22 Cdo 2856/2025-543 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Z. R., zastoupeného Mgr. Janou Páskovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 741/17, proti žalované K. R., zastoupené JUDr. Monikou Hášovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 204/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 55 Co 143,144/2025-505, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 55 Co 143,144/2025-505, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2024, č. j. 9 C 204/2020-472, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2025, č. j. 9 C 204/2020-479, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce ve výroku I bodu 1 blíže specifikovanou bytovou jednotku v XY (dále jen „byt v XY“), dále ve výroku I bodu 2 specifikovaná členská práva a povinnosti v družstvu spojená s užíváním garáže č. XY v XY (dále jen „garáž“) a pod body 3 a 4 výroku I blíže specifikované peněžní prostředky na účtech vedených na jméno žalobce jednak u Raiffeisenbank, a.s. a jednak u mBank, a.s. (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal ve výroku II bodu 1 blíže specifikovanou bytovou jednotku v YZ (dále jen „byt v YZ“) a pod bodem 2 výroku II blíže specifikované peněžní prostředky na účtu vedeném na jméno žalované u Moneta Money Bank (výrok II). Žalované uložil zaplatit žalobci na vypořádacím podílu ze zaniklého jmění manželů 1 271 323,50 Kč (výrok III). Žalobu o vypořádání částky 20 955 euro zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII). 2. Při výpočtu vypořádacího podílu soud vycházel z rozdílu hodnot přikázaných položek (byt v XY, garáž, byt v YZ a prostředky na účtech), zohlednil také, že každý z účastníků má nárok na polovinu „pohledávky“ z kupní ceny automobilu a z pronájmu bytu v XY a úhrad hypotečního úvěru. Žalované proto přikázal uhradit na vyrovnání vypořádacích podílů žalobci 1 271 323,50 Kč. Ohledně vnosu 700 000 Kč uplatněného žalovanou soud uzavřel, že se jednalo o prostředky, které rodiče žalované poskytli účastníkům a které účastníci spotřebovali v průběhu manželství. Soud neshledal důvody pro disparitu podílů ani ve prospěch žalobce, ani ve prospěch žalované. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobce byl vyloučen z užívání bytu v YZ, jak žalobce tvrdil, vztahy mezi oběma manžely byly konfliktní. Důvodem pro disparitu nebylo ani údajné účelově dosažené rozšíření společného jmění o byt v XY pod záminkou zachování rodiny, jelikož k rozšíření společného jmění manželů (dále jen „SJM“) došlo na základě dohody účastníků. Soud nepovažoval za důvod pro disparitu ani péči o obě děti ze strany žalované, když až do roku 2024 měl každý z účastníků v péči jednoho syna. Pokud se týkalo vypořádání částek ve výši 5 000 euro a 7 455 euro, jež měly být ze SJM vyvedeny nadstandardními výběry z účtu žalované, z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že v letech 2014–2019 byly výběry z účtu žalované srovnatelné. Částku ve výši 8 500 euro soud neposoudil jako prostředky, které by měly být vypořádány v rámci vypořádání zaniklého SJM, poněvadž se jednalo o výlučnou pohledávku žalované za paní M. G. Proto vypořádání částky 20 955 euro zamítl. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 55 Co 143,144/2025-505, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2025, č. j. 55 Cdo 143,144/2025-511, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že zamítl žalobu o vypořádání práv a povinností spojených s účtem vedeným na jméno žalobce u Raiffeisenbank, a.s., uvedl, že součet položek přikázaných žalobci tak nově činí 4 717 389,81 Kč, a slova „peněžní prostředky na účtu vedeném“ nahradil slovy „práva a povinnosti k účtu vedenému“. Stejná slova shodně nahradil i ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně, který dále změnil tak, že do vlastnictví žalované nově přikázal pohledávku ve výši 46 497 Kč vůči M. G. a uvedl, že součet položek příkazných žalované nově činí 7 787 264,57 Kč. Ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaná zaplatí 1 099 659,83 Kč“. Ve zbývajících částech výroků I-III a ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odpovídají provedenému a řádně zhodnocenému dokazování. Soud prvního stupně podle něj věc převážně správně posoudil také po právní stránce s tím, že některé dílčí závěry bylo třeba upřesnit. Odvolací soud souhlasil s vypořádáním obou bytových jednotek včetně jejich ocenění, které odpovídalo dohodě účastníků, jakož i s přikázáním garáže do výlučného vlastnictví žalobce. Ohledně práv a povinností k účtu u Raiffeisenbank a.s. dal za pravdu žalobci, že vypořádání této hodnoty navrhla žalovaná až po uplynutí „tří let od zahájení řízení“. Podle § 741 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) tak platilo, že toto majetkové právo patřilo oběma účastníkům společně, jejich podíly byly stejné, žalobu na vypořádání SJM bylo proto v této části namístě zamítnout. Vzal však zřetel na to, že žalovaná žádala vypořádat i tuto hodnotu, což je možné v rámci tzv. „širšího vypořádání“. Vzhledem k tomu, že žalovaná, přestože byla vlastníkem poloviny prostředků na účtu, s nimi nemohla nikterak nakládat, jelikož práva k účtu držel žalobce, uložil žalobci povinnost polovinu z prostředků na účtu žalované uhradit. Za správný označil napadený rozsudek rovněž v části výroku IV, pokud šlo o prostředky, které nebyly součástí SJM ke dni jeho zániku, protože byly utraceny. To se ovšem netýkalo prostředků poskytnutých ze SJM žalovanou jako půjčku M. G. S ohledem na to, že do SJM nebyla vrácena celá půjčená částka, tuto pohledávku (vrácenou část a zbytek dluhu) jako součást SJM přikázal žalované s povinností vyplatit žalobci polovinu z ní. V zásadě za správné považoval odvolací soud také závěry soudu prvního stupně ohledně disparity podílů. Přesto znovu zvažoval, zda nejsou dány důvody pro disparitu z důvodu, že žalobce rozhojnil SJM o byt v XY, jelikož se jednalo v poměru k hodnotě celého SJM o významnou položku. Uvedl, že nešlo o vnos, jelikož se byt stal součástí SJM na základě dohody účastníků. Za podstatnou v této souvislosti považoval okolnost, že matka žalované přispěla na pořízení tohoto bytu částkou 100 000 Kč, což měla být zhruba 1/3 pořizovací ceny. Právě tuto okolnost odvolací soud považoval za důležitou pro podporu závěru o rovnocenných podílech obou účastníků na vypořádávaném jmění. K tomu uvedl, že soud prvního stupně správně čerpal z výpovědi svědkyně B., která uvedla, že „na pořízení bytu v XY se měli podílet oba účastníci částkou 100 000 Kč a 100 000 Kč poskytla uvedená svědkyně“. Při výpočtu vypořádacího podílu soud vycházel z rozdílu hodnot přikázaných položek, který bylo třeba korigovat tak, že žalobce měl žalované vyplatit polovinu prostředků na účtu u Raiffeisenbank a.s., polovinu kupní ceny automobilu, polovinu úhrad hypotečního úvěru po zániku manželství z prostředků žalované a polovinu výnosu z pronájmu bytu v XY. Výslednou částku, kterou měla žalovaná uhradit na vyrovnání vypořádacích podílů žalobci, určil ve výši 1 099 659,83 Kč. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud v pěti otázkách hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, při posouzení následujících právních otázek: a) Zda má být právní institut vnosu z výlučného majetku do masy společného jmění manželů po právní stránce posuzován stejně, jako právní institut investic ze SJM na majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně uzavřel, že „judikaturu týkající se investic SJM nelze analogicky na situaci vnosů SJM aplikovat“. Tím se měl odchýlit zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1912/2019, v němž dovolací soud oba instituty posuzuje symetricky, když de facto uzavírá, že jediným rozdílem je směr, jakým hodnota ve vztahu k mase majetku SJM proudí. b) Zda je odvolací soud oprávněn změnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně bez provedení důkazu v odvolacím řízení. Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve věci hodnocení provedených důkazů při aplikaci zásady přímosti, zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2516/2008 nebo sp. zn. 33 Cdo 3178/2021 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2364/24, když změnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, aniž provedl důkazy v odvolacím řízení. c) Zda je možné v rámci vypořádání SJM vypořádat vnosy, které však nebyly řádně před soudem prvního stupně uplatněny v rámci předmětu sporného řízení. Odvolací soud podle dovolatele postupoval chybně, když zohlednil při vypořádání dvakrát 100 000 Kč, které žalovaná před soudem prvního stupně pouze zmiňovala jako dar od rodičů, avšak neuplatnila je jako nárok na vypořádání vnosu. Soud se tak odchýlil např. od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2811/2024. d) Zda je možné v rámci řízení o odvolání jednoho z účastníků změnit rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch odvolatele za předpokladu, že odvolání bylo podáno pouze jedním z účastníků řízení. Dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že porušil zásadu zákazu reformace in peius, když k odvolání žalobce přiznal žalobci nárok na vyplacení vypořádacího podílu ve výši 1 099 659,83 Kč, přičemž soud prvního stupně žalobci přiznal 1 271 323,50 Kč, a odchýlil se tak např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 nebo od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23. e) Zda je pro aplikaci disparitního vypořádání SJM rozhodné, zda k vyloučení osoby z užívání společné nemovitosti došlo aktivním znepřístupněním nemovitosti tomuto účastníku/manželovi. Za podstatné považoval výklad sousloví „vyloučen z užívání nemovitosti“, tj. zda vyloučení musí spočívat v aktivním chování strany, která v nemovitosti zůstává, nebo postačí opuštění domácnosti druhým z manželů bez předchozí dohody o užívání společné věci. Podle dovolatele se odvolací soud svým postupem odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022, nebo rozsudku téhož soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024. 6. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud věc posoudil důkazně zcela správně, proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, nebo zamítl. 8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Dovolatel nejprve předložil k dovolacímu přezkumu otázku, zda má být právní institut vnosu z výlučného majetku do masy společného jmění manželů (dále jen „SJM“) po právní stránce posuzován stejně, jako právní institut investic ze SJM na majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Nesprávné právní posouzení této otázky spatřoval v posouzení splátek společného hypotečního úvěru z prostředků SJM, avšak v situaci, kdy byt, na který byl hypoteční úvěr splácen, užívala k zajištění bytové potřeby jen žalovaná. K této námitce musí dovolací soud nicméně konstatovat, že na otázce přesunů prostředků mezi masou majetku SJM a výlučným vlastnictví jednoho z manželů nebo naopak není napadené rozhodnutí v této věci vůbec založeno, odvolací soud posuzoval splátky učiněné za trvání manželství a zdůraznil, že šlo o výdaj ze SJM na dluh v SJM (bod 10 odůvodnění), výlučné prostředky z manželů v tomto kontextu nefigurují. Tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. 11. Dovolání není přípustné ani pro právní otázku formulovanou pod bodem c), neboť odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nezohlednil jako vnos ani část z tvrzené částky poskytnuté matkou žalované ve výši 700 000 Kč. 12. Přípustnost ovšem zakládá námitka dovolatele týkající se oprávnění odvolacího soudu změnit skutková zjištění bez provedení důkazu v odvolacím řízení. Dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že ohledně příspěvku dvakrát 100 000 Kč, který měli rodiče žalované darovat na pořízení bytů účastníků, dospěl odvolací soud k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by sám znovu provedl výslech matky žalované v odvolacím řízení. 13. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.). 15. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, či ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013). Výjimku přestavuje důkaz listinou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008). 16. Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). 17. Ústavní soud už v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013, nebo dovolatelem zmiňovaný rozsudek ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3178/2021). 18. V projednávaném případě soud prvního stupně mezi dalšími provedenými důkazy v bodě 33 odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, co zjistil z výpovědi matky žalované (co matka žalované vypověděla). V bodě 54 ovšem (po zhodnocení důkazů) uzavřel, že „pokud jde o platby 2x100 000 Kč, … nejde dohledat, zda byly tyto prostředky skutečně použity na koupi bytů či na koupi členských práv a povinností.“ Odvolací soud pak v bodě 9 napadeného rozhodnutí sice deklaroval, že vyšel ze skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně, v bodě 22 však odchylně od soudu prvního stupně konstatuje, že matka žalované, přispěla na pořízení bytu v XY částkou 100 000 Kč a dodává, že „právě okolnost, že na pořízení jednotky se finančně podílela i rodina žalované, považuje odvolací soud za důležitou pro podporu závěru o rovnocenných podílech obou účastníků na vypořádávaném jmění.“ Odvolací soud tak vyšel z jiného skutkového závěru učiněného z výpovědi svědkyně, aniž sám zopakoval výslech této svědkyně. Dovolateli je tak nutno dát za pravdu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se zásady přímosti. 19. S ohledem na vše výše uvedené lze uzavřít, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace zásady přímosti v civilním řízení, pročež v dovolacím přezkumu neobstojí. 20. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto se dalšími dovolacími námitkami pro nadbytečnost nezabýval a podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil podle § 243e o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 21. Dovolací soud pro úplnost dodává, že není sice vyloučeno, aby v jednom řízení bylo rozhodnuto jak o vypořádání SJM, tak i o jiných nárocích, pokud byly některým z účastníků uplatněny. O takových nárocích však musí být rozhodnuto samostatným výrokem, nelze je tedy při vypořádání SJM zohlednit započtením na vypořádací podíl (k objektivní kumulaci nároků viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). 22. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 23. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 3. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu