22 Cdo 405/2026-311 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. D., zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 151/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2025, č. j. 8 Co 27/2024-233, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Svatoše. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 40 C 151/2022-130, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „sporný pozemek“ – výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 8 Co 27/2024-233, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem sporného pozemku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, v němž dovolacímu soudu vytýkala, že se s řešením dvou právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že nesprávně právně posoudil ještě další otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nebo je rozhodována rozdílně. 4. Jako první předložila k dovolacímu přezkumu procesní otázku, „zda je odvolací soud povinen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. poučit účastníka o jiném právním posouzení věci, než jaké zastával soud prvního stupně nebo účastníci, a to zejména v případě, kdy se odvolací soud odchyluje od zamítnutí žaloby na mimořádné vydržení a poskytne mu příležitost se k tomu vyjádřit, navrhnout důkazy nebo doplní tvrzení, a zda absence takového poučení představuje vadu řízení ovlivňující správnost rozhodnutí.“ Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil např. od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10, jelikož bez poučení žalované učinil odlišné posouzení případu, než jaké zastával soud prvního stupně, čímž dovolatelce odepřel možnost navrhnout důkazy k prokázání nepoctivého úmyslu držitelů, které v dovolání příkladmo vyjmenovala. 5. Dále dovolatelka předložila otázku hmotného práva, a sice „zda se při mimořádném vydržení vlastnického práva k nemovité věci podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) započítává do vydržecí doby držba právního předchůdce, u jehož vlastního předchůdce byl prokázán nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z., zejména pokud tento nepoctivý úmysl vyplývá z účasti na dědické dohodě, v níž byl předmět vydržení výslovně přiznán jinému vlastníkovi, a zda vědomost o cizím vlastnictví v kombinaci s dalšími okolnostmi (jako placení daní jiným, vzdálenost vlastníka a čekání s žalobou po neúspěšných jednáních o odkupu) naplňuje nepoctivý úmysl. Při posouzení této otázky se měl odvolací soud odchýlit zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a 22 Cdo 286/2024. Jako poslední uvedla dovolatelka otázku nesprávné aplikace § 1096 odst. 2 o. z. podle něhož se při mimořádném vydržení započítává držba poctivého předchůdce bez dalšího. Zdůraznila, že v daném případě nebyla prokázána poctivost držby předchůdce (bratra žalobkyně), neboť ta vycházela z nepoctivé držby otce, který věděl o skutečném vlastníkovi. Podle dovolatelky nebyla tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena v kontextu řetězce předchůdců s prokázaným nepoctivým úmyslem u počátečního článku, nebo byla rozhodována rozdílně (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, podle něhož se nedostatek dobré víry u jednoho spoluvlastníka promítá na celou držbu). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodl právně správně a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Dodala, že dovolatelka nesprávně aplikuje judikaturu Nejvyššího soudu na projednávanou věc a svou argumentaci zakládá na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Navrhla, aby dovolací soud odmítl, případně zamítl. 7. Dovolání není přípustné. 8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K nedostatku poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. 10. Na otázce možnosti odvolacího soudu rozhodnout na základě jiného právního posouzení i bez poskytnutí poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť právní posouzení věci se v průběhu řízení neměnilo. K námitce dovolatelky, že jí vzhledem k absenci poučení byla odepřena možnost navrhnout důkazy k prokázání nepoctivého úmyslu žalobkyně a jejích právních předchůdců, dovolací soud dodává, že dovolatelka byla odvolacím soudem poučena, že je na ní, aby prokázala nepoctivý úmysl žalobkyně a jejího právního předchůdce ve vztahu k užívání sporného pozemku, jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve sporu. 11. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že v dovolatelkou uvedeném nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, ani není zdůrazněno, „že poučení o jiném právním posouzení je nezbytné v situacích, kdy účastníci nemohou předvídat změnu v průběhu řízení, aby byla zajištěna rovnost zbraní a právo na spravedlivý proces“, jak dovolatelka uvádí. K možnosti započtení vydržecí doby právního předchůdce, jehož právní předchůdce byl v nepoctivém úmyslu, a k okolnostem, které mají vliv na závěr o nepoctivém úmyslu 12. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka možnosti započtení doby právního předchůdce, jehož právní předchůdce byl v nepoctivém úmyslu, a posouzení okolností, které mají vliv na závěr o nepoctivém úmyslu, neboť odvolací soud se při posouzení těchto otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky institutu mimořádného vydržení podle občanského zákoníku. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) a ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), ale absence nepoctivého úmyslu držitele. Zároveň formuloval závěr, že pro započtení vydržecí doby právního předchůdce postačí, pokud předchůdce držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023. 14. V rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. 15. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i kvalitou držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Je tedy zřejmé, že potřebnou kvalitu držby je třeba zkoumat jen u těch osob, které byly držiteli v době potřebné k vydržení. U mimořádného vydržení tedy jen nikoli nepoctivý úmysl při uchopení držby toho, kdo se mimořádného vydržení dovolává, případně každého z jeho právních předchůdců, jejichž držbu je třeba do vydržecí doby započíst. Kvalita držby těch právních předchůdců, jejichž držbu není třeba do vydržecí doby započíst, je pro posouzení podmínek vydržení nerozhodná. 16. V projednávaném případě odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že V. R. mladší, přímý právní předchůdce žalobkyně, se na podkladě schválené dědické dohody 11. 2. 1997 stal po rodičích výlučným vlastníkem skupiny pozemků sousedících se sporným pozemkem a chopil se rovněž držby sporného pozemku, který byl s nabytými pozemky společně oplocen. Držbu vykonával až do okamžiku, kdy vlastnictví ke skupině pozemků převedl v roce 2011 na žalobkyni. Odvolací soud souhlasil s odvolací argumentací žalobkyně, že držela sporný pozemek pět let po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, aniž by tím jakkoliv úmyslně působila újmu žalované či jejímu zesnulému manželovi, přičemž do takové držby bylo nutno započítat i držbu jejího bratra V. R. mladšího, a to již od roku 1997, bez ohledu na jejich případnou vědomost o tom, že sporný pozemek není součástí jejich vlastnictví, poněvadž to se žalované nepodařilo prokázat. Přestože byla žalovaná odvolacím soudem poučena k nutnosti označení důkazů, které by byly s to prokázat nepoctivý úmysl žalobkyně a jejího právního předchůdce ve vztahu k držbě sporného pozemku, své břemeno neunesla (srovnej bod 14 napadeného rozhodnutí). Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K námitce nesprávné aplikace § 1096 odst. 2 o. z. 17. Dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci § 1096 odst. 2 o. z., podle něhož se při mimořádném vydržení započítává držba poctivého předchůdce bez dalšího. Zdůraznila, že v daném případě nebyla prokázána poctivost držby předchůdce (bratra žalobkyně), neboť ta vycházela z nepoctivé držby otce, který věděl o skutečném vlastníkovi. Podle dovolatelky nebyla tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena „v kontextu řetězce předchůdců s prokázaným nepoctivým úmyslem u počátečního článku“, nebo byla rozhodována rozdílně (např. rozsudek ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, podle něhož se nedostatek dobré víry u jednoho spoluvlastníka promítá na celou držbu). 18. K námitce dovolatelky, že v daném případě nebyla prokázána poctivost držby předchůdce (bratra žalobkyně), Nejvyšší soud připomíná, že s ohledem na formulaci vyvratitelné domněnky v § 994 o. z., „má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá,“ tíží důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele toho, kdo vydržení popírá. 19. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). 20. Otázka započtení vydržecí doby právního předchůdce toho, kdo se dovolává mimořádného vydržení, byla již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, ze závěrů této judikatury jasně plyne, že rozhodná je pouze kvalita držby těch držitelů, jejichž držbu je třeba do vydržecí doby započíst (viz východiska uvedená k předchozí otázce v bodech 13-15). Odvolací soud se při řešení této otázky „v kontextu řetězce předchůdců s prokázaným nepoctivým úmyslem u počátečního článku“ neodchýlil, neboť nepoctivý úmysl neshledal ani u žalobkyně ani u jejího bezprostředního právního předchůdce a započtení držby vzdálenějších právního předchůdců do vydržecí doby nebylo zapotřebí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, který podle přesvědčení dovolatelky vyjadřuje odlišnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, se započtením vydržecí doby právního předchůdce vůbec nezabývá. 21. Dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. V Brně dne 23. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu