22 Cdo 2394/2025-344 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně CLIMART s.r.o., IČO 27845061, se sídlem v Ostravě, Bivojova 872/11, zastoupené Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 42, proti žalované M. V., zastoupené JUDr. Michalem Morawskim, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 65/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 21 Co 234/2024-310, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala určení, že právní jednání žalované a dlužníka M. V. spočívající v uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM") ze dne 21. 2. 2017, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba v obci XY č.p. XY, a k pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, (dále jen „předmětné nemovitosti'') na žalovanou, je vůči žalobkyni právně neúčinné. 2. Manželovi žalované vznikl dluh vůči žalobkyni z důvodu převzetí ručitelského závazku. Manželé vypořádali zaniklé SJM tak, že předmětné nemovitosti připadly žalované; žalobkyně se pak u soudu i mimosoudně snažila uplatnit relativní neúčinnost vypořádání SJM, nebyla však úspěšná. 3. Předchozí rozhodnutí, jimiž byla žaloba zamítnuta, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 140/2023, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uložil soudům v dalším řízení posoudit, zda – posuzováno podle obsahu právního jednání [§ 551 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)], oznámení žalobkyně vůči žalované ze dne 25. 5. 2017, učiněné prostřednictvím notářky Mgr. Šárky Otipkové, lze považovat za dovolání se relativní neúčinnosti dohody o vypořádání SJM; tedy zda zahrnuje skutečnosti významné a nutné z hlediska § 737 odst. 1 o. z., byť je formulováno jako výhrada podle § 593 o. z., případně zda se žalobkyně relativní neúčinnosti před uplynutím promlčecí doby řádně dovolala jiným právním jednáním. 4. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 22 C 65/ 2021-241, určil, že právní jednání žalované a dlužníka M. V., spočívající v uzavření Dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 2. 2017, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba v obci XY, a k pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, na žalovanou, je vůči žalobkyni právně neúčinné (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 5. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 21 Co 234/ 2024-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 6. Soudy obou stupňů přiznaly náležitosti dovolání se relativní neúčinnosti podle § 737 odst. 1 o. z. jak „Oznámení věřitele o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního úkonu dle § 593 o. z.“, tak i projevu vůle obsaženému v žalobě podané žalobkyní proti žalované dne 16. 8. 2017, kterou však žalobkyně po nesprávném poučení poskytnutém jí soudem prvního stupně vzala zpět. Účinky obou těchto právních skutečností žalovaná popírá. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 8. Odvolacímu soudu vytýká, že obsahem jeho rozsudku je zejména rekapitulace „příběhu řízení“, na vlastní právní posouzení rezignoval s tím, že vlastní hodnocení nebuduje „na zelené louce“ a ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně. Nevysvětlil však, jak naložil s odvolacími námitkami žalované a pominul, že soud prvního stupně se s otázkami výkladu oznámení o výhradě práva učiněnému prostřednictvím notářky rovněž nevypořádal. K omylu žalobkyně při této výhradě práva odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně respektoval názor dovolacího soudu, ačkoli Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí omylem žalobkyně nezabýval. K formálním nedostatkům rozsudku odvolacího soudu, který považuje za nepřezkoumatelný, odkazuje dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 a III. ÚS 3023/23 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, 22 Cdo 3325/2015 a 22 Cdo 1629/2024. 9. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu vůle žalobkyně vyjádřené v jednostranném právním jednání v oznámení o výhradě práva a subjektivního přesvědčení adresáta právního jednání a dále v otázce stavení běhu promlčecí lhůty podáním původní žaloby. 10. Uvádí, že právě pro odlišnost institutů upravených v § 589 o. z. a § 737 o. z. není možné, a to ani s přihlédnutím k obsahu, přisuzovat výhradě podle § 589 o. z. účinky dovolání se relativní neúčinnosti podle § 737 o. z. V listině o oznámení věřitele o výhradě práva je přesně uvedeno, čeho se žalobkyně domáhá. Oznamuje, že v budoucnu se bude domáhat určení neúčinnosti právního jednání, této neúčinnosti se však nedovolává (jak vyložily soudy). Takovou vůli netvrdila až do rozhodnutí dovolacího soudu ani žalobkyně. Při výkladu právního jednání žalobkyně se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pominul také formu veřejné listiny a její důkazní sílu a rovněž skutečnost, že šlo o právní jednání jednostranné, při kterém nebyl adresátovi znám jiný úmysl žalobkyně než přerušení běhu promlčecí lhůty. 11. K běhu promlčecí lhůty uvádí, že odvolací soud posoudil jako dovolání se relativní neúčinnosti také podání žaloby ze dne 16. 8. 2017, která byla žalované před uplynutím promlčecí lhůty doručena, a následné zpětvzetí žaloby nepovažoval za právně významné. Dovolatelka má za to, že u kreačních oprávnění, kam spadá i právo dovolat se relativní neúčinnosti podle § 737 o. z., nemůže mít zpětvzetí žaloby jiný vliv na běh promlčecí lhůty, než je tomu u dalších práv. Opačný názor odvolacího soudu je podle jejího názoru v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2023, 22 Cdo 1032/2024 a 33 Odo 1642/2006). 12. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 13. Dovolání není přípustné. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 16. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021). Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby anebo k tomu, aby žalobě bylo vyhověno, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit eventuální nesprávnost jednoho nebo více z těchto důvodů, pokud jeden z nich ve zkoumání přípustnosti dovolání obstojí. Tak je tomu i v této věci. 17. Podle odvolacího soudu žalobkyně úspěšně uplatnila výhradu relativní neúčinnosti podle § 737 odst. 1 o. z. jak v „Oznámení věřitele o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního úkonu dle § 593 o. z.“, tak i v žalobě z 16. 8. 2017; rozhodnutí tak spočívá na dvou relativně samostatných právních důvodech. Přípustnost dovolání však není dána, pokud jde o uplatnění práva v žalobě z 16. 8. 2017 (viz níže); za této situace na výsledku dovolacího řízení nic nemůže změnit ani případná přípustnost dovolání vztahující se k druhému z těchto důvodů (posouzení povahy právního jednání učiněného v oznámení věřitele o výhradě práva). 18. K závěru odvolacího soudu, že relativní neúčinnost byla uplatněna v žalobě z 16. 8. 2017, žalovaná namítá, byť jen implicitně a poměrně nekonkrétně, rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, podle kterého je-li žaloba vzata zpět, je na věc třeba z hlediska promlčení pohlížet tak, jako by řízení vůbec nebylo zahájeno, a tudíž ani nedošlo ke stavení promlčecí doby. Uvedené rozhodnutí se tedy věnuje účinkům zpětvzetí pouze na běh promlčecí doby, nikoli na hmotněprávní jednání vtělená do žaloby. Při posouzení námitky relativní neúčinnosti se proto odvolací soud nemohl od tohoto rozhodnutí odchýlit. 19. Dovolatelka dále tvrdí, že „obdobná situace např. nastává i u plnění splatných na výzvu, typicky bezdůvodného obohacení, kde je nutné nejprve učinit hmotněprávní jednání, mající za následek splatnost pohledávky, až posléze je možné tuto uplatnit u soudu.“ Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, ve kterém se uvádí: „Podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky splatné na požádání a zároveň v ní učiní projev směřující k započtení této pohledávky.“ Jde o zcela jinou situaci než v této věci, šlo o to, že započtení nelze provést proti nesplatné pohledávce, a tudíž oba úkony – vyvolání splatnosti a započtení – je třeba učinit postupně. 20. Ke způsobu uplatnění relativní neúčinnosti se Nejvyšší soud vyjádřil už v rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 140/2023, vydaném v této věci, když uvedl, že relativní neúčinnost právní skutečnosti, kterou bylo vypořádáno zaniklé SJM tak, že bylo dotčeno právo třetí osoby (§ 737 odst. 1 o. z.), nastává, aniž by ji bylo třeba určit v soudním řízení; k jejímu vypořádání je však třeba aktivity třetí osoby, ta se musí relativní neúčinnosti vůči tomu, kdo od dlužníka nabyl právo za podmínek uvedených v § 737 odst. 1 o. z. dovolat, a to adresným projevem vůle (právním jednáním). 21. Pokud dovolatelka, aniž by v této souvislosti vymezila předpoklad přípustnosti dovolání, tvrdí, že „žaloba nemůže hrát roli hmotněprávního jednání – oznámení nebo výzvy“, dovolací soud dodává, že možnost učinit hmotněprávní jednání (úkon) prostřednictvím procesního podání včetně žaloby plyne z § 41 odst. 3 o. s. ř. a je v judikatuře široce uznávána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, nebo ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, publikovaný pod č. 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 22. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila námitku relativní neúčinnosti v žalobě ze dne 16. 8. 2017, a že projev vůle v žalobě uvedený „rovněž vyhovuje požadavkům § 737 o. z., neboť obsahuje dovolání se relativní neúčinnosti dohody o vypořádání SJM, a byla žalované doručena před skončením promlčecí lhůty. Skutečnost, že tato žaloba byla posléze vzata zpět, je bez jakéhokoliv právního významu, neboť podstatné je, že hmotněprávní jednání dovolání se relativní neúčinnosti dohody o vypořádání SJM v ní obsažené se dostalo do dispoziční sféry žalované.“ Tento závěr není v rozporu s žalovanou uvedenou judikaturou a dovolacímu soudu nejsou známa jiná rozhodnutí, se kterými by právní názor odvolacího soudu byl v rozporu. 23. V části týkající se posouzení námitky relativní neúčinnosti učiněné prostřednictvím žaloby rozhodnutí odvolacího soudu – na rozdíl od části, ve kterém se odvolací soud zabýval námitkami žalované proti závěru o obsahu a účincích „Oznámení věřitele o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního úkonu dle § 593 o. z.“ – splňuje odůvodnění požadavky stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud se v bodě 52 odůvodnění s odvolací námitkou žalované týkající se účinků hmotněprávního jednání zahrnutého do žaloby, která byla později vzata zpět, vypořádal. Závěr o uplatnění práva vyvolat relativní neúčinnost žalobou postačí k vyhovění žalobě bez ohledu na to, zda uvedené Oznámení věřitele splňovalo náležitosti § 737 odst. 1 o. z. 24. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 3. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu