22 Cdo 252/2026-296 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. Z., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, IČO 65993390, o zákaz směny pozemků, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 61/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 9. 2025, č. j. 60 Co 162/2025-264, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 15 C 61/2024-184, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zákazu směny pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“) s obcí XY, a to do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 55/2023 (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zákazu upravovat či stavět na předmětných pozemcích, a to do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 55/2023 (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že v době jeho rozhodování již nastal časový okamžik, do něhož se žalobkyně domáhala omezení dispozice s předmětnými pozemky, tudíž předmět řízení odpadl. Řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 55/2023 bylo v době rozhodování soudu prvního stupně již pravomocně skončeno (došlo k zamítnutí správní žaloby žalobkyně). Proto žalobu shledal nedůvodnou a zamítl ji. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 60 Co 162/2025-264, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak na základě jiných důvodů, než které vedly k zamítnutí žaloby soud prvního stupně. Důvody pro zamítnutí žaloby byly podle odvolacího soudu dány již od samého počátku řízení, poněvadž vyplývaly již ze samotných skutkových tvrzení uvedených v žalobě. Jednak konstatoval, že o otázce spornosti hranice s předmětnými pozemky bylo již pravomocně rozhodnuto jiným orgánem, z čehož bylo třeba vyjít, a jednak že i kdyby k dispozici s předmětnými pozemky došlo, nebránilo by to žalobkyni uplatnit důvodné námitky proti průběhu hranice i vůči novému nabyvateli pozemků. Z těchto důvodů shledal žalobu zcela zjevně nedůvodnou, nehledě na vymezení časového úseku, do něhož se žalobkyně zákazu dispozice s předmětnými pozemky domáhala, a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o jejím zamítnutí. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a současně na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, kterou navrhovala prodloužit dobu pro zákaz dispozice s předmětnými pozemky (původně vymezenou do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 55/2023) nově až do rozhodnutí o kasační stížnosti podané v návaznosti na rozhodnutí krajského soudu, případně až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Odvolacímu soudu vytýkala, že na základě jejích relevantních odvolacích námitek byl povinen rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat, což neučinil, a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2787/2023, 22 Cdo 2484/2022 nebo 23 Cdo 3203/2020, či od východisek uvedených ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16. Uvádí důvody, pro které podle jejího názoru nebylo možné změnu žaloby nepřipustit. Nesouhlasí s argumentem odvolacího soudu, že by bylo zcela nerozhodné, jestli by byla lhůta žalobkyní navrhovaným způsobem prodloužena, poněvadž takto změněná žaloba by byla stejným způsobem nedůvodná jako původně podaná žaloba už s ohledem na tvrzení uvedená v žalobě samotné. Odvolacímu soudu vytýká, že hypoteticky hodnotil skutková tvrzení, která žalobkyně neměla možnost uplatnit. Shrnula, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud tak zatížily řízení vadou, v jejímž důsledku bylo zasaženo do práva žalobkyně na přístup k soudu. Dále ještě formulovala dvě otázky, které podle ní dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, a sice zda je v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), aby soud nepřipustil změnu žaloby v rané fázi řízení, kdy neproběhlo jednání ani dokazování, s odůvodněním, že změněná žaloba by byla podle jeho předběžného názoru nedůvodná. Druhou neřešenou otázku formulovala následovně, zda je soud oprávněn podle § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustit změnu žaloby z důvodu, že změněný návrh považuje za zjevně nedůvodný, ačkoliv dosavadní výsledky řízení v době rozhodování o změně žaloby neobsahovaly žádná skutková zjištění ani důkazy, které by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, a zda je odvolací soud povinen tyto skutečnosti v plném rozsahu přezkoumat. Závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní argumentaci rozvedla v doplnění dovolání. 6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání a jeho doplnění uvedl, že napadené rozhodnutí je po věcné i právní stránce zcela správné. Soud nepochybil, když změnu žaloby nepřipustil, rozhodnutí o připuštění změny žaloby je věcí uvážení soudu. Dodal, že kasační stížnost byla zamítnuta, následná ústavní stížnost odmítnuta. 7. Dovolání není přípustné. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce možnosti přezkumu usnesení o nepřipuštění změny žaloby v odvolacím řízení proti rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud se však od rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou žalobkyně odkazuje, neodchýlil, neboť se odvolací námitkou nesprávného rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby zabýval (bod 6 odůvodnění), tímto rozhodnutím se necítil být vázán. Srozumitelně také vysvětlil, proč zamítavé rozhodnutí ve věci samé nezávisí na správnosti rozhodnutí o připuštění změny žaloby a zdůraznil, že nedůvodnost žaloby bez ohledu na dobu, na kterou se žalobkyně domáhá omezení zdržení se jednání ze strany žalované, plyne již ze samotných skutkových tvrzení, která navrhovanou změnou žaloby zůstala nezměněna. Změnou žaloby mělo přitom dojít jen ke změně doby, na kterou se žalobkyně domáhala zdržení se jednání ze strany žalované. S tímto závěrem sice dovolatelka nesouhlasí, žádnou právní otázku spojenou s předpokladem přípustnosti dovolání však v tomto směru neformuluje. 11. Odvolací soud tedy při svém rozhodnutí vycházel z toho, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé. Na řešení otázek, zda lze rozhodnout o nepřipuštění změny žaloby v rané fázi řízení, kdy neproběhlo jednání ani dokazování, nebo za stavu, kdy dosavadní výsledky řízení neobsahovaly žádná skutková zjištění ani důkazy, které by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Již z tohoto důvodu nemohou tyto otázky přípustnost dovolání založit (§ 237 o. s. ř). 12. Ani na řešení otázky, kterou dovolatelka formulovala jako druhou právní otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ten nehodnotil situaci, kdy by „dosavadní výsledky řízení v době rozhodování o změně žaloby neobsahovaly žádná skutková zjištění ani důkazy, které by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu“, naopak vycházel z toho, že podkladem pro rozhodnutí o žalobě i změněném návrhu jsou už jen skutková tvrzení žalobkyně, která v návrhu na změnu žaloby zůstala nezměněna. 13. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 23. 3. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu