22 Cdo 3261/2025-257 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Ř., zastoupeného Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662/5, proti žalované I. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1417/25, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 61/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 9. 2025, č. j. 15 Co 268/2025-227, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 9. 2025, č. j. 15 Co 268/2025-227, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem „druhé ideální poloviny stavby“ č. p. XY na pozemcích p. č. st. XY a st. XY v katastrálním území XY. Uvedl, že je v katastru nemovitostí zapsán jako podílový spoluvlastník této stavby a výlučný vlastník pozemků, na nichž je stavba č. p. XY umístěna, i okolních pozemků. Do července 2003 byl též evidován jako výlučný vlastník stavby haly (původně stodoly) na pozemku p. č. st. XY a p. č. XY ve stejném katastrálním území, společně s žalovanou pak provedl přístavbu k hale; přistavěna byla obytná část, ve které měli účastníci společně bydlet. 2. Dne 24. 7. 2003, poté, kdy Katastrálnímu úřadu v XY došlo účastníky podané ohlášení změny v katastru nemovitostí – žádost o zápis rozestavěné stavby „st. XY, st. XY dle g. pl. 88-22/200“, došlo ke změně zápisu původního výlučného vlastnictví dovolatele na podílové spoluvlastnictví dovolatele a žalované, každému ideální jednou polovinou, a to ke stavbě č. p. XY jako celku (tj. haly i obytné části). Žalobce popíral, že by žalovaná byla spoluvlastnicí budovy (včetně obytné části); podle jeho názoru šlo o přístavbu ke stávající hale v jeho výlučném vlastnictví, a přístavba se tak stala součástí haly a sdílí její právní osud. Nemůže být tedy v podílovém spoluvlastnictví účastníků. 3. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2025, č. j. 11 C 61/2022-208, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 4. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 15 Co 268/2025-227, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok II), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky I a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). 5. Odvolací soud uvedl, že přístavba „bytové jednotky“ navazující na původní halu byla z hlediska stavebního i funkčního provedena tak, že tvoří samostatnou věc ve smyslu § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“). Konstrukce obvodových stěn, střechy i nosných prvků haly a „bytové jednotky“ jsou navzájem oddělené, propojení je realizováno pouze dvěma otvory (dveře a průlez), jež lze jednoduchými stavebními úpravami odstranit bez újmy na funkčnosti či hodnotě kterékoliv z obou staveb, a dále společnými přípojkami vody a kanalizace, což není neobvyklý stav, který lze řešit zřízením věcných břemen. Vyšel přitom z revizního znaleckého posudku, který považoval za přesvědčivý, a uzavřel, že „přístavba bytové jednotky“ není součástí původní stavby haly podle § 120 odst. 1 obč. zák., neboť její oddělení nezpůsobí znehodnocení věci hlavní (haly) a není tu vzájemná sounáležitost; původní stavba nadále slouží podnikání, zatímco bytová jednotka byla od počátku budována za účelem společného bydlení. Stavebníky (ve smyslu občanského práva) byli oba účastníci, kteří si obytný prostor přistavovali „pro sebe“, a proto se stali spoluvlastníky obytné stavby. 6. Odvolací soud současně zdůraznil, že posouzení otázky samostatnosti přístavby je otázkou soukromého práva a nelze ji odvozovat z požadavků veřejnoprávních (stavebních či katastrálních), které nemají vliv na určení, zda určitá věc je či není součástí jiné. Uvedl, že pro závěr o samostatné věci jsou rozhodná kritéria oddělitelnosti a vzájemné sounáležitosti tak, jak byla vymezena v judikatuře Nejvyššího soudu, a že podle těchto kritérií „přístavba bytové jednotky“ nenaplňuje znaky součásti stavby haly. Závěrem vyhodnotil, že účastníci „bytovou jednotku“ budovali s úmyslem společného užívání a podílové spoluvlastnictví k této stavbě nabyli jako k samostatné věci; proto žalobci nemůže náležet vlastnické právo k její druhé ideální polovině. Naproti tomu hala je výlučným vlastnictvím žalobce. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 8. K přípustnosti dovolání odkazuje na znění § 237 o. s. ř. Podrobně chronologicky popisuje skutkové okolnosti a průběh řízení a namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu vzniká právně neřešitelný stav, kdy původní stavbu haly nelze zapsat do katastru nemovitostí jako jeho výlučné vlastnictví. Dovolatel tak ztratil vlastnické právo k majetku, které jeho rodině náleží desítky let. Má za to, že zápisem spoluvlastnického práva k původní stavbě došlo ke škodě v důsledku snížení jeho majetku a v případě, že žalovaná bude chtít svůj stávající podíl vyplatit, dojde u něj „ke škodě ve výši hodnoty spoluvlastnického podílu“. Namítá odchýlení se od „stávající judikatury“ při posouzení „okamžiku vzniku vlastnického práva k přístavbě bytové jednotky“. Odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 95/92 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2534/2000 a 22 Cdo 1135/2005 k rozhodnému okamžiku pro vznik stavby a uvádí, že je otázkou, „proč odvolací soud posuzuje právně odlišným způsobem přístavbu haly a přístavbu bytové jednotky, když v usnesení ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 15 Co 306/2022-68, uvedl, že pokud mezi vlastníkem a stavebníkem prokazatelně není dohodnuto něco jiného, je nutno vycházet z toho, že co přirostlo k původní stavbě, náleží vlastníku této původní stavby“. Vyjadřuje se k obsahu stavebního povolení k přístavbě haly z roku 2001 a přístavbě bytové jednotky z roku 2002 a dodává, že zápis do katastru nemovitostí proběhl nezákonně a bez řádných podkladů, neboť čestné prohlášení není relevantní doklad k nabytí vlastnictví. Zdůrazňuje, že žalovaná vstoupila do stavebního řízení jako stavebník až v době, kdy původní stavba byla v jeho výlučném vlastnictví, a vlastnické právo k přístavbě vzniklo žalobci „minimálně v okamžiku, kdy byla zaměřena rozestavěná stavba“. Nikdy netvrdil společný úmysl přístavbu spoluvlastnit s žalovanou, plánování společného bydlení ještě neznamená, že by mělo jít o bydlení „v rovině spoluvlastnictví“. Odvolacímu soudu proto vytýká, že tvoří na domněnce, nikoli na důkazech. 9. Za nesprávně právně posouzenou považuje také otázku existence přístavby jako samostatné stavby. K prokázání samostatnosti stavby navrhla žalovaná jen důkaz znaleckým posudkem, z obou znaleckých posudků vyplynulo, že v současné době se o dvě samostatné stavby nejedná. K oddělení „bytové jednotky“ by bylo třeba učinit další stavební, správní a právní úkony, oddělením by došlo minimálně k omezení funkčnosti haly. Poukazuje na propojenost rozvodů vody a topení a na to, že dveře mezi přístavbou a halou byly vybudovány už na počátku, stejně jako vstup na půdu nad bytovou přístavbou (přístup ke komínu), který je od počátku umožněn pouze z haly. Poukazuje na zákonná kritéria pro závěr o součásti věci a na potřebu faktického oddělení (nikoli jen možnosti separace) pro závěr o věci samostatné. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98 a 21 Cdo 230/2010 a dále k pojmu znehodnocení věci na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 97/2003 (správně 29 Odo 97/2003 – pozn. dovolacího soudu) a 22 Cdo 1105/2003. 10. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se odklonil od žalobního návrhu, kterým se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem i druhé ideální poloviny stavby č. p. XY na pozemcích parc. č. st. XY a XY v katastrálním území XY. Pokud odvolací soud dovodil, že stavba jako celek nemůže být ve spoluvlastnictví, měl žalobě vyhovět. To, že je přístavba samostatnou věcí, měla podle jeho názoru prosazovat žalovaná v samostatném řízení, neboť dovolatel nemá zájem na určení přístavby jako samostatné věci a spoluvlastnictví přístavby tvrdila žalovaná jen jako obranu proti žalobě. Namítá tak rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, podle kterého při sporu o to, jaký je vlastnický režim věci, je nutno formulovat žalobní petit na určení vlastnického práva k této věci jako součásti věci hlavní. Pokud bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem původní stavby a přístavby haly, a tím pádem i vlastníkem bytové přístavby, měl soud žalobě vyhovět. Zamítnutí žaloby pouze z toho důvodu, že přístavba „bytové jednotky“ by mohla být oddělitelná, a to bez žalobního návrhu na určení vlastnictví k přístavbě „bytové jednotky“, je v rozporu s § 42 a 79 o. s. ř. Žalobce měl zájem na určení vlastnictví stavby, přičemž přístavbu (haly i „bytové jednotky“) považuje za součást původní věci – jednu stavbu. 11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 12. Žalovaná má za to, že dovolatel nevymezuje právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a nekonfrontuje je s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podstata dovolání spočívá v polemice s právními závěry odvolacího a nalézacího soudu. Dovolání považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto. III. Přípustnost dovolání. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 15. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 16. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 17. Dovolatel polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu bez jasného vymezení právních otázek, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a bez konkretizace předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchních soudů, z větší části textu však není zřejmé, zda dovolatel z těchto rozhodnutí cituje nebo jde o jeho vlastní úvahy. 18. Z obsahu dovolání lze předpoklad přípustnosti dovolání dovodit pouze pro otázku kritérií pro posouzení přístavby k dosavadní stavbě jako součásti stavby nebo samostatné stavby – předmětu vlastnického práva, u které dovolatel namítá, že byla vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 770/98, 21 Cdo 230/2010, 29 Odo 97/2003 a 22 Cdo 1105/2003. 19. Odvolací soud se při posouzení uvedené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je proto pro řešení této otázky nejen přípustné, ale i důvodné. IV. Důvodnost dovolání 20. V této věci mělo ke vzniku bytové přístavby jako samostatné věci a nabytí spoluvlastnictví jejími zhotoviteli dojít v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, proto je třeba posoudit povahu zhotovené stavby podle tohoto zákona [§ 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“)]. 21. Pokud by přístavba byla zřízena na pozemku vlastníka původní budovy po 1. 1. 2014, stala by se v souladu se zásadou „superdicies solo cedit“ (§ 506 o. z.) součástí pozemku. Níže uvedené závěry se proto týkají staveb zřízených do 31. 12. 2013, tedy v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 22. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. 23. Znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). K právní povaze přístavby k dosavadní stavbě 24. Podle § 135a obč. zák. vlastníku věci náležejí i přírůstky věci, i když byly odděleny od věci hlavní. 25. Přírůstkem svého druhu je i přístavba ke stavbě; ta se stává součástí původní stavby a náleží jejímu vlastníkovi. Přístavbou ve smyslu občanského práva však není nová stavba sousedící s dosavadní stavbou jen proto, že obě stavby jsou zřízeny těsně u sebe a zeď jedné se opírá o zeď druhé budovy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005), nebo dokonce mají dělicí zeď společnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018). Je tedy třeba vymezit, kdy jde o přístavbu, která se stává součástí (přírůstkem) dosavadní (původní) stavby, a kdy o novou samostatnou stavbu. 26. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se přístavba k rodinnému domku stává součástí věci hlavní (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1963, sp. zn. 5 Co 198/63, uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1350/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2862/2010). Tento závěr vychází z potřeby spravedlivého a racionálního uchopení staveb jako funkčního celku tak, aby nedocházelo k absurdnímu štěpení vlastnických práv ke stavbám, jež nemohou být vzhledem ke svému stavebně-technickému uspořádání a účelovému vymezení užívány jinak, než společně (srov. též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, dostupného na nalus.usoud.cz). Jinými slovy soud musí posoudit, zda vybudované stavby tvoří součást původní stavby (přístavbu) anebo jsou samostatnou věcí v právním smyslu, k níž zůstává zachováno vlastnické právo zhotovitele (zhotovitelů). Jak vyplývá z § 120 odst. 1 obč. zák., tvoří součást stavby vše, co k ní svou povahou náleží, přičemž zákonným předpokladem je neoddělitelnost součásti bez současného znehodnocení stavby hlavní. Toto znehodnocení je nutno vykládat extenzivně. Soud je tak povinen zvážit, zda oddělením přístavby se nesníží hodnota stavby hlavní, zda nebude stavba hlavní plnit svou funkci na nižší úrovni a konečně zda nedojde k estetickému znehodnocení stavby hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). 27. K tomu se dodává, že jde o zvážení, zda „hlavní stavba“ může bez sporného objektu obstát. Jde-li tedy o dvě samostatné sousední stavby, nelze uvažovat o stavbě hlavní a vedlejší, a jde-li o součást stavby, lze pojem „hlavní stavba“ používat jen s určitou výhradou (cum grano salis) s tím, že vhodnější jsou termíny „dosavadní stavba“ a „přístavba“. 28. Posouzení, zda určitý výsledek stavební činnosti je samostatnou stavbou jako předmět občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k vybudování přístavby jako součásti věci hlavní, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1556/2023). 29. Jde-li o otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je samostatnou věcí, nelze se zabývat jen otázkou, zda „nemůže být od věci oddělen, aniž se tím věc znehodnotí“ (tj. od „věci hlavní“), ale i tím, zda je způsobilý plnit funkci stavby a být předmětem vlastnického práva. K tomu, aby přístavba byla hodnocena jako součást dosavadní stavby, není nutné, aby sloužila stejnému účelu (viz např. přístavbu garáže či dílny k rodinnému domu). Vždy záleží na komplexním posouzení věci. 30. Podmínkou pro posouzení stavby jako přístavby je i v soukromém právu, že „je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou“. Provozním propojením se ve stavebněprávních předpisech rozumí propojení komunikační, např. dveřmi, oknem, společnou chodbou, přístupem z jedné části na plochou střechu přístavby apod., bez ohledu na to, k čemu přístavba slouží či sloužit může, zásadní je možnost propojení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 As 72/2006, a ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. As 13/2011). Nicméně pro oblast občanského práva platí, že „provozní propojení“ je neurčitý pojem, který je třeba vyložit vždy s přihlédnutím ke konkrétním poměrům věci. 31. Lze přihlédnout k výkladu, který se pro oblast správního práva podává v odborné literatuře: „Nepochybně lze za provozní propojení označit stavební otvor mezi původní (stávající) stavbou a novou částí (přístavbou). Typickým příkladem jsou dveře nebo manipulační otvor (například podávací okénko mezi jídelnou a kuchyní). …Rovněž často diskutovanou otázkou je, zda podmínka provozního propojení je splněna, není-li původní a nová část stavby propojena stavebním otvorem, ale pouze prostřednictvím zdravotně technických instalací (vnitřní vodovod, kanalizace, rozvody plynu, ústředního vytápění, elektroinstalace). Při hledání odpovědi je proto nepochybně třeba vycházet z okolností každého jednotlivého případu. Jedním z úhlů pohledu může být například účel, k němuž má být takto nově budovaná část stavby užívána, při současném zodpovězení otázky, zda jsou pro tento účel zmiňované zdravotně technické instalace nezbytné a zda by byla nová část při jejím úplném oddělení od původní stavby schopna s ohledem na navržené stavebně technické provedení, plnit bez zázemí stávající stavby tyto své účely samostatně. Pokud by například měla být ke stávajícímu rodinnému domu přistavěna (bez provozního propojení stavebním otvorem) nová část obsahující bytovou jednotku, a tato by byla zásobována energiemi a teplem ze stávající stavby, de facto na ní závislá, pak lze zřejmě provoznímu propojení přisvědčit. Výsledek provedeného hodnocení jednotlivých konkrétních případů bude nicméně muset i zde vycházet ze správního uvážení podloženého řádným zjištěním stavu věci, a tedy podpořeného relevantní argumentací (Macháčková, J. a kol.: Stavební zákon. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 20). 32. Základním předpokladem pro to, aby objekt přiléhající ke stavbě byl její součástí (přístavbou), je, že dosavadní stavba je s přístavbou vzájemně provozně propojena. Při zvažování, zda je tu vzájemné provozní propojení je třeba vzít do úvahy, zda jsou tyto objekty propojeny „stavebním otvorem“ (zejména dveřmi), a inženýrskými sítěmi (např. vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení). Je třeba zvážit, zda oba tyto objekty jsou ve stavu, v jakém jsou v době vyhlášení rozhodnutí, způsobilé být samostatně obvyklým způsobem užívány. Je-li tomu tak, jde o samostatné stavby jako předměty vlastnického práva. 33. Je-li dosavadní stavba kvůli propojení inženýrských sítí závislá na nově přistaveném objektu a oddělením přistavěného by se část hlavní (dosavadní stavba) znehodnotila, jde zpravidla o přístavbu, tedy o součást dosavadní („hlavní“) stavby. 34. O samostatné budovy může jít i v případě, bude-li pro jejich další provoz potřebné či vhodné provést mírné (finančně i technicky nenáročné) úpravy, které nebudou mít vliv na celkový stav budov. K dělitelnosti stavby jako kritériu pro posouzení, jde-li o přístavbu jako součást dosavadní stavby 35. Je třeba vzít do úvahy, že situace je tu jiná než v případě zrušení spoluvlastnictví ke stavbě jejím reálným rozdělením. V takovém případě se totiž rozděluje jediný objekt vlastnického práva, dvě samostatné stavby vzniknou až po nabytí právní moci rozhodnutí soudu spolu s faktickým rozdělením. Charakter objektu jako přístavby či samostatné věci musí být oproti tomu dán již v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), a při posouzení toho, zda společnou stavební činností více osob došlo ke zhotovení nové stavby či jen přístavby původní stavby, k okamžiku, kdy vznikla případná nová stavba. 36. Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem (§ 1145 o. z., § 142 obč. zák.). Takovou možnost soud posuzující charakter stavby nemá. To, že je věc dělitelná ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z. (§ 142 obč. zák.) tedy neznamená, že je tu poměr věci hlavní a její součásti (dosavadní stavby a přístavku). 37. Odvolací soud opřel závěr o tom, že jde o dvě samostatné stavby, o tyto skutečnosti: Konstrukce obvodových stěn a střechy haly a „bytové jednotky“, které k sobě přiléhají, jsou konstrukčně samostatné, nemají společné nosné konstrukce, což znamená, že obytná část stavby je oddělitelná od původní stavby haly, aniž by se halová část znehodnotila. Jde o skutečnost nasvědčující samostatnosti stavby, nicméně nemůže být posuzována bez přihlédnutí k dalším skutečnostem. 38. Dále odvolací soud vyšel z toho, že propojení těchto „staveb“ dvěma otvory (dveře a průlez do podkroví), je bez vlivu na funkci a užívání obou objektů a lze je jednoduchým stavebním způsobem zazdít. Nicméně toto propojení je projevem spojení do jediné stavby jako samostatné věci, signalizuje provozní propojení obou částí. To, že v budoucnu mohou být stavební otvory zazděny, může být znakem dělitelnosti budovy v budoucnu, nic to však nevypovídá o stavu v době rozhodnutí soudu. Chybí též zjištění o nákladech na takovou změnu, a zejména úvaha o tom, kudy by v případě zazdění byl zajištěn vstup do domu či do jeho půdních prostor; také náklady na pořízení nového vstupu by bylo třeba zohlednit. To vše při přihlédnutí k tomu, že sporný objekt je celý na pozemku žalobce a pozemky v jeho vlastnictví je obklopen. 39. Rovněž závěr odvolacího soudu, že „společná vodovodní a kanalizační přípojka, respektive její vedení přes bytovou jednotku do objektu haly zde nemá žádný podstatnější vliv, protože v případě rozdílných vlastníků je to v rovině hmotněprávní řešitelné zřízením služebnosti,“ by mohl obstát jen v případě, že by šlo o rozdělení stavby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; pak by takovou služebnost mohl soud zřídit. Ovšem předpokladem pro takový postup je i to, že se v rámci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozděluje stavba jako jediný předmět vlastnického práva, nikoliv že se zjišťuje, zda již jde o dvě samostatné stavby. Při zvažování o vlastnickém právu ke stavbě k okamžiku vyhlášení rozhodnutí (ani k okamžiku rozhodnému pro posouzení, zda vlastnictví svědčí zhotovitelům přístavby (stavby odlišným od vlastníka původní budovy) soud takovou možnost nemá a nemůže ani bez odpovídajícího skutkového zjištění vycházet z možnosti smluvního zřízení. Odvolací soud neuvedl ani jiný způsob, jakým by tato služebnost vznikla. Předpovídal tak budoucí (nejistý) stav. 40. Odvolací soud nezohlednil veškerá kritéria pro závěr o samostatnosti stavby, neboť se řádně nezabýval zejména mírou funkčního propojení haly a obytné části, a jeho rozhodnutí je tak přinejmenším předčasné. 41. K námitce odklonu odvolacího soudu od žalobního petitu dovolací soud dodává, že odvolací soud rozhodoval o žalobě tak, jak byla podána. Žalobce učinil předmětem řízení návrh na určení vlastnictví ke stavbě č. p. XY, jak je evidována v katastru nemovitostí, tedy včetně sporné části. Pokud soud měl za to, že takto označená stavba se ve skutečnosti skládá ze dvou staveb, jedné ve výlučném vlastnictví a druhé v podílovém spoluvlastnictví, neměl jinou možnost než žalobu zamítnout. Žalobce měl pro případ neúspěchu jeho tvrzení, že obytná část je součástí hlavní stavby, od počátku řízení možnost eventuálním petitem žádat o určení vlastnického práva ke stavbě haly (řádně označené podle požadavků zákona, a bez přístavby určené k bydlení) coby součásti jeho pozemku; pokud tak neučinil, nemohl tak učinit ani soud. O určení vlastnického práva k samotné přístavbě soud nerozhodoval, posoudil její vlastnický stav jen jako předběžnou otázku, a nezaložil tak ohledně ní překážku věci rozsouzené. Jen na okraj se dodává, že správný žalobní návrh v případě, že rovnodílný spoluvlastník tvrdí, že je „vlastníkem i druhé ideální poloviny“, zní na určení, že je vlastníkem věci celé. 42. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 43. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu