22 Cdo 2567/2025-325 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Danou Holou, advokátkou se sídlem v Lounech, Osvoboditelů 420, proti žalované M. E., zastoupené JUDr. Veronikou Janošíkovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Kpt. Nálepky 2224, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 74/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 84 Co 125/2025-261, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 84 Co 125/2025-297, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 84 Co 125/2025-261, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 84 Co 125/2025-297, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY (ostatní plocha) o výměře 46 m² vymezeného geometrickým plánem č. 405-46/2022 ze dne 18. 5. 2022 zpracovaným Ing. Janou Sasovou (dále též jen „předmětná část pozemku“), vzniklého rozdělením pozemku parc. č. XY (ostatní plocha) o výměře 112 m², zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY (dále též jen „pozemek XY“). Žalobu odůvodnil mj. tím, že v místě vlastní pozemek parc. č. st. XY s budovou - domem čp. XY, jako vlastník pozemku XY je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Na předmětné části pozemku byla na základě stavebního povolení zbudována v roce 1952 jeho právní předchůdkyní K. L. a V. L., jenž bydlel v domě čp. XY v sousedství, za účelem zřízení vlastního vodovodu studna k zásobování domů čp. XY a čp. XY vodou. Předmětná část pozemku byla tehdy také oplocena, vstup na něj měl brankou (od počátku 90. let, kdy studnu vlastníci domu čp. XY přestali užívat) pouze žalobce a jeho právní předchůdkyně, kteří jej spolu se studnou a vodárnou (elektrickým zařízením) užívali, udržovali, včetně oplocení. Nikdy nebyl on a ani jeho předchůdci vyzván k vyklizení pozemku XY. Zastává proto názor, že předmětnou část pozemku (mimořádně) vydržel. 2. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 7 C 74/2022-221, žalobě vyhověl - určil, že žalobce je vlastníkem předmětné části pozemku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II). 3. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 84 Co 125/2025-261, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 84 Co 125/2025-297 (jímž byla opravena část odůvodnění rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení vlastnického práva žalobce k předmětné části pozemku zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení účastníků (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel mj. ze zjištění soudu prvního stupně, že na předmětné části pozemku byla v roce 1952, na základě stavebního povolení vydaného dne 9. 8. 1952 Okresním národním výborem v XY K. L. (matce a právní předchůdkyni žalobce) a V. L., zřízena studna za účelem vybudování soukromého vodovodu do jejich domů čp. XY a čp. XY (nacházejících se v sousedství), neboť v té době zde nebyl vybudován obecní vodovod. Ke studni byla osazena i vodárna (výtlaková pumpa), zbudována elektrická přípojka, k domům potrubí a vodovodní přípojka. Dne 20. 11. 1952 jmenovaní požádali o kolaudaci stavby studny. Předmětná část pozemku byla oplocena dřevěným plotem, oplocení osazeno uzamčenou brankou. Po vybudování obecního vodovodu v první polovině 90. let 20. století (nejpozději do roku 1995) manžel V. Č. (dcery V. L.) předal žalobci druhý klíč od zámku od vstupu (branky) na předmětnou část pozemku s tím, že už se o ni nebude starat a ať si ji „užívá a vlastní sám“. K. L. (právní předchůdkyně žalobce) zemřela dne 9. 8. 1996, žalobce předmětnou část pozemku následně užíval a staral se o ni (což bylo nezbytné k užívání studny): sekal trávu, odvážel odstraněné křoví, plevel, provedl spolu se sousedem J. Ž., jehož pozemek přiléhá k pozemku XY, opravu části plotu. Předmětná část pozemku je, a již za života K. L. byla, oplocená. Žalovaná jako zapsaný knihovní vlastník pozemku XY o něj nejevila zájem a neudržovala jej. K výměně zámku na brance (a zabránění žalobci v přístupu na předmětnou část pozemku) došlo až v roce 2022. Jiným způsobem do zahájení předmětného řízení (5. 5. 2022) nikdo právo žalobce nebo jeho právní předchůdkyně pozemek XY „užívat“ nezpochybňoval. Žalovaná přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), nedoplnila skutková tvrzení a neoznačila důkazy ohledně skutečností zakládajících nepoctivý úmysl žalobce. Uvedla pouze, že po rozhodnou dobu nebyl pozemek žalobcem nebo osobou jemu blízkou užíván, že žalobce věděl, že mu pozemek nenáleží a žalobu podal v souvislosti s jejím úmyslem pozemek rozdělit a zcizit. 5. Po právní stránce přisvědčil závěru soudu prvního stupně (poté, co shodně s ním shledal na navrhovaném určení naléhavý právní zájem), podle něhož byly splněny podmínky (žalobcem uplatňovaného) mimořádného vydržení, avšak nikoliv vlastnického práva k předmětné části pozemku, ale „práva umožňujícího užívat uvedenou část pozemku k umístění studny a čerpání vody“ - práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti), neboť takové právo žalobce a před ním jeho matka drželi. Předmětná část pozemku byla totiž rodinou žalobce a žalobcem užívána jen za účelem obsluhy vodárny a čerpání vody, tedy jako pozemek služebný. Zohlednil při uvedeném závěru skutečnost, že pozemek XY je od pozemku žalobce parc. č. st. XY, jehož součástí je budova čp. XY, vzdálen vzdušnou čarou desítky metrů, není proto možno hovořit o tzv. připlocení pozemku. Skutečnost, že se žalobce za vlastníka označuje, není sama o sobě relevantní. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala nepoctivý úmysl žalobce. Ten nelze dovodit z prostého zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, v němž si žalobce sice bezpochyby mohl ověřit vlastnické poměry, avšak neměl k tomu racionální důvod, když vycházel z faktického stavu užívání studny již od roku 1952. Pokud cca 40 let studnu s vodárnou nerušeně užívala jeho matka pro přívod vody do domu a následně vodu čerpal žalobce s bratrem jako užitkovou na pole, neměl důvod předpokládat, že tak činí neoprávněně a ke škodě vlastníka pozemku. V tomto ohledu lze vytknout žalobci maximálně nedbalost, která však mimořádnému vydržení (služebnosti) nebrání. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Má zato, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (hmotného) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, a jeho usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013. Namítá, že nesprávně posoudil jeho zjištěnou držbu jako držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) a nikoliv jako držbu vlastnického práva k předmětné části pozemku. Choval se navenek jako vlastník předmětné části pozemku, vykonával její údržbu, měl ji oplocenu, byl výlučným vlastníkem klíčů od branky; to vše dlouhodobě, aniž výkon jeho držby pozemku někdo zpochybňoval. To vše jsou „ukazatele“ držby vlastnického práva, v jehož existenci byl dovolatel též „přesvědčen“. Vydržet lze také pozemek, jenž není přilehlým k pozemku ve vlastnictví držitele. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť o možném uvedeném odlišném právním posouzení věci (držbě věcného práva k věci cizí, nikoliv držbě vlastnického práva) nebyl odvolacím soudem poučen, takové posouzení nemohl z dosavadního průběhu řízení ani předvídat, a byla mu tím odňata možnost účinně uplatnit své argumenty v řízení a vyjádřit se ke všem významným otázkám. Navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, případně aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. 9. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávní otázce (vytčené dovolatelem) předpokladů mimořádného vydržení věcného práva k věci cizí (služebnosti). Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je dovolání přípustné a je též opodstatněné. 10. Mimořádné vydržení je namístě vždy posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), neboť mimořádné vydržení nebylo v době od 1. 1. 1951 do 31. 12. 2013 možné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1800/20; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1386/2025). 11. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. 12. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní (§ 989 odst. 2 o. z.). 13. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. 14. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 15. Jedním z předpokladů vydržení (řádného i mimořádného) je držba. Rozlišuje se přitom držba vlastnického práva a držba jiného práva. Držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) není ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013). 16. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby takového práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva odpovídajícího věcnému břemeni. 17. Držbu jiného věcného práva než práva vlastnického (v dané věci práva odpovídajícího věcnému břemenu - služebnosti) nelze ztotožnit s užíváním cizí věci; je totiž třeba, aby držitelská vůle vykonávat právo jako osoba, které takové právo náleží, byla dána najevo i navenek a aby jiné osoby v souladu s takovým právem plnily (§ 989 odst. 2 o. z.). Jinými slovy, držitel věcného práva k věci cizí (práva z věcného břemene - služebnosti) k pozemku musí dát vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene, a vlastník musí užívání svého pozemku z takového (byť i jenom domnělého) právního titulu trpět. Jen takové jednání lze totiž obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni. Sama skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek nebo jej jinak užívá), ještě neznamená, že je držitelem takového věcného práva k věci cizí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016). 18. Vlastnické právo pak drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník (§ 989 odst. 1 o. z.). Držitelem vlastnického práva je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník (kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává jako vlastník tzv. právní panství nad věcí). To předpokládá zpravidla akt uchopení držby. Sama knihovní držba přitom není skutečnou držbou; k uchopení držby nestačí pouhé dosažení zápisu práva, případně podání návrhu na zápis práva v katastru nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017). 19. Judikatura Nejvyššího soudu přitom mj. dovodila, že držba vlastnického práva je vykonávána a manifestována v případě, že držitel nemovitost užívá výlučně dlouhou dobu, má ji pod svým uzamčením a vstupuje do ní (na ni); srov. ohledně stavby trafostanice usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017 (ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2455/17). 20. Způsobilým předmětem vydržení je přitom též pozemek, který je částí parcely (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 806/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1865/2012). 21. Promítne-li dovolací soud výše uvedené závěry do poměrů projednávané věci, nutno konstatovat, že v rámci řešení právní otázky, zda žalobce naplnil předpoklady držby práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) k předmětné části pozemku v době pro takové posouzení rozhodné a zda také navenek seznatelně manifestoval ohledně něj „animus et corpus“, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. 22. Odvolací soud akcentoval účel užívání předmětné části pozemku (užívání za účelem obsluhy vodárny a čerpání vody) a z něj bez dalšího dovodil, že byla žalobcem (a jeho právní předchůdkyní) užívána jako pozemek služebný, a tedy že žalobce (a jeho právní předchůdkyně) tak držel právo k věci cizí, nikoliv právo vlastnické. Uvedené však pro takový právní závěr nepostačuje. Přitom z hlediska skutkového bylo ve věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá; není ostatně ani namítána), že žalobce měl nejméně od roku 1996 do roku 2022 (dlouhodobě) předmětnou část pozemku oplocenu, pod svým výlučným uzamčením (kontroloval, měl ve své moci přístup na ni), udržoval ji (sekal trávu, odstraňoval křoví apod.). Nikdo jiný (včetně žalované a jejích právních předchůdců) na předmětnou část pozemku přístup neměl, ani se jej nedomáhal či jinak uplatňoval své tvrzené vlastnické právo. 23. Odvolací soud se dostatečně nezabýval tím (a nevysvětlil), jakou držební vůli žalobce měl a projevil - vlastnickou či práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) a jakým způsobem věc fakticky ovládal (jakou právní moc - právní panství či jiné právo nad ní vykonával); jeho závěr, že mělo jít o držební vůli a držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti), není náležitě podložen. 24. Držební vůle je přitom při nabytí držby relevantní stejně jako faktické ovládání věci. Navenek se zpravidla projevuje jednáním držitele. Stejně jako faktické ovládání věci podléhá i posouzení existence držitelské vůle objektivizovanému hodnocení; je podstatné, jak se projevuje navenek a jak je takový projev obvykle posuzován. 25. Žalobce přitom již v žalobě tvrdil, že předmětnou část pozemku držel jako vlastník; tomu spíše nasvědčují i soudy učiněná skutková zjištění výše uvedená. Jde zde o základní úvahu, zda a jaké držby se žalobce chopil: zda žalobce předmětnou část pozemku nezávisle na druhém (žalované a jejích právních předchůdců) k nějakému účelu užíval, obhospodařoval či jinak exploatoval a zda tak činil svou mocí s vědomím, že ji drží jako vlastník, tj. projevil (rovněž) vlastnickou držební vůli, či zda (objektivizovaně posuzováno) tak konal s vědomím, že drží „pouze“ věcné právo k věci cizí a takovou držební vůli také manifestoval. 26. Již z výše uvedeného důvodu napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel použil opodstatněně. 27. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad dovolací soud neshledal [za situace, kdy námitkou dovolatele stran nemožnosti vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, případně ohledně něho vznést odpovídající argumenty (námitkou tzv. překvapivosti rozsudku odvolacího soudu) nebylo třeba se zabývat, neboť v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu se dovolateli takový procesní prostor otevírá bez dalšího]. 28. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 29. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). 30. Jen pro úplnost dovolací soud dodává k dalšímu předpokladu mimořádného vydržení, jímž je (vedle vydržecí doby) nikoli nepoctivý úmysl při chopení se držby, že o nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nepoctivý úmysl brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). To, že se držitel později dozví o skutečnostech, které jsou způsobilé jeho přesvědčení, že držbou nepůsobí nikomu újmu, zpochybnit nebo vyvrátit, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Pokud držitel, který nenabyl držbu (věci či věcného práva k věci cizí) v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, nebo ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024). 31. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu