22 Cdo 222/2026-467 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem se sídlem v Děčíně, Lázeňská 479/15, proti žalované V. B., zastoupené Mgr. Petrem Látalem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Děčíně, Pohraniční 1385/14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 C 127/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 14 Co 624/2024-448, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Petra Látala, LL.M., MBA. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 28 C 127/2016-403, zamítl žalobu na určení, že žalobce a žalovaná jsou každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky rodinného domu č. p. XY stojícího na pozemku p. č. st. XY v obci a katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 14 Co 624/2024‑448, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II) a soudu prvního stupně nařídil doplnění rozsudku o výrok o nákladech státu (výrok III). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých v době započetí výstavby domu na pozemku žalované udržovali účastníci partnerský vztah, smlouvu o dílo uzavřela pouze žalovaná, zhotovitel projektové dokumentace vedl veškerá jednání pouze s žalovanou nebo s její matkou, na financování se nemalou měrou podíleli rodiče žalované, neboť chtěli, aby žalovaná měla vlastní dům. Stavbu provedla na základě smlouvy o dílo stavební společnost, žalobce se na stavbě podílel, a to jako pracovník zhotovitele, tak i nad rámec svých pracovních povinností. Žalobce byl spoludlužníkem žalované z úvěru na financování stavby, ten však byl zcela splacen z prostředků žalované. Žalovaná měla vůli dům stavět pro sebe, její rodiče trvali na tom, že stavba se staví do výlučného vlastnictví žalované a smluvní stranou smlouvy o dílo bude jen žalovaná. O vůli žalované a jejích rodičů žalobce věděl a byl s tím srozuměn. Dospěl proto ke skutkovému závěru, že od počátku stavby byla vůle obou účastníků taková, že se jedná o stavbu domu ve vlastnictví žalované, který budou účastníci společně užívat. K ručně psanému prohlášení žalované o tom, že dům je „polovinou majetek žalobce“, uvedl, že bylo vyhotoveno až po dokončení stavby, a to ve vypjaté situaci mezi účastníky. 4. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci, podle něhož je při originárním nabytí vlastnického práva zhotovením stavby rozhodná výlučně vlastnická vůle osob podílejících se na výstavbě, nikoliv to, kdo stavbu financoval nebo komu patřil pozemek, a že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaná od počátku projevovala vůli stavět dům výhradně pro sebe, žalobce takto projevenou vůli od počátku akceptoval a s tím, že dům se staví do vlastnictví žalované byl srozuměn. Bylo tedy prokázáno, že přestože dům účastníci stavěli pro společné užívání, jejich vlastnická vůle byla odlišná. Výslechy dalších svědků odvolací soud nepřipustil pro rozpor s § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 6. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho skutkový závěr nemá oporu v dokazování, v jeho hodnocení důkazů jsou logické rozpory. Se skutkovými závěry soudů podrobně polemizuje a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 841/2006 dodává, že nesprávné posouzení důkazního břemene je nesprávným právním posouzením. 7. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2106/2009) při posouzení právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností při uzavření dohody (neboť uzavření takové dohody mezi účastníky je patrné jak z jednání žalobce a žalované, tak z listiny sepsané 20. 10. 2013), případně při absenci takové dohody nebo při pouhé dohodě o společném užívání (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 488/2015, 22 Cdo 3710/2011, 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 1278/2020, 3 Cdo 95/92 a 22 Cdo 4127/2017). 8. Formuluje právní otázky, jaké znaky by měla splňovat dohoda o spoluvlastnictví ke stavbě vzniklé společnou činností partnerů a jaké okolnosti nasvědčují úmyslu založit podílové spoluvlastnictví (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, 22 Cdo 488/2015, 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 4127/2017 a 22 Cdo 1278/2020), zda je při absenci výslovné písemné dohody možné dovodit spoluvlastnictví obou stavebníků z jejich společného financování, práce a účelu společného bydlení, není-li prokázán odlišný úmysl (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 a 22 Cdo 488/2015) a dále jaké jsou limity pro opomenutí navržených důkazů a jaký má dopad opomenutí klíčového důkazu na spravedlivý proces a přezkoumatelnost rozhodnutí (odkazuje na judikaturu „NS a ÚS k opomenutým důkazům, principu předvídatelnosti a spravedlivému procesu“). 9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Uvádí, že dovolání představuje převážně polemiku se skutkovými závěry soudů a že žalobce pouze prosazuje vlastní verzi skutkového stavu (zejména ohledně „svépomoci“, údajného společného úmyslu či významu listiny z 20. 10. 2013). Takové námitky však podle žalované nepodléhají dovolacímu přezkumu. Vyjádřila se také k úmyslu účastníků, listině z 20. 10. 2013 a okolnostem jejího vzniku i k důvodům neprovedení výslechu navržených svědků. 11. Dovolání není přípustné. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. 16. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že od počátku stavby byla vůle obou účastníků taková, že se jedná o stavbu domu ve vlastnictví žalované, který budou účastníci společně užívat. Dovolatel však při zpochybnění právního posouzení vychází z jiného skutkového stavu, a to z dohody stavebníků o jiném obsahu, případně z absence jakékoli dohody, a namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která rovněž vychází z odlišné dohody stavebníků nebo absence shodné vůle. Právní otázky založené na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel při svém rozhodnutí odvolací soud, nemohou přípustnost dovolání založit. 17. Námitka dovolatele, že dovolací soud opomenul důkazy, včetně důkazu klíčového, když neprovedl výslech navržených svědků, je svým obsahem námitkou vad řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 9) je nadto jasně a srozumitelně uvedeno, proč odvolací soud považoval neprovedení těchto důkazů za správné, ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že provedení důkazů brání zásada neúplné apelace vyjádřená v § 205a o. s. ř. S podmínkami, za kterých se § 205a o. s. ř. uplatní, dovolatel ve svém dovolání nepolemizuje. 18. Dovolání není přípustné, dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. V Brně dne 23. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu