22 Cdo 310/2026-354 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. C., zastoupené Mgr. Milanem Mžíkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, proti žalovaným 1) A. K., 2) L. P. a 3) A. P., zastoupeným Mgr. Eliškou Smelikovou, advokátkou se sídlem v Návsí 475, o zdržení se jednání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 321/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2025, č. j. 15 Co 10/2025-319, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Elišky Smelikové. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2024, č. j. 15 C 321/2022-234, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným 1) – 3) zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva spočívajících v umisťování předmětů do oplocení mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, v poškozování oplocení mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY a nahrnování sněhu na toto oplocení a v odklízení či nahrnování sněhu před bránu a na sjezd k pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výroky I a II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 15 Co 10/2025-319, k odvolání žalobkyně změnil jen nákladový výrok III rozsudku prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), výroky I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III-V). 3. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých se žalovaná 1) v minulosti dopustila přestupku spočívajícího v tom, že do oplocení vložila větve a zapíchla k nim vidle, a přestupku souvisejícího s odklízením a hromaděním sněhu před vjezdem na pozemek žalobkyně, od podání žaloby 1. 12. 2022 však nebyl zaznamenán jakýkoli pokus záměrně sypat sníh na vjezd na pozemek žalobkyně či vkládat větve či vidle do oplocení mezi pozemky účastníků. U žalovaných 2) a 3), kteří jsou vlastníky domu, který užívá žalovaná 1), nebyly ani pokusy o takové zásahy do vlastnického práva žalobkyně zaznamenány. Soud prvního stupně také z provedených důkazů dovodil, že v lokalitě jsou špatné sousedské vztahy, jejichž iniciátorem je žalobkyně. 4. Odvolací soud dále uzavřel, že žalovaní 2) a 3) nemohou být pasivně věcně legitimováni, neboť tvrzeného rušení vlastnického práva se nedopouštěli ani nedopouštějí a ten, kdo do vlastnického práva dle tvrzení žalobkyně zasahuje, je znám. Nebylo ani prokázáno, že by měli faktickou možnost žalované 1) v jejím jednání zabránit. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný 2) jí 17. 10. 2024 zabránil ve výjezdu z jejího pozemku umístěním směrové desky, dodal, že zdržení se umísťování předmětů před vjezd žalobkyně není předmětem řízení. 5. Odvolací soud zdůraznil, že žalobou vytýkané jednání žalované 1) představovalo jednorázové zásahy, které byly v době jeho rozhodování ukončeny. Zabýval se tedy reálnou hrozbou jejich opakování. Uvedl, že posuzuje-li riziko opakování konkrétního jednání vymezeného v negatorní žalobě, významné jsou pro něj jen ty skutečnosti, které mají souvislost s takovým jednáním. Ostatní přestupková řízení proti žalované takovou souvislost nemají, zejména je třeba odlišit tvrzené verbální útoky od jednání, které směřovalo proti majetku žalobkyně. Zdůraznil také, že už z tvrzení žalobkyně plyne, že k žádnému z dalších jednání, kterého se podle žalobkyně měla žalovaná 1) vůči ní dopustit, nedošlo opakovaně, ale vždy jen jednou. 6. Ke zdržení se zásahů spočívajících v umisťování předmětů do oplocení mezi pozemek žalobkyně a příjezdovou cestu odvolací soud uvedl, že umisťování předmětu do oplocení bylo prokázáno jen v jediném případě (uvázání stuhy nalezené na příjezdové cestě), nešlo o zásah, kterým by bylo oplocení poškozeno a pro který by bylo třeba ukládat povinnost zdržet se umisťování předmětů v budoucnu. Další zjištěné jednání (pokládání plevele na místo vytržení, posunutí kamínku nohou směrem k oplocení) za umisťování předmětů do tohoto oplocení nepovažoval. K požadavku zakázat umisťování předmětů do oplocení mezi pozemky žalobkyně a žalovaných odvolací soud připomněl, že oplocení je umístěno asi 10 cm směrem do pozemku žalovaných a je v jejich vlastnictví. Bylo prokázáno, že žalobkyně dvakrát opřela o oplocení suché větve, jednou k nim zapíchla i vidle, a to ze strany pozemku žalovaných, nebyl prokázán přesah na pozemek žalobkyně (patrný nebyl z fotografií ani přesah přes samotné oplocení). K přesahu na pozemek žalobkyně došlo pouze při umístění lešenářských trubek v době opravy fasády rodinného domu na pozemku přiléhajícím k pozemku žalovaných, k tomu však došlo jen jedenkrát, v lednu 2022. Vzhledem ke zjištěné izolovanosti zásahů do vlastnictví žalobkyně vkládáním předmětů do oplocení odvolací soud reálnou hrozbu opakování takového zásahu neshledal. 7. Ze zjištěných skutečností nezjistil ani potřebu ukládat povinnost zdržet se poškozování oplocení, neboť žalobkyně vytýká žalované 1) zásahy, kterými nebylo oplocení poškozeno (dvojí ťuknutí lopatou při odklízení sněhu a opření se o pletivo při pletí). K poškození oplocení došlo jen v případě odření jednoho sloupku přistavením betonových obrubníků v roce 2018 a dále bagrem při výstavbě na příjezdové cestě v roce 2019, obě poškození byla žalobkyni nahrazena. Tato poškození posoudil soud jako běžná poškození při užívání sousedních pozemků, ze kterých nelze dovodit potřebu ukládat povinnost zdržet se poškozování oplocení. 8. K hromadění sněhu při jeho odklízení odvolací soud uvedl, že žalovaná byla pouze jedenkrát postižena za přestupek spočívající v házení sněhu z příjezdové cesty na plot mezi pozemkem žalobkyně a příjezdovou cestou a do vjezdu na pozemek žalobkyně, k takovému jednání došlo v lednu 2019. Jinak podle předložených videozáznamů sníh nahrnovala jen směrem k tomuto oplocení, ze strany pozemku žalobkyně bylo ke stejnému oplocení nahrnuto rovněž několik decimetrů sněhu, ve zhruba třech případech se stalo, že se sníh o velikosti malé sněhové koule překulil na pozemek žalobkyně. Nahrnování sněhu do vjezdu nebylo zaznamenáno, přestože žalobkyně činnost žalované 1) opakovaně monitorovala nejen pomocí kamer umístěných na svém rodinném domě, ale také pomocí mobilního telefonu, brána se otvírá směrem do pozemku žalobkyně. Nejsou proto žádné důvody, pro které by hrozilo opakování jednání, ke kterému došlo v lednu 2019. Nebezpečí opakování nelze podle názoru dovolacího soudu dovodit ani z toho, že se žalovaná 1) měla dopustit vůči žalobkyni jiných přestupků, např. proti občanskému soužití. 9. Odvolací soud se vypořádal též s procesními námitkami a shledal, že soud prvního stupně neporušil poučovací povinnost, neboť žalobkyně svá skutková tvrzení uvedla a soud je pouze právně jinak posoudil; rovněž neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Po doplnění dokazování v rozsahu § 205a o. s. ř. uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence ani hrozby tvrzených zásahů. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 11. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce, zda je pasivně legitimován nepřímý rušitel za situace, kdy je straně žalující známa osoba přímého rušitele (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005, 22 Cdo 374/2015 a 22 Cdo 374/2015). 12. Má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při posouzení otázky, zda negatorní žaloba může být důvodně podána i v případě, kdy na majetku žalobce v důsledku jednání žalovaného nedojde k žádné škodě (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 870/2014). V této souvislosti namítá, že dvojí ťuknutí lopatou do oplocení a opírání se žalované 1) o oplocení nepovažoval odvolací soud za „jakýkoli zásah do vlastnického práva žalobkyně“, neboť tímto jednáním zjevně nedošlo k poškození oplocení. 13. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vyřešil odvolací soud podle jejího názoru také otázku, zda neoprávněným zásahem do vlastnického práva nebo jeho rušením může být i takové jednání žalovaného, které byť i potenciálně omezuje žalobce v užívání věcí v jeho vlastnictví (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 374/2015 a 22 Cdo 1564/2019). Za nesprávný proto považuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nesvědčí žádné oprávnění k rozhodování o tom, jaké předměty si její sousedé budou vkládat do oplocení, které je v jejich vlastnictví a které se zcela nachází na pozemku v jejich vlastnictví. Poukazuje na to, že vidle či lešenářské trubky umístěné v plotu žalovaných jsou předměty potenciálně velmi nebezpečné a fakticky omezovaly žalobkyni v užívání jejího pozemku, neboť si musela dávat velký pozor, aby o ně nezavadila. 14. Za dosud neřešenou právní otázku ve věcech negatorních žalob považuje otázku, zda protiprávní jednání žalovaného vůči majetku žalobce, které není předmětem negatorní žaloby, může mít vliv na posouzení otázky, zda u žalovaného hrozí opakování jednání, pro která byl žalován negatorní žalobou. 15. Dovolatelka také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedocházelo k házení sněhu do vjezdu na pozemek žalobkyně, když sníh byl házen před plotové pole oplocení navazující na vjezd. Plotové pole považuje za funkční a fyzický celek s bránou a vjezdem, je na hranici jejího vlastnictví, a tvoří tak součást prostoru určeného k přístupu a užívání pozemku žalobkyně. Závěr, že házení sněhu před plotové pole žalobkyně nepředstavuje zásah do vlastnického práva žalobkyně, nepovažuje proto za správný, neboť se domáhala i zdržení se zásahů spočívajících v umísťování sněhu na sjezd sloužící k vjezdu. 16. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se nevypořádal s námitkou neprovedení koncentrace před soudem prvního stupně, souhlasil jen s tím, že podle § 118a o. s. ř. nebyla poučována žalobkyně, ale nevyjádřil se k poučení podle § 118a o. s. ř. poskytnutého žalovaným, kteří tak mohli doplňovat důkazy ještě na čtvrtém jednání před soudem prvního stupně. 17. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 18. Žalovaní navrhují, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Předložené otázky nepovažují za neřešené, dovolatelka podle jejich názoru otevírá nové skutkové otázky, které nebyly předmětem žalobního návrhu nebo nebyly v řízení prokázány. Vyjádřili se i k dalším dovolacím námitkám. 19. Dovolání není přípustné. 20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 21. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 22. Na otázce, zda negatorní žaloba může být důvodně podána i v případě, kdy na majetku žalobce v důsledku jednání žalovaného nedojde k žádné škodě, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nepovažoval absenci vzniku škody na plotu za důvod, pro který by nemohl žalobce uspět s negatorní žalobou obecně, ale za důvod, proč ani v případě, že bylo prokázáno, že žalovaná 1) se o plot opřela a také že do něj dvakrát ťukla lopatou, nedovodil potřebu uložit žalovaným povinnost zdržet se konkrétního zásahu do vlastnictví vymezeného v žalobě, a to poškozování plotu. Těmito ojedinělými událostmi (navíc zanedbatelné intenzity, pro kterou odvolací soud uvedené situace ani za zásah do vlastnického práva žalobkyně nepovažoval) k poškození plotu nedošlo, odvolací soud proto neshledal důvody pro uložení povinnosti zdržet se jednání, ke kterému v současnosti nedochází a kterého se žalovaná 1) ani v minulosti opakovaně nedopouštěla, tedy jednání spočívajícího v poškozování oplocení. 23. Při řešení právní otázky, zda neoprávněným zásahem do vlastnického práva nebo jeho rušením může být i takové jednání žalovaného, které byť i potenciálně omezuje žalobce v užívání věcí v jeho vlastnictví, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutích, na která dovolatelka odkazuje. V usnesení ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1564/2019, Nejvyšší soud dovodil, že nesouhlas se stavbou není zásahem do vlastnického práva, v rozsudku ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015, se jednalo o požadavek zdržet se vstupu na pozemek ve vlastnictví toho, kdo se uložení této povinnosti domáhal. Z obou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že negatorní žalobou se vlastník domáhá ochrany proti takovým zásahům do jeho práva, které spočívají v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Odvolací soud však dovodil, že umístěním předmětů do oplocení ve vlastnictví žalovaných, který je umístěn přibližně 10 cm od hranice pozemků směrem na pozemek žalovaných, nebo opíráním předmětů o toto oplocení, nedochází k žádnému rušení vlastnického práva žalobkyně, tedy ani k jinému rušení, než které by spočívalo v neoprávněném zadržování její věci, či rušení potenciálnímu. Pokud šlo o předměty, které už přesahovaly na pozemek žalobkyně (lešenářské trubky), tam naopak zásah do vlastnického práva shledal, dospěl však k závěru, že takový zásah již netrvá a nehrozí ani jeho opakování. 24. Otázka, zda hrozí opakování zásahu do vlastnického práva, závisí na individuálním posouzení každého případu a odvíjí se od posouzení skutkových zjištění, které není dovolací soud oprávněn jakkoli přezkoumávat 25. Odvolací soud se tím, zda žalobou vymezené zásahy do vlastnického práva žalobkyně v budoucnu hrozí, pečlivě zabýval. Vzal přitom v úvahu nejen ojedinělost žalobou vymezeného rušení v minulosti, a dobu, která od takového zásahu do vlastnictví žalobkyně uplynula, ale také další okolnosti. K dalším tvrzeným zásahům do vlastnického práva žalobkyně (umístění kamení, umístění listí) uvedl, že i tyto zásahy měly být jen jednorázové, pokud se tedy žalobkyně domáhá zdržení se konkrétního zásahu do vlastnického práva, které v současnosti není rušeno a v minulosti k němu došlo jen ojediněle a žalovaná 1) v minulosti neopakovala ani jiné konkrétní zásahy do vlastnictví žalobkyně, nelze dovozovat reálnou hrozbu opakování zásahů, kterých se žalobkyně domáhá žalobou. Odvolací soud nepřihlédl pouze k tvrzenému závadnému chování, které se vlastnického práva žalobkyně netýkalo (verbální útoky nebo tvrzené zranění žalobkyně). Úvahy odvolacího soudu, že opakování konkrétních zásahů do vlastnického práva vymezených v žalobě nehrozí, nepovažuje proto dovolací soud ani za nepřiměřené ani za nedostatečně odůvodněné. 26. K dovolací námitce, že odvolací soud nesprávně nepřihlédl k tomu, že plotový díl, před kterým byl sníh nahrnován, je součástí prostoru pro přístup k pozemku, neformuluje dovolatelka žádnou právní otázku spojenou s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud přesto dodává, že z videozáznamů, na kterých byla zachycena žalovaná 1) při úklidu sněhu, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) hází sníh z vnější strany oplocení mimo vjezd na pozemek žalobkyně a zcela zjevně tím nemůže zasáhnout do práva žalobkyně na vjezd na její pozemek. 27. Přípustnost dovolání nezakládá ani právní otázka, zda je pasivně legitimován nepřímý rušitel za situace, kdy je straně žalující známa osoba přímého rušitele. 28. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021). Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit eventuální nesprávnost jednoho nebo více z těchto důvodů, pokud jeden z nich ve zkoumání přípustnosti dovolání obstojí. 29. Odvolací soud uzavřel, že v současnosti zásahy do vlastnického práva, jejichž zdržení se žalobkyně domáhá, netrvají a nehrozí ani jejich opakování v budoucnu. Tento závěr se dovolatelce nepodařilo v dovolání přípustným způsobem zpochybnit. Přezkum závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 2) a 3), který byl jen jedním z důvodů zamítnutí žaloby ve vztahu k těmto žalovaným, je proto již nadbytečný. Lze však dodat, že odvolací soud rovněž uzavřel, že žalovaní 2) a 3) nemají možnost chování žalované 1) fakticky ovlivnit, a tento závěr dovolatelka nezpochybnila. 30. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k namítané vadě řízení dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu neformuluje, dovolací soud by proto mohl k případným vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Dovolací soud však zcela nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že poučení podle § 118a o. s. ř. představuje výluku z koncentrace řízení; poskytne-li proto soud poučení podle § 118a o. s. ř., pak bez zřetele na to, zda byl povinen tak učinit, přivodí procesní situaci, ve které ani případná koncentrace v provedení důkazů navržených v reakci na takové poučení nebrání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3472/2014, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1413/2017-II, nebo ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 501/2024). 31. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení, které byly dovoláním rovněž napadeny, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 32. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. V Brně dne 27. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu