22 Cdo 3258/2025-313 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, proti žalovaným 1) M. L. a 2) J. L., zastoupeným Mgr. Pavlem Háblem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřicha Bubeníčka 1598/9, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 101/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2025, č. j. 5 Co 642/2025-285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 035 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Víta Pošváře, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1. III. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 035 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Víta Pošváře, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 5 C 101/2024-228, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. 4. Žalovaní přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena: „Zda nepoctivé jednání (ve smyslu § 6 občanského zákoníku) mimořádného vydržitele vůči (stávajícímu) vlastníku věci nebrání mimořádnému vydržení ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, a to v situaci, kdy se mimořádný vydržitel vlastnického práva v průběhu mimořádné vydržecí doby (ve smyslu § 1095 občanského zákoníku) dozví, že není vlastníkem jím držené věci, a po tomto okamžiku v úmyslu nepoctivě docílit bezúplatného užívání a vydržení vlastnického práva k této věci jedná nepoctivě vůči (stávajícímu) vlastníku věci.“ Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že žalobce podle odvolacího soudu nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY. Žalobce totiž věděl, že mu pozemek nepatří (poté, co jej nechal žalovaný v roce 1991 zaměřit a žalobce vytrhal geodetické kolíky), avšak nikdy neměl úmysl pozemek žalovaným dobrovolně vydat, pročež jednal nepoctivě ve smyslu § 6 občanského zákoníku. Protože byl pozemek parc. č. XY již v 80. letech 20. století vymezen oplocením a stěnou, ujal se žalobce jeho držby již s nepoctivým úmyslem. Dále žalovaní předložili řadu skutečností a důkazů, které soudy nesprávně hodnotily (znalecký posudek, fotografie, či výslech manželky žalobce), přičemž poukázali též na neprovedení některých navržených důkazů (výslech žalobce a svědka Š., jimiž měla být prokázána nepoctivost žalobce, či důkaz listinou Povolení ke kácení dřevin ze dne 22. 3. 2017). Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobce ve vyjádření navrhl, aby bylo dovolání žalovaných pro nepřípustnost odmítnuto. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn. 9. Žalovaní vymezili přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Předložili otázku, „zda nepoctivé jednání (ve smyslu § 6 občanského zákoníku) mimořádného vydržitele vůči (stávajícímu) vlastníku věci nebrání mimořádnému vydržení ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, a to v situaci, kdy se mimořádný vydržitel vlastnického práva v průběhu mimořádné vydržecí doby (ve smyslu § 1095 občanského zákoníku) dozví, že není vlastníkem jím držené věci a po tomto okamžiku v úmyslu nepoctivě docílit bezúplatného užívání a vydržení vlastnického práva k této věci jedná nepoctivě vůči (stávajícímu) vlastníku věci“. 10. Žalovanými předložená otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se Žalovanými předložená otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se nejedná o otázku dovolacím soudem neřešenou, jak míní žalovaní. Již v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, Nejvyšší soud vyložil, že podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024, ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024, či ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025). Nelze tedy souhlasit se žalovanými, že jimi předložená otázka je otázkou v rozhodování dovolacího soudu neřešenou; naopak lze nepochybně hovořit o ustálené rozhodovací praxi, od níž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat. Žalovaní ostatně takto přípustnost dovolání ani nevymezují (tj. že by měla být otázka dovolacím soudem posouzena jinak). 11. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí není ani založeno na závěru, že žalobce jednal nepoctivě ve smyslu § 6 o. z. v tom ohledu, že by se v průběhu vydržecí doby dozvěděl, že není vlastníkem drženého pozemku. Soudy shodně (viz bod 24 odůvodnění prvostupňového rozsudku a bod 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí) uzavřely, že zaměření pozemku iniciované žalovanými mělo zavdat pochybnost žalobce o jeho vlastnickém právu k pozemku parc. č. XY, tj. mělo působit zánik jeho dobré víry. Na závěru, že by měl žalobce současně jednat nepoctivě ve smyslu § 6, resp. že by měl jednat v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., prvostupňové ani napadené rozhodnutí založeno není. I kdyby tomu tak ovšem bylo, datovala by se tato nepoctivost k roku 1991, nikoliv k roku 1979, kdy se žalobce chopil držby, a proto by napadené rozhodnutí nepochybně – ve světle výše citované judikatury – obstálo. 12. Ve vztahu k dalším námitkám dovolací soud předně uvádí, že je žalovaní nepojí s žádným předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto jsou pro dovolací přezkum irelevantní. 13. Z obsahu dovolání se podává, že námitky žalovaných směřovaly též k tomu, že se žalobce držby pozemku parc. č. XY chopil již v nepoctivém úmyslu, neboť musel vědět, že se ujímá držby cizího pozemku. K tomuto závěru však žalovaní ani náznakem nevymezují přípustnost dovolání. Rovněž svoji argumentaci staví na závěru, který nalézací soudy neučinily, tj. že žalobce při uchopení držby musel vědět o tom, že mu pozemek parc. č. XY nepatří. To je částečně způsobeno tím, že žalovaní v dovolání trvají na existenci oplocení pozemku parc. č. XY k okamžiku uchopení držby žalobcem, a to zřejmě též v místě, ve kterém soudy závěr o existenci oplocení neučinily (viz především bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Naproti tomu soudy uvedly, že se žalobce chopil držby pozemku v dobré víře, přičemž tato dobrá víra byla u něj dána od roku 1979 až do roku 1991 (viz bod 24 odůvodnění prvostupňového rozsudku a bod 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 14. Zřejmě v souvislosti s namítanou nepoctivostí žalobce vedou žalovaní v dovolání polemiku ohledně správnosti hodnocení důkazů (znalecký posudek, fotografie, či výslech manželky žalobce). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. K hodnocení a důvodům případného neprovedení některých důkazů se soud prvního stupně vyjádřil pod bodem 21 odůvodnění rozsudku, přičemž důvody jejich neprovedení vyložil též odvolací soud pod bodem 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí (skutečnost, která měla být prokázána výslechem svědka Š., není pro věc podstatná, výslech žalobce nebyl proveden vzhledem ke znění § 131 odst. 1 o. s. ř. a důkaz rozhodnutím o povolení ke kácení dřevin ze dne 22. 3. 2017 byl navržen v rozporu s principem koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř.). Ostatně ani zde žalovaní nikterak nevymezují předpoklad přípustnosti dovolání, pročež není naplněna podmínka pro to, aby se dovolací soud mohl těmito námitkami věcně zabývat. 15. Co se týká žalovanými předkládaných skutkových okolností, resp. polemiky se zjištěným skutkovým stavem, ani ona nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolání lze totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). 16. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 29. 1. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu