22 Cdo 2774/2024-587 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce A. B., zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, proti žalované M. B., zastoupené JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Malá Štěpánská 2033/8, o zaplacení náhrady za vyloučení z užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 121/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 22 Co 12/2024-521, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 22 Co 12/2024-521, se ve výrocích I, II, III a V ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. V projednávané věci se dovolací soud zabýval problematikou vyloučení jednoho z bývalých manželů z užívání věci ve společném, avšak dosud nevypořádaném jmění manželů a náhradou za vyloučení z užívání. I. Dosavadní průběh řízení 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 16 C 121/2022-428, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby 1) žalovaná byla ode dne právní moci rozsudku do doby vypořádání společného jmění manželů (dále též i „SJM“) žalované a žalobce oprávněna užívat pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, oproti hrazení částky 17 000 Kč měsíčně žalovanou žalobci, 2) aby soud zrušil ode dne právní moci rozsudku do doby vypořádání zaniklého a nevypořádaného společného jmění žalobce a žalované právo žalobce na bydlení ve výše popsaných nemovitostech, 3) aby soud uložil žalobci ode dne právní moci rozsudku do doby vypořádání zaniklého a nevypořádaného společného jmění žalobce a žalované povinnost strpět výkon práva žalované užívat uvedené nemovitosti, a to 4) proti hrazení částky ve výši 17 000 Kč žalovanou žalobci za každý měsíc od 1. 3. 2022 do dne právní moci rozsudku, včetně úroku z prodlení, blíže specifikovaného v bodě 4 výroku I rozsudku, a 5) aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení, in eventum, aby soud určil, že 1) žalovaná je ode dne právní moci rozsudku do dne 28. 2. 2024 oprávněna užívat výše uvedené nemovitosti a zároveň hradit žalobci částku 17 000 Kč měsíčně, že 2) žalovaná je povinna výše specifikované nemovitosti ke dni 28. 2. 2024 vyklidit a předat žalobci, že 3) žalobce je ode dne 28. 2. 2024 oprávněn užívat výše popsané nemovitosti a zároveň je povinen žalované hradit částku 17 000 Kč měsíčně splatnou k 15. dni každého měsíce, že 4) žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 17 000 Kč za každý měsíc, a to od 1. 3. 2022 do dne právní moci rozsudku soudu, včetně zákonného úroku z prodlení, blíže specifikovaného v bodě 4 části výroku I, a že 5) žalovaná je žalobci povinna uhradit náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně uvedl, že předpokladem rozhodnutí soudu týkající se správy nemovitosti podle § 728 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) jež je součástí zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů je 1) existence společného jmění manželů (v zákonném případně modifikovaném režimu), či zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů, 2) výkon správy společného jmění manželů (jeho součástí) jedním z manželů, jenž je ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti, a 3) neexistence dohody o správě součásti společného jmění manželů. Za situace, kdy žalobce sám opustil rodinnou domácnost a nyní se „jeho úvahy vztahují toliko k finanční stránce celé situace“ neshledal užívání nemovitostí žalovanou a společnými dětmi účastníků rozporné se zájmy žalobce. Výslovně uvedl, že „není naplněn jeden z předpokladů aplikace § 728 o. z., neboť výměna zámků žalovanou (jakožto jediný aktivní krok žalované proti užívání nemovitosti žalobcem) ve shora popsaném kontextu posuzované věci ani jiné popsané chování žalované nekonstituuje správu předmětných nemovitostí způsobem, jenž je ve zřejmém rozporu se zájmy žalobce. Přestože z provedeného dokazování je patrné, že situace mezi bývalými manželi je napjatá a že se účastníci nemohou shodnout ani na otázce placení některých výdajů (např. platba za vodné a stočné) nejedná se o chování, které by bylo ve zřejmém rozporu se zájmy žalobce. V uvedeném chování nelze spařovat ani rozpor se zájmy rodiny, když nezletilé děti žijí s žalovanou v předmětné nemovitosti v souladu s rozhodnutím opatrovnického soudu.“ Žalobu proto zamítl. 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 22 Co 12/2024-521, připustil změnu žaloby ze dne 14. 3. 2024, jíž se žalobce domáhal zákonného úroku z prodlení z částky 17 000 Kč za každý měsíc také za období ode dne 1. 6. 2023 do dne právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I bodu 4 v části předcházející slovům in eventum změnil ve znění připuštěné změny žaloby tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 408 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 000 Kč, blíže specifikovaným ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně; jinak v tomto bodě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu části výroku I předcházející slovům in eventum v bodech 1, 2, 3 potvrdil a v bodě 5 změnil tak, že se o tomto bodě nerozhoduje (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I následující po slovech in eventum zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu). 5. Odvolací soud uzavřel, že v průběhu odvolacího řízení vyplynulo, že žalobce sice společnou domácnost účastníků a jejich společný dům dne 27. 6. 2021 „opustil dobrovolně“, avšak stalo se tak za situace, kdy mezi účastníky docházelo k významným konfliktům a kdy se díky tomu jejich další společné bydlení v jedné domácnosti stalo neúnosným, a to i s ohledem na jejich dvě nezletilé děti. Odvolací soud pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, uložil žalované, která nemovitosti užívala a nadále užívá, aby žalobci kompenzovala újmu, která mu vyloučením z užívání nemovitostí vznikla. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti výrokům I, II a III rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Odvolacímu soudu předně vytýká procesní pochybení, pokud rozhodl o žalobcem navržené změně žaloby až výrokem v konečném rozsudku, a nikoliv samostatným usnesením. V uvedeném dovolatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud měl také uložit žalobci dodatečnou poplatkovou povinnost, pokud žádal nově plnění téměř dvojnásobné hodnoty. 8. Dále dovolatelka nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením věci. Konkrétně s tím, aby byla povinna „finančně kompenzovat žalobci skutečnost, že žalobce své právo (vlastnické, respektive užívací právo k rodinnému domu XY) nevykonává a vykonávat ani nechce“. Žalobce opustil společnou domácnost dobrovolně a nikdy se nedomáhal ochrany či výkonu svého vlastnického práva. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004, z jehož obsahu vyplývá, že každý z manželů má k věci ve společném jmění manželů stejné právo, a to k celé věci. Proto nemůže žalobci svědčit nárok na náhradu za „domnělé vyloučení z užívání“ nemovitostí. Současně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18, a namítá, že v kontextu uvedeného rozhodnutí žalobci nárok na náhradu nemohl vůbec vzniknout. 9. Další pochybení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nerozhodl o vyloučení jednoho z manželů (žalobce) z užívání společných nemovitostí. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015. Dovolatelka má za to, že v řešené věci jsou dány „vážné důvody“ pro to, aby bylo možné rozhodnout o vyloučení žalobce z dalšího užívání nemovitostí za současného rozhodnutí o finanční kompenzaci za takové vyloučení. 10. Rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelky taktéž závisí na posouzení otázky, zda lze rozhodnutí o správě majetku spadajícího do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění, vydat s účinky ex tunc nebo výhradně jen s účinky ex nunc. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022, a uvádí, že konstitutivní rozhodnutí nemůže mít zpětné účinky, proto odvolací soud pochybil, pokud žalobci přiznal plnění ode dne 1. 3. 2022, nikoliv až ode dne právní moci rozsudku odvolacího soudu. 11. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 12. Žalobce ve vyjádření k dovolání rekapituluje skutkový stav, uvádí, že žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a spravedlivé a dovolání žalované navrhuje odmítnout, popřípadě zamítnout. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. 15. Předně dovolací soud zdůrazňuje, že v řízení byly uplatněny dva samostatné nároky, které je nutné posuzovat odděleně. Prvním požadavkem žalobce bylo stanovení náhrady za jeho vyloučení z užívání věci ve společném, avšak dosud nevypořádaném jmění manželů, aniž by o takovém vyloučení bylo rozhodnuto soudem nebo byla mezi účastníky uzavřena dohoda. Zadruhé se žalobce domáhal rozhodnutí soudu o způsobu užívání věci do budoucna, se současným stanovením finanční kompenzace za navrhované budoucí vyloučení jednoho z manželů z užívání. 16. Každé z těchto žalobních žádání je tak nutné posuzovat samostatně (včetně jejich případných účinků ex tunc či ex nunc). 17. V rozsudku ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024, (dostupném, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že „je třeba rozlišovat právní vztahy a důsledky, které mohou vzniknout z toho, že jeden z manželů, resp. bývalých manželů, užívá celou věc bez dohody či rozhodnutí soudu sám a z užívání vyloučil druhého bezpodílového spoluvlastníka na straně jedné, a právní vztahy založené rozhodnutím soudu o neshodě o tom, kdo a v jakém rozsahu bude věc nadále užívat až do vypořádání SJM“. 18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o otázku náhrady za vyloučení jednoho z bývalých manželů z užívání společné věci bez dohody či rozhodnutí soudu a otázku podmínek pro úpravu užívání věci v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů v soudním řízení a s tím spojené náhrady za vyloučení jednoho z účastníků z užívání věci. IV. Důvodnost dovolání K právu na kompenzaci za vyloučení jednoho z manželů z užívání nemovitostí ve společném, avšak dosud nevypořádaném, jmění manželů 2. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024, vysvětlil, že „jestliže jeden z bývalých manželů bez dohody či rozhodnutí soudu vyloučil druhého z nich po určité období z užívání společné věci, jde o problematiku, kterou se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18, (toto usnesení je přístupné na webových stránkách Ústavního osudu http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006). V případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody, a to v případě, že mezi uplatňovaným protiprávním jednáním a tvrzenou škodou, která měla účastníku (v tomto případě žalobci) vzniknout tím, že si pronajal byt a musel platit nájemné, je dána příčinná souvislost.“ 3. K tomu dovolací soud v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022, připojil, že podle okolností konkrétní věci nelze ani z tohoto důvodu vyloučit úvahu o zohlednění této skutečnosti při vypořádání společného jmění v rámci úvahy o tzv. disparitě podílů (na okraj se poznamenává, že jiná pravidla platí pro užívání věci v podílovém spoluvlastnictví bez právního důvodu nad rámec podílu - srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 4. V posuzované věci přiznal odvolací soud žalobci finanční kompenzaci za to, že byl bez dohody v období od 1. 3. 2022 do dne rozhodnutí odvolacího soudu vyloučen z užívání společných a dosud nevypořádaných nemovitostí a platil si náhradní bydlení, zatímco nemovitosti užívala žalovaná spolu s jejich dětmi. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu opustil žalobce společnou domácnost účastníků a jejich společný dům dne 27. 6. 2021 „dobrovolně“, a to „za situace, kdy mezi účastníky docházelo k významným konfliktům a kdy se díky tomu jejich další společné bydlení v jedné domácnosti stalo neúnosným, a to i s ohledem na jejich dvě nezletilé děti zde s nimi žijící“. 5. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá žádné protiprávní jednání žalované, v jehož důsledku byl žalovaný vyloučen z užívání společných nemovitostí a které by zakládalo příčinnou souvislost s tvrzenou škodou žalobce v podobě plateb nájemného za pronájem náhradního bytu. Samotné konstatování „konfliktní situace mezi účastníky“ takovým protiprávním jednáním není. Z rozhodnutí odvolacího soudu se ani nepodává, že by snad konflikty mezi účastníky zapříčinila výlučně žalovaná. Odvolací soud svůj závěr o peněžitém nároku žalobce za období předcházející rozhodování soudu v této věci odůvodnil v podstatě jenom odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016. sp. zn. 22 Cdo 3922/2015. Přehlédl přitom, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud neposuzoval nárok na kompenzaci za vyloučení jednoho z bývalých manželů z užívání společné věci bez dohody či rozhodnutí soudu, ale naopak o podmínkách, za kterých může soud rozhodnout o užívání společné věci do budoucna (to včetně případné kompenzace náležející tomu z bývalých manželů, který bude z užívání společné věci soudním rozhodnutím vyloučen). 6. S ohledem na výše uvedené proto závěr odvolacího soudu o povinnosti žalované kompenzovat žalobci újmu za jeho vyloučení z užívání nemovitostí s tím, že žalovaná fakticky užívá nemovitosti nad rozsah jejího podílu, není v souladu s judikaturou dovolacího ani Ústavního soudu. K rozhodnutí soudu o úpravě užívání společné věci 7. V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, Nejvyšší soud dovodil, že „jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného, SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích. Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci“. Byť šlo o věc projednávanou ještě v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedeného rozhodnutí přiměřeně platí i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022). 8. Ze samotné podstaty bezpodílového spoluvlastnictví, kterým je i institut společného jmění manželů, se podává, že dojde-li k neshodě o správě společné věci, nelze dosáhnout „potřebné většiny“; v takovém případě soud musí na návrh o sporu rozhodnout. I v případě, že soud zjistí, že stávající stav správy, resp. užívání společné věci, odpovídá úpravě podle slušného uvážení, musí o věci rozhodnout; zamítnutí žaloby s odůvodněním, že současný stav užívání je vyhovující, resp. že odpovídá „slušnému uvážení“, je v podstatě odepřením spravedlnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024). 9. Rozhodnutí soudu o správě společné věci ve společném jmění manželů je rozhodnutím konstitutivním. Konstitutivní rozhodnutí je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího, hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3777/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022; dále též J. Macur in Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985, str. 671). 10. Jestliže však soud rozhodne – výjimečně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007) – o úpravě poměrů bezpodílových spoluvlastníků, jejichž společné jmění zaniklo, avšak dosud nebylo vypořádáno, tak, že jednoho z nich z užívání společné věci zcela vyloučí, musí v zásadě, s přihlédnutím k okolnostem věci, rozhodnout i o peněžní náhradě pro vyloučeného spoluvlastníka. Učiní tak sice i bez návrhu (jde o řízení podle § 153 odst. 2 o. s. ř.), nicméně v takovém případě musí účastníky o této možnosti poučit a poskytnout jim možnost se k ní vyjádřit. 11. S ohledem na výše uvedené je proto v rozporu s judikaturou dovolacího soudu závěr soudu odvolacího, podle kterého „další žalobcem uplatněné požadavky, jichž se domáhá do doby vypořádání společného jmění účastníků“ přesahují „rámec tohoto sporu“ s tím, že podle odvolacího soudu „pokud žalovaná nemovitosti účastníků fakticky užívá a žalobce jí v tom nijak nebrání, je zcela nadbytečné zavazovat žalobce povinností takový výkon práva žalované strpět“. Jestliže odvolací soud měl za to, že na způsobu užívání společného domu není z hlediska slušného uvážení třeba nic měnit, měl upravit ve výroku rozhodnutí užívání ve shodě se stávajícím stavem. Jestliže by rozsudkem odvolacího soudu byl nastolen stav, kdy by žalobce byl z užívání zcela vyloučen, pak by bylo třeba rozhodnout i o peněžní náhradě za toto užívání. 12. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v řešení této právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K namítaným vadám řízení 13. Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 14. Vada řízení je založena i deficitem řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. 15. Dovolatelka v dovolání namítá, že odvolací soud o žalobcem navržené změně žaloby rozhodl až výrokem I rozsudku odvolacího soudu, tedy nikoliv samostatným usnesením a současně neuložil žalobci dodatečnou poplatkovou povinnost. 16. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se přitom podává, že změna žaloby podle § 95 o. s. ř. představuje samostatnou procesní otázku, o níž musí soud rozhodnout, má-li být změněný návrh projednán a stát se předmětem řízení; dokud soud o změně žaloby nerozhodne, není procesní rámec řízení ve vztahu ke změněnému nároku ustaven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005). Tomu odpovídá i závěr pléna Ústavního soudu, podle něhož je rozhodnutí o (ne)připuštění změny žaloby samostatným procesním rozhodnutím vydaným podle § 95 o. s. ř., jež má své vlastní procesní účinky a není součástí meritorního rozhodování ve věci samé (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16). 17. Odvolací soud se tak i při řešení této právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. V. Závěr a náklady řízení 18. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to včetně závislého nákladového výroku V [§ 212a písm. a, § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Výrok IV rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud částečně zastavil řízení pro zpětvzetí žalobního návrhu, nebyl dovoláním napaden. 19. Odvolací soud je vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.). 20. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu