22 Cdo 2015/2025-408 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně MARLO KH s.r.o., se sídlem v Praze 1, Ostrovní 146/16, IČO 14086123, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému městu Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře – Vnitřním Městě, Havlíčkovo náměstí 552/1, IČO 00236195, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 290/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, č. j. 22 Co 15/2025-363, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala, aby byl nahrazen projev vůle žalovaného s udělením souhlasu dle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve vztahu k pozemku parcela č. XY, katastrální území XY, zapsanému u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětný pozemek“), s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky, a dále aby byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí za náhradu podle § 1267 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. z.“) spočívající ve zřízení, umístění, provozování, opravě, údržbě, úpravě, obnově a výměně v budoucnu vzniklých staveb inženýrských sítí, a to stavby IO 201 – vodovod, stavby IO 251 splašková kanalizace - tlaková, stavby IO 214 - vodovodní přípojka, stavby IO 264 - přípojka splaškové kanalizace - tlakové, stavby IO 265 - přípojka splaškové kanalizace - gravitační, vymezených v situačním výkresu D.7.2.2 vypracovaném společností VYŠEHRAD atelier s. r. o., na předmětném pozemku, jejíž součástí je do doby uzavření budoucí smlouvy o zřízení služebnosti výše specifikovaných inženýrských sítí rovněž právo umožnit žalobkyni v nezbytném rozsahu vstupovat a vjíždět na předmětný pozemek a provést na něm stavbu inženýrských sítí. Žalobu odůvodnila mj. tím, že žalovaný je vlastník předmětného pozemku, na němž se (již) nachází vodovod a kanalizace ve vlastnictví Vodohospodářské společnosti Vrchlice – Maleč, a.s., se sídlem v Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, IČO 46356967 (dále též jen „vodohospodářská společnost“), žalobce - v rámci svého developerského projektu realizovaného v místě - potřebuje na tento vodovod a kanalizaci připojit své budované inženýrské sítě. Vodohospodářská společnost jako vlastník tohoto stávajícího vodovodu a kanalizace mu s takovým připojením udělila souhlas, žalovaný jako vlastník předmětného pozemku však s umístěním uvedených inženýrských sítí (budovaných žalobcem) na svém pozemku nesouhlasí. 2. Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 C 290/2024-320, zamítl žalobu „v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného s udělením souhlasu dle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)“, ve vztahu k předmětnému pozemku s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky (výrok I), dále zamítl žalobu „v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemene - služebnosti, ve znění specifikovaném v bodě VI.II. žaloby“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 22 Co 15/2025-363, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II „ve správném znění“, že se žaloba zamítá „v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí za náhradu podle § 1267 a následujících o. z., spočívající ve zřízení, umístění, provozování, opravě, údržbě, úpravě, obnově a výměně v budoucnu vzniklých staveb inženýrských sítí, a to stavby IO 201 - vodovod, stavby IO 251 splašková kanalizace - tlaková, stavby IO 214 - vodovodní přípojka, stavby IO 264 - přípojka splaškové kanalizace - tlakové, stavby IO 265 - přípojka splaškové kanalizace - gravitační, vymezených v situačním výkresu D.7.2.2 vypracovaném společností VYŠEHRAD Atelier s. r. o., na předmětném pozemku žalovaného, jejíž součástí je, do doby uzavření budoucí smlouvy o zřízení služebnosti výše specifikovaných inženýrských sítí, rovněž právo umožnit žalobkyni v nezbytném rozsahu vstupovat a vjíždět na předmětný pozemek a provést na něm stavbu inženýrských sítí“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 5. Dovolatelkou pokládanou otázku, „zda - a případně za jakých okolností - je soud oprávněn na základě návrhu zájemce o napojení na vodovodní a kanalizační síť nahradit chybějící projev vůle se zákonem požadovanými souhlasy obce jakožto vlastníka pozemku, v němž se nacházejí inženýrské sítě, na které se zájemce chce napojit, s realizací tohoto napojení“, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. 6. Jak bylo Nejvyšším soudem vysvětleno např. v jeho rozsudku ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 607/2014 (ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14), v němž Nejvyšší soud rozvíjí předchozí judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 150/94), udělení či neudělení souhlasu obce jakožto vlastníka pozemku s umístěním stavby (v dané věci inženýrských sítí – vodovodu a kanalizace) spadá do její samostatné působnosti [srov. § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]; není možné jí proto (ani z pozice soudu nebo jiného státního orgánu) nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit. Zákon obcím povinnost udělení takového souhlasu neukládá, a to ani tehdy, kdyby například vhodnost umístění inženýrských sítí v daném místě mohla být dovozována ze zvláštní sociální funkce této veřejnoprávní korporace. Dotčené subjekty jsou v takových situacích v rovnoprávném postavení a, obecně vzato, je jen na vůli obce, která zde vystupuje v roli soukromého subjektu a vykonává práva a povinnosti vlastníka daných pozemků, zda požadovaný souhlas udělí či nikoli (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 350/2025). 7. Tím spíše se uvedený závěr týká případu, kdy nahrazení projevu vůle má směřovat ke vzniku věcného břemene - pozemkové služebnosti (srov. § 1257 a násl. o. z.), v dané věci služebnosti inženýrské sítě podle § 1267 o. z. Soud může o zřízení služebnosti rozhodnout jen v případech upravených zákonem (srov. § 1260 o. z.), v jiných případech soud svým rozhodnutím služebnost zřídit nemůže, a to ani na základě analogické aplikace zákona a ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene vhodným způsobem k jeho řešení [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, publikovaný pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5237/2017 (ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 993/18)]. 8. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil), že žalovanému v projednávané věci povinnost učinit žalobkyní navrhovaný projev vůle (ať již ze zákona či ze smlouvy či jiné právní skutečnosti) nesvědčí, a proto nemůže být úspěšná žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného právě takový projev vůle učinit, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 9. Argumentaci dovolatelky nesvědčí ani jí zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14. Ústavní soud zde zdůraznil, že „v určitých ohledech“ nelze na obec jako vlastníka nahlížet pouze prizmatem subjektu soukromoprávních vztahů, avšak právní jednání jí činěná je nezbytné hodnotit s ohledem na postavení obce jako veřejnoprávní korporace, která má svůj fundament v právu veřejném; proto jednání obcí je třeba posuzovat se zvláštním důrazem na zákonnost, předvídatelnost a nediskriminaci, a to ve smyslu požadavků kladených na správu věcí veřejných, neboť obec jakožto veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení jakožto subjektu veřejného práva. 10. V dané věci však - z výše uvedeného hlediska (zákonnosti, předvídatelnosti a nediskriminace) nakládání obce se svým majetkem – samo vyslovení nesouhlasného stanoviska žalované s uložením inženýrských sítí na předmětný pozemek, jenž vlastní, nelze považovat za protiprávní (srov. opět výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 350/2025). 11. Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, a zde vyslovený závěr, že účel povinnosti vlastníka stávajícího vodovodu a kanalizace, obsažené v § 8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, vyžaduje výklad, že tato povinnost se vztahuje nejen na umožnění faktického napojení, nýbrž i na umožnění vést vodovod či kanalizaci po pozemku vlastníka vodovodu a kanalizace, na němž se stávající vodovod či kanalizace nachází, byl pak dovozen jen pro případ, že osoba těchto vlastníků je totožná; nikoliv pro případ, kdy pozemek je ve vlastnictví osoby jiné, jako je tomu v projednávaném případě. Proto na danou věc nedopadá. 12. K námitce, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepovažoval za právně významné zabývat se tím, zda odmítnutí požadovaného právního jednání žalovaným není zneužitím jeho vlastnického práva a svévolným postupem dle § 8 o. z. (jež vyjadřuje též ústavní princip zakotvený v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), dovolací soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury je s nedovoleným (zneužívajícím) výkonem práva spojena možnost odepření jeho právní ochrany. Takový důsledek vyplývá z ustanovení § 8 o. z., podle kterého „zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany“. Z judikatury dovolacího soud však neplyne, že by snad důsledkem zneužití práva mohlo být založení nového absolutního práva na straně zneužívané. Jen proto, že lze výjimečně odepřít vlastníkovi ochranu některého z atributů jeho vlastnického práva, nelze uvažovat o tom, že by takové odepření znamenalo současně vznik nového věcného práva jiného subjektu ke stejnému předmětu vlastnictví. Jinými slovy řečeno, na základě § 8 o. z. lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1496/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 891/2024, či nález Ústavního soudu z 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94). 13. Z uvedeného vyplývá, že - protože se žalobkyně žalobou domáhá nahrazení projevu vůle žalované k (blíže vymezeným) právním jednání, jež jí mají (nově) založit (konstituovat) právo (a to právo trvalé povahy), k čemuž aplikace § 8 o. z. (ani čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) vést nemůže - je správný též závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o právní nevýznamnosti žalobkyní v tomto směru tvrzených skutečností (jimiž tak nebylo třeba se v dané věci zabývat). 14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 1. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu