22 Cdo 192/2025-954 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně D. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému P. T., zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 148/2017, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 28 Co 93/2024-850, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 28 Co 93/2024-850, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 3 C 148/2017-727, vypořádal společné jmění účastníků (dále též jen „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ve výroku I blíže specifikované položky – byt v XY [výrok I písm. a)], práva a povinnosti k bankovnímu účtu u Komerční banky, a.s. [výrok I písm. b)] a práva a povinnosti k doplňkovému penzijnímu spoření u Allianz penzijní společnosti, a.s. [výrok I písm. c)], do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ve výroku II specifikovaná práva a povinnosti k doplňkovému penzijnímu spoření u Allianz penzijní společnosti, a.s. (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vypořádací podíl 4 371 000,45 Kč (výrok III). Dále zastavil řízení v části týkající se vypořádání obvyklého vybavení domácnosti (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII). 2. S ohledem na dovolací námitky obou účastníků vycházel soud prvního stupně v otázkách relevantních pro dovolací řízení z následujících skutečností. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně na pořízení společného bytu v XY vnesla ze svého výlučného majetku částku ve výši 1 035 922,55 Kč a žalovaný ze svého výlučného majetku částku 2 000 000 Kč, tyto vnosy považoval za řádně uplatněné a zohlednil je ve výsledném výpočtu vypořádacího podílu. Pokud šlo o požadovanou valorizaci těchto vnosů, z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by se na ní účastníci dohodli, a proto s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu soud prvního stupně valorizaci neprovedl. Ohledně investic do rodinného domu v XY ve výlučném vlastnictví žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že má za prokázané, že tyto investice byly učiněny z výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž žádné odklony ze SJM za tímto účelem nebyly zjištěny. Soud prvního stupně nevyhověl požadavku žalovaného na disparitu vypořádacího podílu, neboť neshledal mimořádné zásluhy o majetek, pro které by měl být opuštěn obvyklý poměr dělení, tj. stejné podíly. Soud prvního stupně neměl za prokázaný ani žalovaným namítaný odklon částky ve výši 584 000 Kč ze SJM, neboť částka byla spotřebována na zařízení bytu v souvislosti se zánikem společné domácnosti účastníků. 3. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2024, č. j. 28 Co 93/2024-850, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku IV, změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ve výroku I blíže specifikované položky – byt v XY, práva a povinnosti k bankovnímu účtu u Komerční banky, a.s., práva a povinnosti ke smlouvě o penzijním připojištění u Allianz penzijní společnosti, a.s. [výrok I písm. a)], do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ve výroku I specifikovaná práva a povinnosti ke smlouvě o penzijním připojištění u Allianz penzijní společnosti, a.s. [výrok I písm. b)]. Dále zamítl žalobu v části vypořádání ve výroku I písm. c) specifikovaných položek – mimo jiné vnosu ze společného jmění účastníků ve výši 1 056 447,27 Kč do rodinného domu žalovaného v XY a ve výši 1 096 000 Kč na úvěr, vnosu žalobkyně do bytové jednotky ve výši 985 922,55 Kč, a zamítl rovněž vzájemnou žalobu v části vypořádání odklonu žalobkyně ze společného jmění ve výši 584 000 Kč, vnosu žalovaného do bytové jednotky ve výši 2 787 269 Kč s valorizací, a vnosu žalovaného za prodej automobilu a z daru od matky žalovaného [výrok I písm. c)]. Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vypořádací podíl 3 053 018,805 Kč [výrok I písm. d)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 4. S ohledem na dovolací námitky obou účastníků vycházel odvolací soud v otázkách relevantních pro dovolací řízení z následujících skutečností. V případě vnosu žalovaného ve výši 2 000 000 Kč z výlučného majetku žalovaného na pořízení bytu v XY do SJM účastníků odvolací soud uzavřel, že tento vnos nebyl žalovaným řádně učiněn předmětem vypořádání ve lhůtě 3 let od zániku SJM, neboť v této lhůtě byla částka zmíněna žalovaným pouze jednou, a to ve vyjádření k žalobě, v reakci na požadavek žalobkyně na vypořádání jejího vnosu ve výši 1 035 922,55 Kč, přičemž z vyjádření nevyplývá, že by žalovaný požadoval svůj vnos ve vypořádání jakkoliv zohlednit. Ohledně vnosu žalobkyně oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že na pořízení bytu v XY byla použita pouze částka ve výši 250 000 Kč a zbývající částku účastníci spotřebovali. Ze společného jmění do výlučného majetku žalovaného měl odvolací soud oproti soudu prvního stupně za prokázané vynaložení částky 443 552,73 Kč, což v této výši zohlednil jako vnos ze společného jmění do výlučného majetku žalovaného; ve zbývající částce navrhované žalobkyní žalobu zamítl. Odvolací soud dále zamítl požadavek na valorizaci vnosů, neboť nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli dohodu o valorizaci vnosů. Odvolací soud dále neshledal ani důvody pro disparitní vypořádání, k čemuž zohlednil relevantní závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zamítl také žalobu na vypořádání žalovaným namítaného odklonu ve výši 584 000 Kč ze SJM, kterého se měla dopustit žalobkyně, neboť tento požadavek byl uplatněn až po uplynutí tříleté lhůty od zániku SJM. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný. 6. Žalobkyně ve svém dovolání namítla, že v rámci vypořádání SJM účastníků měly být započtené vnosy ve výši 250 000 Kč (vnos z výlučného majetku žalobkyně do SJM formou úhrady části kupní ceny bytu v XY) a ve výši 443 552,73 Kč (vnos ze SJM do výlučného majetku žalovaného formou zhodnocení rodinného domu v XY) valorizovány. Neztotožnila se s rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž v napadeném rozhodnutí odkazoval odvolací soud, podle níž se při vypořádání SJM valorizace vnosů uplatní, jen pokud se tak účastníci dohodli. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, podle kterého je valorizace vnosů při vypořádání SJM obecným výchozím pravidlem, přičemž výjimky z tohoto pravidla je třeba v daném případě řádně odůvodnit. Napadené rozhodnutí je tudíž v rozporu se závazným právním názorem obsaženým v uvedeném nálezu Ústavního soudu, v jehož důsledku má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka valorizace vnosů nadále posuzována jinak. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. 7. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. 8. Žalovaný ve svém dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti uplatnění vnosu do SJM, jelikož nezahrnul do předmětu vypořádání žalovaným včas označený vnos z výlučného majetku žalovaného do SJM ve výši 2 000 000 Kč na pořízení bytu v XY, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejm. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3831/2022 a sp. zn. 22 Cdo 437/2014), neboť žalovaný označil tento vnos již ve vyjádření ze dne 4. 7. 2017, tedy ještě před uplynutím tříleté lhůty ve smyslu § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) avšak odvolací soud uzavřel, že z textu vyjádření nevyplývalo, že by žalovaný požadoval tento svůj vnos ve vypořádání jakkoliv zohlednit. Tento postup žalovaný považuje za příliš formalistický, k čemuž odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 437/2014. Stejně jako žalobkyně dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, týkající se tzv. valorizace vnosů, a pro řešení této otázky požadoval změnu dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaný dále namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku prokázání investic z výlučných prostředků žalovaného do rodinného domu v XY ve výlučném vlastnictví žalovaného, pokud na základě provedeného dokazování uzavřel, že finanční prostředky pocházely ze SJM. Dále žalovaný uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku možné disparity podílů, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejm. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1488/2013), pokud žalovaným předložené důvody pro disparitu posuzoval izolovaně, a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný dále namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti uplatnění tzv. odklonu ze SJM ohledně částky ve výši 584 000 Kč, kterou měla žalobkyně vybrat z bankovního účtu a která nebyla zahrnuta do aktiv SJM, protože žalovaný ji z důvodu informačního deficitu nemohl uplatnit před uplynutím tříleté lhůty od zániku SJM; žalovaný předložil rovněž věcné námitky ohledně této částky, přičemž se neztotožnil s názorem nalézacích soudů, že tato částka byla spotřebována na vybavení bytu v XY. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že v případě tvrzeného vnosu ve výši 2 000 000 Kč žalovaný neprokázal, že tyto prostředky byly skutečně použity na pořízení bytu v XY tento vnos navíc žalobkyně v řízení opakovaně rozporovala. K otázce prokázání investic z výlučných prostředků žalovaného uvedla, že se odvolací soud skutkovou otázkou toku finančních prostředků, a to jak výlučných, tak i tvořících SJM, zabýval velmi podrobně. Neztotožnila se s tvrzenými důvody pro disparitu podílů, tvrzení žalovaného obsažená v dovolání považuje za účelově a zkresleně podaná; jedná se navíc o polemiku se skutkovými závěry. S žalovaným namítaným údajným odklonem ve výši 584 000 Kč se podle žalobkyně správně vypořádal již soud prvního stupně. Navrhla, aby dovolání žalovaného bylo dovolacím soudem odmítnuto a žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení. 10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud rozhodl v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, podle kterého je valorizace vnosů při vypořádání SJM obecným výchozím pravidlem. Otázka valorizace vnosů řešená dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu tak, že se valorizace vnosů uplatní, jen pokud se tak účastníci dohodli, má být proto – s ohledem na vydaný nález Ústavního soudu – nadále posuzována jinak. 13. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť v mezidobí od vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu, došlo k vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (dostupného na https://nalus.usoud.cz), na nějž poukázala žalobkyně v dovolání, a podle kterého je otázku možného uplatnění tzv. valorizace vnosů při vypořádání SJM třeba řešit odlišně od dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 14. Po podání dovolání v projednávané věci navíc došlo k vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 31 Cdo 2821/2025 (dostupného, stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), který závazný právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, zohledňuje a svou dosavadní ustálenou rozhodovací praxi v otázce tzv. valorizace vnosů v souladu s tímto závazným právním názorem mění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2026, sp. n. 31 Cdo 2821/2025, uvedl, že „Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, překlenul veškerou argumentaci Nejvyššího soudu k závěru o podmíněnosti valorizace vnosů dohodou manželů o valorizaci. V souladu s předestřenými závěry Ústavního soudu dovolací soud uzavírá, že započtení zvýšené nebo snížené hodnoty toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnoty toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek (tzv. valorizace vnosů), nelze při vypořádání společného jmění podmiňovat tím, že se na něm manželé výslovně dohodnou.“ 15. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto v otázce uplatnění valorizace vnosů při vypořádání SJM účastníků v projednávané věci spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť vychází z v současné době již překonané rozhodovací praxe dovolacího soudu, která valorizaci vnosů podmiňovala dohodou manželů o valorizaci. 16. Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu k dovolání žalobkyně (ohledně její žaloby) zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 17. V novém rozhodnutí o věci odvolací soud při vypořádání SJM účastníků v případě započtených vnosů zohlední závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 31 Cdo 2821/2025. 18. Žalovaný v dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně nezahrnul do vypořádání včas uplatněný vnos z výlučného majetku žalovaného do SJM ve výši 2 000 000 Kč, pročež se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 19. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná, neboť se odvolací soud při řešení otázky včasnosti uplatnění vnosu žalovaného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 20. Odvolací soud vyšel správně z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu potud, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1869/2022). Vypořádání vnosu z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, "aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek" v řízení o vypořádání společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012). 21. K zániku společného jmění manželů účastníků došlo (v návaznosti na rozvod manželství účastníků) dne 16. 4. 2015. Předmětem řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 16. 4. 2018. 22. Odvolací soud dále uzavřel, že žalovaným tvrzený vnos z jeho výlučného majetku do SJM ve výši 2 000 000 Kč na pořízení bytu v XY, nebyl ve lhůtě do 16. 4. 2018 žalovaným řádně uplatněn k vypořádání. Žalovaný sice označil tuto částku ve svém vyjádření k žalobě ze dne 4. 7. 2017 s tím, že „bytová jednotka byla zaplacena z jeho výlučných prostředků ve výši 2 000 000 Kč, které získal prodejem svých nemovitých věcí“, a to v reakci na požadavek žalobkyně na vypořádání jejího vnosu ve výši 1 035 922,55 Kč a s ním související tvrzení, že byt v XY byl pořízen ze společných prostředků a výlučných prostředků žalobkyně, nicméně odvolací soud z obsahu vyjádření neshledal, že by žalovaný tímto požadoval svůj vnos v rámci vypořádání SJM účastníků jakkoliv zohlednit. S ohledem na to, že předmětná částka byla žalovaným do 16. 4. 2018 zmíněna pouze jednou v tomto vyjádření, a následně až v jeho účastnické výpovědi při jednání dne 11. 7. 2018 a písemně až v podání ze dne 30. 10. 2020, kde ji žalovaný uplatnil již výslovně k vypořádání jako vnos z jeho výlučných prostředků do SJM, nepovažoval odvolací soud tento vnos za včasně uplatněný. 23. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožnil. 24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, vysvětlil, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Z hlediska toho, co po právní stránce bude předmětem vypořádání, vychází soud z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Postup striktně vyžadující uvedení jediné právní kvalifikace, která by měla přicházet do úvahy, by byl příliš formalistický, ukládající účastníku řízení předjímat právní posouzení věci soudem, ke kterému není ani povinen.“ 25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3831/2022, pak doplnil, že „těmito závěry reagoval dovolací soud na nikoliv zřídkavé případy soudní praxe, kdy často ve složitých sporech o vypořádání společného jmění manželů – zejména na počátku řízení – není vždy bez pochybností zcela zřejmé, co konkrétně má být předmětem vypořádání, neboť žalobní požadavky bývají uvedeny neúplně či neurčitě. V takovém případě je na soudu, aby vedl účastníka ke konkretizaci a zpřesnění toho, co má být předmětem vypořádání, přičemž je vždy nutno přihlížet k individuálním okolnostem každého jednotlivého případu.“ 26. Zákonná tříletá lhůta tedy brání pouze vypořádání majetkových hodnot navržených k vypořádání po jejím uplynutí. Není však překážkou pro uplatnění relevantních skutečností tvrzených ohledně vypořádávaných položek, které byly řádně v zákonné lhůtě uplatněny (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2722/2019). 27. Nejvyšší soud při řešení podobných situací ve vztahu k vypořádání podílového spoluvlastnictví a tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví zahrnujícího mimo jiné také problematiku vnosů v rozsudku ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, mimo jiné uvedl, že obecně platí, že poukazuje-li účastník řízení na jím provedené investice do společné věci, činí tak zpravidla z některého ze tří důvodů, a to buď proto, že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví nebo že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje nárok na zaplacení vynaložených investic, popř. žádá, aby o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení. Jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení účastníkem uváděny, je na soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti (§ 5 a § 43 o. s. ř.) vyzval k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 340/2007; shodně již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6018/2017). 28. Dovolací soud je na rozdíl od odvolacího soudu toho názoru, že v projednávané věci žalovaný vnos ve výši 2 000 000 Kč ze svého výlučného majetku na pořízení společného bytu v XY uplatnil k vypořádání včas. Jednoznačné tvrzení o investici z výlučného majetku do společného jmění s přesnou specifikací investované částky žalovaný uvedl již v rámci vyjádření k žalobě ze dne 4. 7. 2017. S ohledem na to, že se navíc jednalo o přímou reakci žalovaného na uplatnění vnosu žalobkyně z jejího výlučného majetku na pořízení předmětného bytu, je s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, patrné, že tímto „sdělením“ soudu požadoval žalovaný vypořádat též svůj tvrzený vnos do společného jmění, o čemž neměl pochybnost ani soud prvního stupně, který k vnosům obou účastníků prováděl dokazování a posuzoval je věcně, když i žalobkyně se proti vnosu bránila věcnou argumentací, nikoliv tvrzením, že by vnos nebyl včas uplatněn. Bylo by příliš formalistické a odporující ustálené rozhodovací praxi citované výše, pokud by účastník musel uvést zcela přesnou právní kvalifikaci předmětného návrhu, tedy konkrétní formulaci, že se má jednat o tzv. vnos (investici). I kdyby snad v dané věci existovaly možné pochybnosti o tom, co žalovaný tímto podáním konkrétně uplatnit chtěl, pak žalovaný následně – ačkoliv až později v řízení, po uplynutí tříleté lhůty – jednoznačně své procesní stanovisko upřesnil, když v následných vyjádřeních již formuloval svůj požadavek právně přesněji, a to jako vnos požadovaný k vypořádání. S ohledem na výše citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu lze nicméně uzavřít, že žalovaný tento vnos poprvé obecně označil, byť ne zcela úplně a s přesnou právní kvalifikací, ještě před uplynutím tříleté lhůty, tudíž včas a následně pouze v souladu s rozhodovací praxí dotvrdil podstatné skutečnosti pro vypořádání tohoto vnosu. 29. Stejně jako žalobkyně, i žalovaný ve svém dovolání dále předložil námitku týkající se otázky tzv. valorizace vnosů, jejíž řešení dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu má být podle něj přehodnoceno na podkladě závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24. 30. Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání ze stejných důvodů, které byly uvedeny v části tohoto rozhodnutí u dovolání žalobkyně; dovolací soud proto na toto své odůvodnění zcela odkazuje. 31. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v řešení otázek včasnosti uplatnění vnosu a valorizace vnosů na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek rovněž k dovolání žalovaného (a jeho vzájemné žaloby) zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 32. Další námitky uvedené v dovolání žalovaného přípustnost dovolání nezakládají. 33. Ohledně námitky týkající se prokázání investic z výlučných prostředků žalovaného do rodinného domu v XY ve výlučném vlastnictví žalovaného, u nichž žalovaný nesdílí názor odvolacího soudu, že částka ve výši 443 552,73 Kč pocházela z prostředků SJM, dovolací soud pouze uvádí, že žalovaný tímto – v rámci dovolacího přezkumu nepřípustně – namítá pouze nesprávnost hodnocení dokazování, pokud odvolacímu soudu v tomto směru výslovně vytýká, že se při hodnocení důkazů ve vztahu k prokázání investic z výlučného majetku žalovaného izolovaně zaměřoval jen na zůstatek finančních prostředků na bankovním účtu žalovaného, přičemž značnou část investic posoudil jako investice ze SJM, ačkoliv se jednalo o investice z výlučných prostředků žalovaného. 34. K uvedenému dovolací soud pouze připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 35. Dále žalovaný namítl nesprávné posouzení otázky možné disparity podílů, neboť odvolací soud podle žalovaného předložené důvody pro disparitu posuzoval izolovaně, a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti. 36. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud v otázce posuzování splnění podmínek pro případnou disparitu vypořádacího podílu v souzené věci rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 37. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11/2000, s. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 2/2002, s. 99)]. Určení výše disparity podílů je pak na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4/2006, s. 152)]. Dovolací soud je přitom oprávněn přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2010, s. 100), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, proti němuž byla odmítnuta i ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16]. 38. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, mohou být důvodem vedoucím k disparitě podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti. V případě principu zásluhovosti vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom na situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4/2006, s. 152)]. 39. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází disparita podílů do úvahy jen v případě mimořádných zásluh o nabytí společného majetku ze strany druhého manžela. Jestliže však druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu – a v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)]. 40. V usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2767/2019, Nejvyšší soud formuloval výchozí úvahu, podle které jestliže se jeden z manželů řádně podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílů v řízení o vypořádání společného jmění manželů v jeho neprospěch v zásadě nepřichází do úvahy ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů, případně jeho rodiče. Jinak řečeno, pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Současně v této souvislosti učinil Nejvyšší soud obecnější úvahu, podle níž v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péče o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z manželů, aniž by však bylo možné druhému manželovi vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Ze zcela shodného konceptu rozdělení sociálních rolí vyšel Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019, přičemž ve vztahu k těmto důvodům vztahujícím se k disparitě rozhodnutí plně obstálo i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II ÚS 1751/19). Uvedený přístup v nedávné judikatuře potvrdil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS 2148/24. 41. V projednávané věci nebyly zjištěny takové mimořádné okolnosti předpokládané rozhodovací prací, pro které by bylo nutné přistoupit k rozhodnutí o disparitě podílů na SJM. Odvolací soud se k žalovaným tvrzeným důvodům velmi podrobně vyjádřil. Zejména v bodě 100–101 napadeného rozsudku odvolací soud vysvětlil svůj náhled na zjištěné rozdělení rolí v manželství účastníků, pročež uzavřel, že smyslem vypořádání SJM není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. K dalším žalovaným tvrzeným důvodům pro uplatnění disparity podílů se odvolací soud vyjádřil v bodech 102–109. Odůvodnění odvolacího soudu považuje dovolací soud za zcela vyčerpávající, a v podrobnostech na něj proto odkazuje. Dodává pouze, že shodným způsobem uvažoval správně již soud prvního stupně, který zohlednil, že žalobkyně byla po určitou dobu vázána péčí o nezletilé děti, oba účastníci pracovali a také do manželství vnesli finanční prostředky z doby před jeho vznikem, přičemž na pořízení nejhodnotnější části SJM – bytu v Suchdole se podíleli podle svých možností oba. 42. Nalézací soudy se tedy při řešení otázky splnění podmínek pro mimořádné uplatnění disparity podílů neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe, a to ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, konkrétně zmiňovaného žalovaným v dovolání. Dovolací soud uzavírá, že ani veškeré žalovaným tvrzené důvody ve svém souhrnu uplatnění disparity neopodstatňují. Odvolací soud se přitom všemi těmito důvody podrobně zabýval a v rámci odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi řádně vypořádal, pročež mu nelze ani z tohoto hlediska ničeho vytknout. 43. Žalovaný nakonec namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti uplatnění odklonu finančních prostředků ze SJM ve výši 584 000 Kč, které měla žalobkyně vybrat v hotovosti z bankovního účtu. Žalovaný z důvodu informačního deficitu objektivně nebyl schopen uplatnit tento odklon k vypořádání před uplynutím tříleté lhůty od zániku SJM. Otázku možného prolomení tříleté lhůty pro nedostatek informací považuje za v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. 44. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť je již rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil, pokud rozhodl tak, že předmětný odklon nebyl v rámci tříleté lhůty od zániku SJM žalovaným řádně navržen k vypořádání. 45. Jak již bylo vysvětleno výše u námitky žalovaného ohledně včasnosti uplatněného vnosu, rozhodovací praxe vychází z toho, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, a další rozhodnutí citovaná výše). Přitom zejména v případech, kdy jeden z manželů nemá s ohledem na chování (nedostatek součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku SJM objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede „opěrné body“ svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1220/2012; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2679/2014). To, zda vzhledem k poměrům dané věci byla určitá položka vypořádávaného SJM navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě od jeho zániku dostatečně konkrétně je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, byla-li by zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015). Nelze se nicméně úspěšně dovolávat informačního deficitu, jestliže některé položky nebyly označeny ve tříleté lhůtě a byly navrženy až později, pokud nebyly v dané lhůtě navrženy k vypořádání alespoň obecně (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2115/2020). Zohlednění takto pozdně uplatněných položek k vypořádání by znamenalo již odlišné žalobní tvrzení, kterým by byl předmět řízení nepřípustně rozšiřován nad rámec podané žaloby o vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. III. ÚS 1526/23). 46. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí k žalovaným namítanému odklonu uvedl, že vzájemná žaloba žalovaného na vypořádání odklonu žalobkyně ze společného jmění v podobě vybraných peněz ve výši 584 000 Kč musela být zamítnuta, neboť tento požadavek byl uplatněn až v podání ze dne 4. 12. 2023 a poprvé zmíněn v podání ze dne 21. 4. 2023. 47. Takovému postupu odvolacího soudu nelze ničeho vytknout, neboť z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný označil předmětný odklon finančních prostředků ve výši 584 000 Kč dříve, v rámci tříleté lhůty od zániku SJM (tedy do 16. 4. 2018), byť alespoň v opěrných bodech předpokládaných rozhodovací praxí citovanou výše. Navíc sám žalovaný uznává, že tento odklon neuplatnil v rámci tříleté lhůty, neboť v této době neměl k dispozici výpisy z účtu žalobkyně, ze kterých by byly výběry hotovosti patrné, přičemž o tvrzeném odklonu žalobkyně se dozvěděl až ze spisu v létě 2020. Rozhodovací praxe nicméně předpokládá, že je třeba položky k vypořádání navrhnout v rámci tříleté lhůty alespoň obecně. Opačný postup by byl v přímém rozporu s tzv. pravidlem tří let, které brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014). 48. Co se pak týká věcného posouzení předmětného odklonu žalobkyně, je takové posouzení – vzhledem k pozdnímu uplatnění tvrzeného odklonu k vypořádání– bezpředmětné. 49. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 50. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu