22 Cdo 2978/2025-197 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) H. D., b) H. S., c) Z. M., d) I. Ch. a e) L. D., všech zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalovanému statutárnímu městu XY, IČO XY, se sídlem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 26/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2025, č. j. 49 Co 158/2024-177, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali určení, že jejich právní předchůdkyně, E. P., byla ke dni své smrti dne 12. 5. 2004 vlastnicí pozemků p. č. XY a XY v katastrálním území XY. Uvedli, že E. P. kupní smlouvou ze dne 20. 4. 1961 prodala předmětné pozemky státu; tato smlouva však byla podle jejich mínění absolutně neplatná (tato otázka však není předmětem dovolání) a navíc E. P. pozemky ke dni 29. 5. 1997 zpětně vydržela do svého vlastnictví. Zůstavitelka totiž byla za svého života ze strany státu opakovaně ujišťována o tom, že je vlastnicí předmětných pozemků. Poprvé byla takto ujištěna dne 29. 5. 1987, kdy Československý stát, zastoupený Dopravně inženýrskou organizací města XY, žádal zůstavitelku o převod části jejího pozemku a označil ji jako vlastníka pozemku p. č. XY PK o výměře 1.184 m2 v katastrálním území XY, přestože část tohoto pozemku měla být právě spornou kupní smlouvou převedena na stát již v roce 1961. Nejpozději 25. 9. 1987 tedy zůstavitelka byla v dobré víře, že je vlastnicí těchto pozemků. Zůstavitelka byla dále ujišťována o vlastnictví předmětných pozemků Úřadem městské části XY a Podnikem bytového hospodářství XY, vykonávajícího správu nad bytovými domy, které stojí na předmětných pozemcích. Rovněž Česká republika, Ministerstvo financí, přípisem ze dne 6. 10. 1992 k žádosti zůstavitelky o poskytnutí náhrady za zabrání předmětných pozemků výstavbou sdělilo zůstavitelce, že vlastnictví těchto pozemků nikdy nepozbyla. Toto sdělení bylo způsobeno tím, že stát nenechal v roce 1961 ani později vyznačit změnu vlastníka pozemků v tehdejší evidenci nemovitostí. 2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 62 C 26/2019-158, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K namítanému vydržení uvedl, že E. P. věděla, že v roce 1961 prodala pozemky státu, a v roce 1991 rovněž uplatnila ohledně pozemků restituční nárok (žádala o majetkovou kompenzaci a uvedla, že pozemky jsou zastavěny bytovými domy); to vylučuje její dobrou víru, že je vlastnicí pozemků. 3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 49 Co 158/2024-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle názoru odvolacího soudu držbu v dobré víře od 28. 5. 1987 do 25. 9. 1997 vylučuje skutečnost, že v roce 1991 E. P. žádala o majetkové vyrovnání podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nemohla se tedy domnívat, že je vlastnicí předmětných pozemků, „neboť tím de facto deklarovala svou povědomost o tom, že vlastníkem předmětných pozemků je stát ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích“. 4. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Bytové domy na předmětných pozemcích byly kolaudovány v roce 1961. Úřad městské části XY E. P. dne 28. 11 1991, sdělil, že ve věci je třeba provést pouze změnu užívání, „neboť pozemky jsou dle přiloženého LV č. XY ze dne 3. 5. 1991 vedeny jako Vaše vlastnictví“, a odkázal ji na Podnik bytového hospodářství XY; ten jí však sdělil, že se může domáhat finanční náhrady u příslušného orgánu státní správy, a tím bylo ministerstvo financí. To jí však přípisem ze dne 6. 10. 1992 sdělilo, že na náhradu nemá nárok, neboť je stále evidována jako vlastnice předmětných nemovitostí. Teprve tento přípis mohl podle odvolacího soudu založit její dobrou víru, že je stále vlastnicí, nicméně dobrá víra zanikla nejpozději v květnu 2002, kdy se dozvěděla, že pozemky přešly do vlastnictví města XY „čemuž posléze korespondoval zápis v katastru nemovitostí“. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 6. Přípustnost dovolání opírají o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je posouzení dobré víry E. P. jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva, a také postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů listinami. 7. Tvrdí pochybení odvolacího soudu, který z korespondence mezi E. P. a Úřadem městské části XY a Podnikem bytového hospodářství XY dospěl oproti soudu prvního stupně k vlastním skutkovým a právním závěrům, aniž tyto důkazy zopakoval. Uvádí též judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 9. Dovolání není přípustné. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K vydržení vlastnického práva 12. Nejvyšší soud posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“) neboť k vydržení mělo dojít za účinnosti tohoto zákona (viz § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 13. Dovolatelé s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1126/2006 uvádějí, že „jestliže uplatnění restitučního nároku nemůže být samo o sobě způsobilým právním titulem držby, pak a contrario by bylo třeba i rozhodnutí státního orgánu o uznání restitučního nároku nebo přiznání nároku na finanční náhradu závěru o ztrátě dobré víry E. P. uplatněním restitučního nároku, spočívajícím v uplatnění nároku na finanční náhradu závěru o ztrátě dobé víry E. P. uplatněním restitučního nároku, spočívajícím v uplatnění nároku na finanční náhradu“. Dále odkazují na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 2576/10 a I. ÚS 544/06) k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu a dobré víry vycházející z osvědčení určitých skutečností státním orgánem a uvádějí, že soud „pomíjí, že orgány veřejné moci a Podnik bytového hospodářství XY E. P. o jejím vlastnictví ujistili“. 14. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Úvaha odvolacího soudu o nedostatku dobré víry předchůdkyně žalobců zjevně nepřiměřená není. 15. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen nebo je-li nadále subjektivně v dobré víře, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012). 16. V této věci stát opomenul vyznačit změnu vlastnictví pozemků v roce 1961 v evidenci nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Nedostatek zápisu v této evidenci však tehdy nevyvolal právní následky. Žalobci opírají dobrou víru o to, že dne 29. 5. 1987 stát, zastoupený Dopravně inženýrskou organizací města XY, žádal zůstavitelku o převod části jejího pozemku, která měla být právě spornou kupní smlouvou převedena na stát již v roce 1961. E. P. však věděla, že tento pozemek již na stát převedla (a že tedy zmíněná organizace jedná v omylu), což je zřejmé i z toho, že v roce 1991 uplatnila restituční nárok, nikoliv žalobu na určení vlastnického práva. Úřad městské části XY dne 28. 11 1991 E. P. sdělil, že ve věci je třeba provést pouze změnu užívání, „neboť pozemky jsou dle přiloženého LV č. XY ze dne 3. 5. 1991 vedeny jako Vaše vlastnictví“, a odkázal ji na Podnik bytového hospodářství XY jako uživatele předmětných pozemků. Ten jí však sdělil, že jí přísluší finanční náhrada (zastavěné pozemky se v restituci nevydávaly), o niž je třeba požádat u příslušného ústředního orgánu státní správy do 30. 3. 1992. 17. Z uvedeného je zřejmé, že E. P. objektivně musela mít přinejmenším pochybnost o tom, že jí pozemky patří. Musela vědět, že podepsala kupní smlouvu, že stát se ujal držby pozemků (k tomu viz níže), a že závěry Dopravně inženýrské organizace města XY a ÚMČ XY jsou zpochybněny vyjádřením Podniku bytového hospodářství XY jako povinné osoby, že musí uplatnit nárok u ústředního orgánu státní správy. Za této situace musela mít pochybnosti o vlastnictví sporných pozemků, a nemohla tak být objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti a se zřetelem ke však okolnostem, v dobré víře, že jí pozemky patří. 18. Ze spisu navíc plyne, že sporné pozemky byly již v roce 1961 zastavěny stavbami jiných vlastníků, což při obvyklé opatrnosti vyžaduje další zkoumání skutečných právních poměrů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015). 19. I pokud by uplatnění restitučního nároku mohlo být za určitých okolností způsobilým právním titulem oprávněné držby, musela by povinná osoba tuto držbu oprávněné osobě předat; že by se tak stalo, se ani z rozhodnutí soudu ani z dovolání nepodává. Dovolatelé patrně zaměňují potenciálně způsobilý právní důvod držby za držbu samotnou. 20. Pokud dovolatelé omlouvají jednání E. P. tím, že o pozemky, resp. finanční náhradu usilovala, aniž by byla zastoupena právníkem, je třeba jim připomenout zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna). Tato okolnost nemůže být důvodem k jinému než obvyklému posuzování jejího jednání. 21. Dovolatelé též tvrdí, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2820/2024, potvrdil „hodnocení existence dobré víry na straně E. P.“. Tak tomu však není, v tomto rozhodnutí šlo o dobrou víru tehdejší žalované, která od E. P. nabyla nemovitost. 22. Již nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání se uvádí: Základním předpokladem pro vydržení je držba (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou, nepožívá ochrany a nemůže vést k vydržení. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). 23. Ze skutkových zjištění ani z žalobních tvrzení nevyplývá nic, co by umožňovalo závěr, že E. P. se v roce 1987 či později jakkoliv ujala držby pozemků (fakticky je ovládala). To je nejen další skutečnost zpochybňující její dobrou víru, že byla jejich vlastnicí, ale jde o nedostatek základní podmínky pro vydržení; ze skutkových zjištění soudů se podává závěr, že držitelem byl stát (prostřednictvím státního podniku „Podnik bytového hospodaření XY“). E. P. mohla mít „animus“, nikoliv „corpus“ (pozemky byly zastavěny domy). Neměla-li E. P. 24. skutečnou držbu, nemohla vlastnictví vydržet, a zkoumání její dobré víry bylo nadbytečné. K dokazování před odvolacím soudem 25. Nelze přisvědčit dovolatelům, že by soud prvního stupně nevyvodil z dovolateli uvedených listin žádné závěry; pokud pod bodem 40 uvedl, že v roce 1991 zůstavitelka žádala o majetkové vyrovnání ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, a z toho plyne, že si byla vědoma skutečnosti, že v roce 1961 tyto pozemky prodala československému státu, a současně tyto listiny provedl k důkazu, je zřejmé, že pro tento závěr vyšel právě i z uvedených listin. Skutečnost, že to neuvedl pod bodem 40 výslovně, je nedostatkem odůvodnění (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nelze však konstatovat, že by z těchto listin soud prvního stupně neučinil závěry shodné s hodnocením odvolacího soudu. 26. Dovolatelé navíc neformulují konkrétní právní otázku procesního práva a sami tvrzené nedostatky označují za vadu, kterou bylo řízení zatíženo. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). 27. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu