22 Cdo 2957/2025-263 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Hanou Mikuleckou, advokátkou se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Fügnerova 287, proti žalovanému statutárnímu městu Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, IČO 00274046, o zdržení se obtěžování hlukem z asfaltového hřiště, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 359/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 6. 2025, č. j. 18 Co 87/2025-212, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 23 C 359/2023-185, vyhověl žalobě (po její změně připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 23 C 359/2023) a uložil žalovanému povinnost zdržet se obtěžování žalobce „hlukem z pozemku žalovaného parcela č. XY, parcela č. XY, zapsaných na LV č. XY, vedených Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „pozemky žalovaného“), pronikající na pozemek žalobce parcela č. XY, parcela č. XY, stavební parcela č. XY, stavební parcela č. XY, stavební parcela č. XY, stavební parcela č. XY, vše zapsané na LV č. XY, vedených Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „pozemky žalobce“)“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky II a III). 2. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 18 Co 87/2025-212, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby se žalovaný zdržel obtěžování žalobce hlukem z pozemků žalovaného pronikajícím na pozemky žalobce, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II) a účastníků za řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací (výroky III a IV). 3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Tyto vady nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a v dovolacím řízení pro ně nelze pokračovat. 4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 7. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že jestliže občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 9. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. V projednávané věci dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S odkazem na § 237 o. s. ř. sice naznačil, že napadené rozhodnutí spočívá obecně na otázce „míry (ne)přiměřené místním poměrům“, jakožto jednoho z hledisek pro posouzení dovolenosti tzv. imisí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe „v obdobných věcech“, avšak konkrétní právní otázku přípustnosti dovolání nevymezil. Nadto neoznačil, byť jediné, rozhodnutí (Nejvyššího soudu či Ústavního soudu), se kterým by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. 11. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Jinými slovy, existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak - podle požadavku dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 12. Z uvedeného se podává, že polemizuje-li dovolatel pouze s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 13. Úkolem dovolacího soudu není, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. k vymezeným otázkám, a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. 14. Lze uzavřít, že dovolatel nedostál obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež se odvolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat. 15. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 11. 3. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu