Proti tomuto rozhodnutí brojil odvoláním žalovaný. Výslovně namítal, že běh lhůty k zaplacení soudního poplatku počíná běžet až ode dne právní moci usnesení o výzvě k zaplacení poplatku, tj. po uplynutí lhůty k podání námitek, nikoliv ode dne doručení výzvy k zaplacení poplatku. Odvolací soud v rámci vypořádání se s odvolacími námitkami žalovaného konstatoval, že lhůta k úhradě soudního poplatku počíná běžet ode dne, kdy bylo poplatníku doručeno usnesení s výzvou bez ohledu na to, zda usnesení vydal soudce, asistent soudce nebo vyšší soudní úředník; zcela přiléhavě v této souvislosti přitom odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021. Pokud proto dovolatel namítal, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda je možné potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení v situaci, kdy v době rozhodování odvolacího soudu již byl soudní poplatek z odvolání uhrazen (byť po marném uplynutí lhůty k úhradě), pak ze strany žalovaného nebyla žádná odvolací námitka v tomto směru vznesena, a odvolací soud se jí tedy ani nemohl zabývat. 13. K počátku běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku lze dodat, že v usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že je-li rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho úhradě, vydáno vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení. Uvedený závěr korigoval Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu kolegia ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, které bylo uveřejněno pod číslem 75/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl k závěru, že lhůta k zaplacení soudního poplatku určená v usnesení vydaném vyšším soudním úředníkem nebo asistentem soudce běží od doručení tohoto usnesení účastníku řízení bez ohledu na jeho právní moc. Usnesení, jímž je účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh (odvolání, dovolání), je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, a odvolání není proti němu přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Podání námitek proti rozhodnutí vyššího soudního úředníka nebo asistenta soudce má odkladný (suspenzivní) účinek pouze na právní moc usnesení, nikoliv na jeho vykonatelnost, neboť pro usnesení obecně platí, že lhůta k plnění počíná běžet od jeho doručení. Podání námitek proto na běh lhůty k zaplacení soudního poplatku nemá vliv (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1010/2021, nebo ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 367/2025). V rámci vypořádání se s odvolacími námitkami žalovaného tak odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. 14. Pokud se dovolatel přesto táže, zda bylo správným postupem odvolacího soudu potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o nezaplacení soudního poplatku z odvolání, ačkoliv v době rozhodování odvolacího soudu již byl poplatek uhrazen, pak přehlíží, že opačný postup odvolacího soudu by se příčil smyslu a účelu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. 15. Aktuální úprava obsažená v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích byla do tohoto zákona vtělena novelou provedenou s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona se podává, že pro zaplacení soudního poplatku by měla být rozhodující dodatečná lhůta určená soudem ve výzvě k zaplacení poplatku a případné zaplacení poplatku po uplynutí této lhůty, i přesto, že k úhradě dojde ještě před vydáním usnesení o zastavení řízení, by mělo být v rámci posouzení poplatkové povinnosti účastníka zcela bez významu. 16. Rozhodnout o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě určené výzvou soudu v době, kdy soudní poplatek již byl (byť opožděně) uhrazen, je postupem souladným s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018, ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, nebo ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018). 17. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se v usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, zabýval výkladem právní povahy dodatečné lhůty k zaplacení soudního poplatku, neboť tříčlenný senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu. Velký senát kolegia dospěl k závěru, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), a soud ho proto musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinným od 30. 9. 2017, přihlédnout. Přestože (ne)zaplacení soudního poplatku má tak nesporně i procesněprávní důsledky, není (ne)zaplacení poplatku procesním úkonem. Lhůta podle § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích je založena přímo tímto zákonem, a má tak charakter jiný (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 520/2020). K obdobným závěrům dospěl v řadě svých rozhodnutí i Ústavní soud [srovnej např. usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, a ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15 (tato rozhodnutí – jakož i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – jsou přístupná na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)]. 18. Jak Nejvyšší soud dále vyložil v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, podle zákona o soudních poplatcích má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srovnej § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srovnej § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Rovněž Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019). 19. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž konstantní v závěru (srovnej např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1958/2021), že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (jak učinil i žalovaný) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil [k tomu dále viz závěr vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 152/2018, nebo ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018 (toto usnesení bylo uveřejněno pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2111/2020]. Z uvedeného vyplývá, že rozhodující je pouze to, zda datum připsání platby na účet soudu předchází uplynutí stanovené lhůty pro zaplacení, a nikoliv to, zda k němu došlo ještě před vydáním usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (z odvolání). 20. Shora uvedené závěry jsou tedy součástí ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, a dovolací soud v tomto případě neshledal žádné důvody pro to, aby se od nich jakkoliv odchýlil. V přítomné věci je stěžejní, že žalovaný (zastoupený advokátem) si měl být vědom své poplatkové povinnosti již při podání odvolání. Jestliže soudní poplatek z odvolání v okamžiku jeho podání nezaplatil, měl vzít v úvahu pravidlo o striktním posuzování běhu (nové) lhůty stanovené ve výzvě k úhradě soudního poplatku jako „beneficia“ pro poplatníka. Neuhradil-li tedy žalovaný soudní poplatek z odvolání splatný podáním odvolání ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu podle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, postupoval soud prvního stupně v souladu s výše předestřenou judikaturou, jestliže (odvolací) řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) zaplatil; dovoláním dotčené potvrzující usnesení odvolacího soudu proto při poměřování se závěry připomenuté ustálené rozhodovací praxe logicky rovněž obstojí. 21. Argumentace dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 2373/21, jenž při aplikaci procesních pravidel varuje před přehnaným formalismem zasahujícím do zásad spravedlivého procesu, není přiléhavá, neboť tento nález se týkal zcela specifických okolností odkazované věci a v jím zkoumaném případě považoval Ústavní soud procesní postup soudů za ústavně nekonformní (srovnej zejména bod 29 a následující odůvodnění nálezu). V posuzované věci o takové specifické okolnosti nejde. Lze přitom odkázat např. na plenární nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, ve kterém naopak Ústavní soud uvedl, že právní úpravu zakotvenou v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) považuje ve světle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za přísnou, ale ústavně konformní (k tomu srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1970/20). 22. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. 6. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu