22 Cdo 2097/2025-402 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. P., zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 46 C 167/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 28 Co 5/2025-364, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2024, č. j. 46 C 167/2022-321, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 11. 2024, č. j. 46 C 167/2022-325, nepřipustil návrh žalobkyně ani žalovaného na změnu žaloby (výroky I a II), výrokem III ze zaniklého společného jmění manželů (dále i „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně osobní vozidlo tov. zn. Ford Fiesta, dále práva a povinnosti k účtům vedeným na její jméno včetně zůstatků ke dni 27. 7. 2021, a životní a penzijní pojištění vedené na její jméno, a do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v obci XY v katastrálním území XY, dále osobní vozidlo tov. zn. Volkswagen Golf, práva a povinnosti k účtům vedeným na jeho jméno včetně zůstatků ke dni 27. 7. 2021, a jeho životní a penzijní pojištění. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl 454 258,08 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), zamítl žalobu v části týkající se vypořádání životního pojištění žalobkyně u Generali Česká pojišťovna, a.s., z pojistné smlouvy č. XY (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 28 Co 5/2025-364, odmítl odvolání proti výroku I (výrok I), výrokem II změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 1 654 362 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III-V). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že účastníci nabyli v roce 1996 nemovité věci za celkem 700 000 Kč z výlučných prostředků každého z nich (žalovaný vynaložil 635 678 Kč, žalobkyně 64 322 Kč), avšak shodně projevili vůli pojmout tyto nemovité věci do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nemovité věci, které účastníci po dobu 25 let společně užívali a pečovali o ně, prošly rozsáhlými rekonstrukcemi, jejich obvyklá cena (určená nesporným tvrzením účastníků na 7 000 000 Kč) se v mezidobí zvýšila zejména z objektivních tržních důvodů. Žalovaný uplatnil k vypořádání vnos spočívající v úhradě převážné části kupní ceny uvedených nemovitostí a požadoval valorizaci tohoto vnosu, žalobkyně náhradu toho, co vynaložila ze svých výlučných prostředků na jejich kupní cenu, nežádala. 4. Odvolací soud vyšel z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, o nutnosti valorizovat vnos investovaný do společného majetku podle principu obohacení, připomněl však, že Ústavní soud zároveň uvedl, že takový postup nebrání tomu, aby se při stavení výše podílů na společném majetku zohlednily i další okolnosti případu. Čistě matematické určení výše náhrady vnosu považoval odvolací soud v daném případě za velmi tvrdé řešení, které by neúměrně zvýhodnilo žalovaného na úkor žalobkyně, a tím i nespravedlivé. Poukázal na právní úpravu manželských vztahů, která je výrazem principu rovnoprávnosti a ekonomické solidarity mezi manžely, na straně jedné, a smysl a účel právní úpravy vnosů, která míří na posílení individuálních majetkových zájmů manžela, který ze svého výlučného majetku investoval do majetku společného, na straně druhé. Vzal v úvahu, že účastníci, přestože na koupi nemovitostí vynaložili pouze výlučné prostředky obou z nich, nenabyli nemovitosti do podílového spoluvlastnictví s odpovídající velikostí podílu, ale shodně projevili vůli, aby se nemovitosti staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví, dnes SJM. Šlo o jednání odpovídající darování svého druhu do SJM, ani jeden z účastníků neočekával, že by v budoucnu došlo k jejich rozvodu a vypořádání společného nemovitého majetku. Vzal v úvahu také to, že nemovitosti prošly opakovaně stavební rekonstrukcí, zásadní bezprostředně po jejich nabytí a částečnou ještě v roce 2016. Pro časový odstup je sice téměř nemožné určit, jak se na zvýšení hodnoty nemovitých věcí podílela jejich zásadní rekonstrukce, nelze však pochybovat o tom, že provedené rekonstrukce vedly k podstatnému zhodnocení nemovitých věcí. Společné užívání a udržování nemovitostí jistě také umožnilo zachování současné hodnoty nemovitostí. Zvýšená hodnota věcí vyjádřená v penězích odráží zejména růst poptávky, inflaci či obecné zdražování, ke kterému dochází z důvodů na účastnících nezávislých. Odkázal také na legitimní očekávání účastníků s ohledem na právní úpravu účinnou po většinu manželství a v době vnosu. V zájmu dosažení vyváženého uspořádání SJM tak rozhodl „s využitím tzv. disparity podílů“ a za spravedlivé považoval zohlednění vnosu v rozsahu 60 % z částky, která odpovídá výši vnosu zvýšenému podle toho, jak se ode dne vynaložení do zániku SJM zvýšila hodnota společných nemovitostí. Vnos ve výši 635 678 Kč tedy započetl zvýšenou částkou, odpovídající šestinásobku nominální hodnoty vnosu, tedy částkou 3 814 068 Kč, tomu po zohlednění dalších položek odpovídala částka na vypořádání ve výši 1 654 362 Kč. Dodal, že pouhé mechanické zohlednění skutečnosti, že žalovaný na počátku manželství poskytl prostředky na úhradu 90 % kupní ceny, by vedlo k hrubě nespravedlivému výsledku sporu, který by přinejmenším neodpovídal okolnostem případu. Odvolací soud zdůraznil, že do své úvahy nezahrnul vnos žalobkyně na pořízení nemovitosti, který k vypořádání neuplatnila. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 6. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázky hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to „zda je možno valorizací vnosu z výlučného vlastnictví jednoho z manželů do SJM zdůvodnit použití disparity vypořádacích podílů, a pokud ano, tak za jakých podmínek“. 7. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1486/2019, 22 Cdo 1821/2004 nebo „R 63/2019“, podle kterého mají-li výlučné prostředky povahu vnosu do majetku společného, není možné je zohlednit v rámci disparity podílů právě proto, že k jejich promítnutí se do vypořádání SJM slouží zákonný nárok na vypořádání tohoto vnosu. 8. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval judikaturu odmítající kombinaci disparity a vnosu, institut valorizace vnosu modifikoval prostřednictvím disparity podílů, což podle názoru dovolatele vedlo de facto k negaci vnosu. Podle jeho názoru nelze institutem disparity „korigovat“ institut valorizace, jelikož tím dochází prakticky k vyprázdnění institutu valorizace vnosu a takovýto výklad jde jednak proti dikci § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále i jen „o. z.“) a jednak proti závaznému nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24. 9. V odůvodnění dovolání dále uvádí, že pokud dojde dovolací soud k závěru, že je možno „valorizací vnosů zdůvodnit použití disparity“, pak je nutné specifikovat, za jakých podmínek, a také zda paušálně nebo vzhledem ke konkrétním okolnostem každého případu, což považuje za otázku neřešenou. 10. Nesprávné právní posouzení spočívá podle názoru dovolatele v tom, že odvolací soud použil disparitu podílů jako korektiv valorizovaného vnosu žalovaného do společného jmění manželů. Odvolací soud zohlednil vnos 6 356 780 Kč (odpovídající 90 % současné hodnoty nemovitostí, a tím i zaplacení 90 % kupní ceny) pouze v rozsahu 60 %, tedy částkou 3 814 068 Kč. Má za to, že odvolací soud kombinoval instituty valorizace vnosu a disparity podílů, a tím fakticky negoval smysl valorizace, kterou vyžaduje § 742 odst. 2 o. z. a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24. Dovolacímu soudu vytýká, že neoznačil žádný z judikaturou definovaných důvodů disparity, tj. mimořádné zásluhy, negativní okolnosti v manželství či domácí násilí, nesprávně odvodil „nespravedlnost“ z výsledku valorizace a chybně se dovolával teleologické redukce bez splnění podmínek formulovaných Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 23/24. 11. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že vypořádá SJM účastníků při zohlednění plně valorizovaného vnosu, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 12. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 13. Dovolání není přípustné. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 16. Přestože dovolatel označuje v dovolání vymezenou právní otázku za neřešenou, z obsahu dovolání je zřejmé, že namítá odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k valorizaci vnosů, disparitě podílů a vztahu mezi vnosy a disparitou podílů, představované rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která odkazuje. Odvolací soud se však při svém rozhodnutí neodchýlil ani od judikatury Nejvyššího soudu, ani od nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24-2 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 17. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). 18. Vzhledem k tomu, že společné jmění účastníků zaniklo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání z hlediska vypořádání společného jmění manželů a rozhodl o něm podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění, g) přihlédne se k tomu, že se jeden z manželů dopustil vůči druhému domácího násilí nebo činu povahy úmyslného trestného činu, zejména k jeho povaze, závažnosti, době trvání a okolnostem spáchání. 20. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen. 21. V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl, že – stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů. Rozhodovací praxe přijatá v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je přitom v zásadě použitelná i při vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018). 22. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11/2000, s. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 2/2002, s. 99)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je pak na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4/2006, s. 152)]. Dovolací soud je přitom oprávněn přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2010, s. 100), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16 (dostupným na nalus.usoud.cz)]. 23. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souvislosti s vypořádáním zákonných majetkových společenství ve vztahu k vnosům, resp. disparitě podílů, vždy zdůrazňovala hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015 (uveřejněné pod č. C 15 522 v Souboru)], resp. posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5133/2016 ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1075/17), tj. hlediska, která lze zohlednit právě úvahou o disparitě podílů. Také v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 24. Možnost disparitního vypořádání SJM umožňuje dosáhnout rozumného a vyváženého uspořádání majetkových poměrů účastníků v případě, že by za konkrétních skutkových okolností došlo při dodržení pravidla rovnosti podílů podle § 742 odst. 1 písm. a) o. z. ke zjevné nespravedlnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3187/2021). Přestože judikatura Nejvyššího soudu týkající se disparity podílů se soustředí zejména na zohlednění principu zásluhovosti či negativní okolnosti v manželství, připouští jako důvod pro disparitu podílů také další okolnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015). Nejvyšší soud rovněž připustil možnou úvahu o disparitě podílů i při vypořádání vnosu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1577/2023). 25. K valorizaci vnosu Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24-2, uvedl, že rozhodující není výše investovaného majetku (škoda na jmění), ale to, jak se tato investice projeví ve zvýšení hodnoty společného jmění. Valorizace vnosu do společného jmění podle principu obohacení však i podle názoru Ústavního soudu nebrání tomu, aby při stanovení výše podílů na společném majetku byly zohledněny i další okolnosti případu (srov. bod 52 citovaného nálezu Pléna). 26. Odvolací soud dospěl k závěru, že investice žalovaného spočívající v zaplacení převážné části kupní ceny za společnou nemovitost se projevila ve zvýšení hodnoty tohoto společného majetku jen z části, neboť ke zvýšení hodnoty přispěl rovněž růst poptávky, inflace či obecné zdražování, ale zejména, a to podstatnou měrou, také zásadní rekonstrukce nemovitosti prováděná v průběhu manželství a rovněž společné užívání a udržování této nemovitosti. Vzal také v úvahu, za jakých okolností došlo k vnosu žalovaného do SJM účastníků, tedy že vnos byl učiněn v souvislosti s výslovnou shodnou vůlí účastníků nabýt nemovitost do SJM, tedy vůlí, aby oba manželé byli nadále vlastníky celé věci bez určení podílů, přestože byla hrazena výhradně z výlučných prostředků obou manželů, a to v nestejné výši. Valorizaci vnosu přitom odvolací soud s ohledem na zjištěné okolnosti neodmítl, pouze při určení výše vypořádacího podílu započetl vnos na nemovitost, jejíž hodnota se zvýšila desetinásobně, ve výši, která odpovídá šestinásobku nominální hodnoty vnosu. Úvaha odvolacího soudu, že za těchto okolností by vypořádání vnosu zvýšeného podle toho, jak se zvýšila hodnota společné nemovitosti, bylo velmi tvrdé a nespravedlivé, není zjevně nepřiměřená, stejně jako míra, v jaké k disparitnímu vypořádání (a to pouze vnosu, nikoli celé masy SJM) přistoupil. Žalovanému přes prokázání dalších okolností, které se projevily ve zvýšení hodnoty společného jmění, zejména společně provedené zásadní rekonstrukce a společné dlouhodobé péče o ně, a rovněž přes vůli účastníků projevenou v době vnosu, tedy učinit nemovitosti součástí SJM, a vlastnit je tak společně bez určení podílů, přiznal zcela rozhodující, nadpoloviční vliv jeho počáteční investice na zvýšení hodnoty společné nemovitosti. 27. Závěry odvolacího soudu o důvodech a míře disparity obstojí v dané věci i přesto, že odvolací soud poukázal i na legitimní očekávání účastníků opírající se o právní úpravu účinnou v době vnosu. Důvodem pro započtení vnosu v nižší výši, než by odpovídalo výpočtu v souladu se zněním § 742 odst. 2 o. z., není legitimní očekávání účastníků s ohledem na odlišnou právní úpravu v době vnosu, neboť pro vypořádání manželského majetkového společenství je rozhodná právní úprava účinná v době jeho zániku a na neměnnost právní úpravy do budoucna se spoléhat nelze. Odvolací soud však své úvahy založil zejména na jiných okolnostem, a to na zjištění, že ke zvýšení hodnoty nemovitostí přispěla zásadní rekonstrukce provedená za trvání manželství a rovněž společná péče o ně, a také růst poptávky, inflace a obecné zdražování. Vzhledem k tomu, že k vnosům dochází na základě dohody manželů (k potřebě dohody manželů k investici ze SJM srovnej rozsudek Nejvyššího soud ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, publikovaný pod č. 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), může být z hlediska úvah o možné disparitě podílů relevantní také obsah takové dohody. 28. Vynaložení investic na nemovitost v SJM v průběhu manželství (ze společných prostředků), ani dlouhodobé společné užívání a údržba nemovitosti, které přispěly k zachování a růstu její hodnoty, nelze při vypořádání SJM uplatnit, neboť nejde o vnos ze SJM na výlučný majetek jednoho z manželů [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.] ani o vnos z výlučného majetku jednoho z manželů do SJM [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.]. Není proto zřejmé, v čem se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel odkazuje a podle které mají-li výlučné prostředky povahu vnosu do majetku společného, není možné je zohlednit v rámci disparity podílů právě proto, že k jejich promítnutí se do vypořádání SJM slouží zákonný nárok na vypořádání tohoto vnosu. Odvolací soud naopak zdůraznil, že vnos žalobkyně spočívající v zaplacení části kupní ceny společných nemovitostí z jejích výlučných prostředků při svých úvahách o disparitním vypořádání nezohlednil, neboť k jeho řádnému uplatnění v řízení nedošlo. 29. K otázce formulované dovolatelem, zda je možno „valorizací vnosu z výlučného vlastnictví jednoho z manželů do SJM zdůvodnit použití disparity vypořádacích podílů, a pokud ano, tak za jakých podmínek“, dovolací soud dodává, že použití disparity v dané věci nebylo odůvodněno samotnou valorizací vnosu, ale okolnostmi případu, pro které by započtení vnosu zvýšeného podle zvýšení hodnoty nemovitostí, do kterých bylo investováno, nepředstavovalo spravedlivé uspořádání majetkových poměrů účastníků. 30. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 31. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 4. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu