22 Cdo 179/2026-360 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ovenecká 13, proti žalované J. S., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 93/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 28 Co 80/2025-322, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 366 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Libuše Svobodové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 28 Co 80/2025-322, se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 15 C 93/2022-211, ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobce pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, (výrok I) uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu z vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 3 254 000 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 8. 2025, č. j. 28 Co 80/2025-322, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že úvaha soudů obou stupňů o přikázání nemovitostí žalobci jen z důvodu „zásluhovosti“ spočívající v tom, že je původně nabyl do výlučného vlastnictví, je zjevně nepřiměřená a nedostatečně odůvodněná, protože soudy nezohlednily zásadní změnu stavu nemovitostí mezi dobou jeho výlučného vlastnictví a okamžikem rozšíření společného jmění manželů, ani míru jejího finančního a osobního podílu na přestavbě, přičemž jí měly fakticky znemožnit prokázat její „zásluhovost“ podle § 742 odst. 1 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) – (odmítáním důkazů a tvrzením, že vnosy před rozšířením společného jmění manželů nelze zohlednit). Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje, „zda může soud přikázat nemovitosti ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví účastníka, pouze z toho důvodu, že je původně měl ve svém výlučném vlastnictví, a to ve stavu zcela odlišném, než byly v okamžiku rozšíření SJM, aniž by zohlednil míru zásluhovosti druhého účastníka na zhodnocení těchto nemovitostí, a aniž by se zabýval důvodem rozšíření společného jmění manželů o tyto nemovitosti“. Dále rozporuje skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce investoval do nemovitostí i své výlučné peníze a současně tvrdí odklon od judikatury Nejvyššího soudu, když soudy při rozhodování o přikázání věci vycházely z hledisek § 742 o. z., která mají být podle ní primárně relevantní pro určení podílů (odkazuje na sp. zn. 22 Cdo 1280/2011), a poukazuje na vnitřní rozpor odůvodnění – zásluhovost nabytí nemovitosti soud nevyužil pro disparitu podílů, ale použil ji jako jediné rozhodné kritérium pro přikázání věci, aniž tento rozdíl vysvětlil. Konečně namítá, že soudy nevzaly v úvahu relevantní hledisko faktického užívání a bytové potřeby (odkazuje na sp. zn. 22 Cdo 980/2003); žalobce měl dům dobrovolně opustit před rozvodem, více než 5 let jej neužívá a žije u družky, zatímco ona v domě bydlí a s ohledem na věk a zdravotní stav je pro ni stěhování neúnosné – i proto měl být dům přikázán jí. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu a současně odklad právní moci z obavy, že po zápisu vlastnického práva by se žalobce mohl domáhat jejího vystěhování. 4. Žalobce považuje dovolání za nepřípustné. Žalovaná neprokazuje odklon od judikatury a její námitky míří spíše proti hodnocení důkazů. Úvahy odvolacího soudu k přikázání nemovitostí na základě principu zásluhovosti považuje za přiměřené a dostatečně odůvodněné. Vylučuje použití „amortizační“ zásady na nemovitosti i argument, že rozhodnutí stojí jen na tom, že nemovitosti byly do společného jmění manželů rozšířeny z jeho vlastnictví – zdůrazňuje jeho vyšší přínos (svépomocné rekonstrukce, vnos 2 500 000 Kč z jeho výlučných prostředků) a namítá, že žalovaná své konkrétní vnosy neprokázala. Proto nesouhlasí ani s návrhem na odklad právní moci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. III. Přípustnost dovolání 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Z obsahu dovolání je patrné, že žalovaná nesouhlasí s přikázáním nemovitých věcí do vlastnictví žalobce. Proto pokládá podle ní dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou výše citovanou právní otázku. 8. Dovolací soud podotýká, že nejde o otázku doposud neřešenou a odvolací soud ji řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. „Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). 9. Vzhledem k tomu, že k zániku společného jmění manželů došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní]. 10. Již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) soudní praxe formulovala hlediska rozhodná pro přikázání věci jednomu z manželů; právní úprava totiž nestanovila přesná a jednoznačná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (§ 149 odst. 3 obč. zák.), ani přesná hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přikázáním věci některému z manželů přihlédnout (srovnej např. dovolatelkou namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Jedním z takto dovozených hledisek bylo, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). 11. Ani současná právní úprava nestanoví kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (srov. především § 742 o. z.). S ohledem na některé podstatné změny právní úpravy společného jmění manželů nelze vždy bez dalšího dovozovat použitelnost všech dosud formulovaných kritérií či zachování jejich dřívější váhy. Lze však nadále vycházet z toho, že objeví-li se v řízení o vypořádání společného jmění manželů různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů nižších stupňů, jaké řešení zvolí. Pro vypořádání nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný, dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání. V takovém případě je nezbytné úvahu o způsobu vypořádání jednotlivých součástí společného jmění manželů založit na vzájemném posouzení všech relevantních kritérií (která jsou obecně definována v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) v intencích skutkových okolností každé, jedinečné, konkrétně projednávané věci. Úvahu soudů nižších stupňů dovolací soud zpochybní jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3655/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3822/2019). 12. Podle § 742 odst. 1 o. z., který vymezuje základní pravidla pro vypořádání společného jmění manželů soudem, nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění, g) přihlédne se k tomu, že se jeden z manželů dopustil vůči druhému domácího násilí nebo činu povahy úmyslného trestného činu, zejména k jeho povaze, závažnosti, době trvání a okolnostem spáchání. 13. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví mají zájem oba účastníci, a to pro uspokojování své bytové potřeby. Žádný z účastníků nemá jinou možnost vlastnického či nájemního bydlení, oba si v případě vyplacení přiměřené náhrady budou schopni zajistit bydlení jiné. Oba zdůrazňovali svůj citový vztah k nemovitým věcem z důvodu dlouhodobého bydlení v nich. Oba prokázali, že jsou schopni vyplatit vypořádací podíl v případě, že jim nemovitosti do výlučného vlastnictví budou přikázány. Špatný zdravotní stav byl také prokázán u osobou účastníků. Přikázání žalobci odůvodnil odvolací soud tím, že převažující míra přičinění o nemovité věci v podobě jejich získání a zhodnocení je na straně žalobce, který do nemovitých věcí, o které rozšířil společné jmění manželů, investoval nejen svoji práci, ale i výlučné peníze (tento skutkový závěr není dovolací soud oprávněn přezkoumávat). 14. Úvahu odvolacího soudu, který při prokázané solventnosti obou účastníků a rovnosti kritérií na straně obou účastníků přikázal nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobce, který nemovité věci nabyl před uzavřením manželství s žalovanou a následně o ně rozšířil společné jmění manželů, nepovažuje odvolací soud za zjevně nepřiměřenou, tato úvaha je rovněž dostatečně odůvodněna. 15. Úvahy odvolacího soudu o tom, komu budou nemovitosti přikázány, nejsou v rozporu ani s rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozhodnutích, na která dovolatelka odkazuje (uvádí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003), pokud jde o kritérium „poslední účelné držby“. V tomto rozsudku se uvádí: „V soudní praxi se v řízeních o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění manželů) uplatňuje zásada, aby pokud možno (zvláště s ohledem na dobu uplynulou od rozvodu manželství či oddělené bydlení manželů) byly věci přikázány tomu z účastníků, který je má či naposledy měl v držení a u něhož došlo k jejich amortizaci“. V odkazované věci byl předmětem vypořádání šicí stroj, tedy věc movitá, a o případ, kdy v době výlučného užívání jedním z účastníků byla věc znehodnocena, amortizována. Uvedená právní věta byla formulována v době, kdy judikatura vycházela, byť s výjimkami, z pravidla, že „při vypořádávání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je třeba vycházet ze stavu věci v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví, avšak z ceny věci v době prováděného vypořádání“ (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000). Šlo o případy, kdy jeden z bývalých manželů sám věc po zániku společného jmění manželů užíval, došlo k opotřebení, nicméně její ocenění mělo vyjít ze stavu, ve kterém byla v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví; kdyby byla přikázána tomu, kdo ji neužíval, byl by poškozen rozdílem mezi vyšší cenou, vycházející ze stavu věci v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (stejně tak společného jmění manželů) a její reálnou cenou podle (opotřebeného) stavu v době vypořádání, ze kterého se podle ocenění mělo vyjít. Nyní však platí, že „při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, uveřejněný pod číslem 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry uvedeného rozhodnutí na řešenou věc proto nejsou bez dalšího aplikovatelné. 16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že nelze přikázat v rámci vypořádání věc tomu ze spoluvlastníků (zde žalobci), který chce věc prodat, pokud druhý spoluvlastník chce tuto věc užívat (zde žalovaná). Tvrzení žalované o tom, že žalobce chce pozemky prodat, označil odvolací soud za neopodstatněné (viz bod 49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž se v této souvislosti náležitě vypořádal s důkazy výslechem dvou svědků k údajnému záměru žalobce věc prodat (viz bod 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). IV. Závěr a náklady řízení 17. Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z námitek žalované nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, zamítl návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí pro jeho nedůvodnost, a to v rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 19. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 30. 3. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu