22 Cdo 16/2026-119 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) F. K. a b) Z. K., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 183/33, proti žalované obci R., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Petrem Říhou, advokátem se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 106, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 112/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 Co 564/2025-93, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 6 070 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Petra Říhy, advokáta se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 106, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27 11. 2024, č. j. 5 C 112/2024-68, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I), a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 10 200 Kč (výrok II). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 Co 564/2025-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 13 214 Kč (výrok II). 3. Žalobci se v řízení proti žalované domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, k němuž měli nabýt vlastnické právo (v režimu společného jmění manželů) mimořádným vydržením. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek je situován mezi pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, jejichž výlučným vlastníkem se stal v roce 1996 žalobce a) z titulu dědění po svém otci. Vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla žalovaná na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v pozemkové úpravě ze dne 29. 10. 2021, č. j. SPU-278207/2021/XY (dále také jen „rozhodnutí pozemkového úřadu“), které nabylo právní moci ke dni 30. 11. 2021. Soudy nižších stupňů dovodily, že toto rozhodnutí má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnického práva a vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka. Argumentovaly dále tím, že pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu - vydaným v mezích jeho pravomoci - je soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a není oprávněn v řízení o určení vlastnického práva zkoumat jeho věcnou správnost. Uzavřely proto, že vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon č. 139/2002 Sb.“) žalované, na čemž nemůže nic změnit ani případné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobci ke dni 1. 11. 2016, respektive 1. 1. 2019, dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírají o ustanovení § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Vymezují v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dle jejich mínění dosud neřešenou otázku, „zda může rozhodnutí pozemkového úřadu vydané podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, mít za následek zánik vlastnického práva třetí osoby, která nebyla účastníkem řízení a jejíž vlastnické právo (např. na základě vydržení) existovalo již před vydáním tohoto rozhodnutí- aniž by jí byla poskytnuta náhrada“. Mají za to, že v době vydání rozhodnutí pozemkového úřadu již náleželo vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobcům, kteří nejpozději k 1. 1. 2019 splnili podmínky pro jeho vydržení. Vyjadřují přesvědčení, že rozhodnutím pozemkového úřadu bylo jejich vlastnické právo anulováno a nahrazeno týmž právem ve prospěch žalované. Domnívají se, že odvolací soud vyložil pojem originárního nabytí vlastnického práva v rozporu s principem „nemo plus iuris“, a fakticky tak legalizoval nucené odnětí vlastnického práva žalobců bez náhrady. Akcentují, že rozhodnutí pozemkového úřadu nemůže mít za následek zánik vlastnického práva žalobců, kteří nebyli účastníky řízení vedeného před pozemkovým úřadem a kteří vlastnické právo nabyli již před vydáním daného rozhodnutí. Dále upozorňují, že v projednávané věci došlo k porušení právní jistoty žalobců, jakož i jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobců není pro jimi vymezenou právní otázku přípustné. 9. Povahou nabytí vlastnického práva na základě provedených pozemkových úprav se v minulosti již Nejvyšší soud zabýval a v usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, jež je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz a proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 731/2008 (toto usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), uvedl: „Právní teorie rozlišuje dva základní způsoby nabývání vlastnického práva – originární (vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tedy jinak než z vůle dosavadního vlastníka), a derivativní (vlastnictví vzniká odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. se hovoří o nabytí vlastnického práva z vůle předchozího vlastníka). Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva je teorií řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu (§ 132 obč. zák.), tj. např. soudu či správního orgánu (úřadu). Vlastnictví se v těchto případech nabývá v den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu (úřadu) stalo pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příkladem nabytí vlastnického práva rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění, nabytí vlastnického práva k nemovitosti restituované podle zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutím pozemkového úřadu apod. (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol., Občanské právo hmotné, 1. díl, ASPI, 2005, str. 346 a násl.).“ 10. Nejvyšší soud se v uvedeném usnesení dále zabýval otázkou důsledků originárního nabytí vlastnického práva rozhodnutím soudu či správního orgánu a dovodil, že „právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné, dřívější právní skutečnosti. Nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka, a tudíž pro přechod vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží“ (na shora uvedených závěrech setrval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, a ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5626/2016, jakož i v usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014). 11. Odvolací soud se výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, dospěl-li k závěru, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v pozemkové úpravě ze dne 29. 10. 2021, č. j. SPU-278207/2021/XY, žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku originárně. Nabytí vlastnictví k věci na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu (zde pozemkového úřadu), které má konstitutivní charakter, je totiž originárním způsobem nabytí vlastnického práva, jež není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka. Pro tento způsob přechodu vlastnictví tedy neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží. Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné (dřívější) právní skutečnosti. 12. Důvod pro změnu či korekci stávající judikatury v otázce povahy a účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách vydaného v režimu zákona č. 139/2002 Sb. na vlastnická práva dotčených osob k pozemkům nelze spatřovat ani v argumentaci dovolatelů, jíž zakládají na námitkách o (tvrzené) nesprávnosti (nezákonnosti) rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v této věci (rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v pozemkové úpravě ze dne 29. 10. 2021, č. j. SPU-278207/2021/XY). Odvolací soud se nemohl (zcela v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. a s judikaturou Nejvyššího soudu) ve svém právním posouzení zabývat žalobci nastíněnou kritikou správním orgánem vydaného rozhodnutí o pozemkových úpravách ani kritikou postupu jeho vydání předcházejícímu, neboť se jedná o pravomocné rozhodnutí správního orgánu – správní akt, jehož správnost není soud oprávněn zkoumat mimo rámec správního soudnictví (k nemožnosti přezkumu zákonnosti či věcné správnosti správních rozhodnutí v rámci civilního soudnictví srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4189/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4346/2010, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 412/12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 837/2012, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2496/2015, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2732/16). 13. Přiléhavost pak postrádá též námitka, že žalobci ve vztahu k předmětnému pozemku nebyli účastníky pozemkových úprav. Jedním z účelů pozemkových úprav je vyřešení vlastnických vztahů k pozemkům. Žalobci přitom věděli (či mohli a měli vědět) o tom, že v dotčené lokalitě probíhají pozemkové úpravy, respektive že předmětný pozemek byl zařazen do obvodu pozemkových úprav. Negativní postoj s pozemkovými úpravami ovšem vyjádřili toliko v rámci odvolání podaného proti návrhu komplexních pozemkových úprav schválenému rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 3. 2018, č. j. SPÚ 038855/2018/XY a dále pak z pozice osob zúčastněných na řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 3 As 199/2019, jinak své tvrzené vlastnické právo nikterak nehájili a učiněné pozemkové úpravy nerozporovali (např. prostřednictvím správní žaloby proti rozhodnutí o pozemkových úpravách podané v režimu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, popřípadě prostřednictvím soudního řízení o určení vlastnického práva k pozemku vstupujícímu do pozemkových úprav ve smyslu ustanovení § 11 odst. 12 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2021). Naopak odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud dovodil, že současný stav není namístě klást za vinu pozemkovému úřadu, který při zjišťování vlastníků pozemků v obvodu pozemkových úprav vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí, neboť by bylo ve vztahu k němu zcela nepřiměřeným požadavkem, který by mohl ohrozit již tak v praxi komplikovaný proces pozemkových úprav, aby byl pozemkový úřad zavázán zjišťovat skutečné vlastníky pozemků v obvodu pozemkových úprav a nikoliv vlastníky pozemků zapsané v katastru nemovitostí, jestliže by správnost zápisů stavu vlastnického práva v katastru nemovitostí žádný z účastníků nerozporoval. 14. Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, že se v přítomné kauze jedná o nepřípustné odnětí vlastnického práva bez náhrady. Přípustnosti dovolání v této části argumentace nelze přisvědčit již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak proto, že případná náhrada za nucené odnětí vlastnického práva nebyla předmětem tohoto řízení, pročež odvolací soud se uvedenou námitkou nezabýval. Sluší se nadto podotknout, že na výsledek projednávaného sporu o určení vlastnictví k předmětnému pozemku nemá vliv samotná okolnost, zda byla žalobcům vyplacena náhrada ve vztahu k předmětnému pozemku v souvislosti s pozemkovými úpravami. 15. Jelikož dovolání žalobců směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud odmítl v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 16. Protože žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání rovněž ve vztahu k té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti těmto výrokům dovolání není objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9 2017]. 17. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 9. 2. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu