22 Cdo 444/2026-80 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce F. K., zastoupeného Mgr. Janem Zelenkou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, proti žalovanému J. K., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 380/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2025, č. j. 19 Co 1174/2025-60, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 12 C 380/2024-27, zamítl žalobu na určení, že žalobce byl ke dni 1. 1. 2019 výlučným vlastníkem nemovité věci, a to pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 19 m2, vymezeného v geometrickém plánu č. 634-12 C 2023/18, ověřeném pod č. 263/2021 ze dne 18. 10. 2021 panem Ing. Václavem Fifkou (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 19 Co 1174/2025-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil podmínky mimořádného vydržení, když po něm požadoval trvající přesvědčení o vlastnictví, ačkoli podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (odkazuje na sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a sp. zn. 22 Cdo 2307/2022) postačuje, aby se držby kvalifikovaně chopil v nikoliv nepoctivém úmyslu. Tvrdí, že odvolací soud nevěnoval pozornost rozhodným okolnostem – způsobu uchopení držby v roce 1996, dlouhodobému nepřerušenému užívání pozemku jeho rodinou, absenci užívání ze strany žalovaného a započtení držby právních předchůdců – a místo toho mylně založil své rozhodnutí na historických náčrtech hranic a na jeho vyjádření z roku 2018, které pronesl pouze v rámci jednání o možném smíru a nešlo o uznání vlastnictví žalovaného. Namítá rovněž procesní pochybení spočívající v absenci poučení účastníků a neprovedení jejich výslechů, kterými mohl být objasněn způsob držby. Dovolatel je přesvědčen, že splnil veškeré zákonné podmínky mimořádného vydržení a že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se s rozhodnutími soudů obou stupňů zcela ztotožňuje a považuje je za správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.  7. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce absence držební vůle (animus possidendi) s tím, že podle závěrů odvolacího soudu dovolatel dlouhodobě uznával vlastnické právo žalovaného minimálně k části pozemku, jehož mimořádného vydržení se domáhá. Dovolatel s tímto – pro rozhodnutí klíčovým – závěrem odvolacího soudu v dovolání nikterak nepolemizuje, relevantním způsobem jej nenapadá a nevymezuje k němu žádným způsobem přípustnost dovolání ani dovolací argumentaci. Obsahem dovolání jsou pouze námitky (s odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu) vztahující se k výkladu pojmu nikoliv nepoctivého úmyslu držitele ve smyslu § 1095 o. z.; dovolatel uvádí, že ke ztrátě nikoliv nepoctivého úmyslu nemohlo dojít tím, že „se v rámci sousedského sporu vedeného od roku 2018, který se však netýkal řešení vlastnického práva k nemovité věci, dozvěděl, že existují náčrty, na základě kterých může být patrná spornost ohledně hranic pozemků“. 8. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení otázky úmyslu držitele založeno (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). 9. Nad rámec shora uvedeného k tomu Nejvyšší soud uvádí následující: 10. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). 11. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). 12. Podle odvolacího soudu užíval žalobce sporný pozemek na základě výprosy (tento závěr nebyl dovoláním napaden a dovolací soud jeho správnost nebyl oprávněn přezkoumat) a chyběla mu proto držební vůle nakládat s pozemkem jako s vlastní věcí (animus possidendi); to i za předpokladu, že byl přesvědčen o tom, že má nárok na to, aby mu žalovaný pozemky převedl. V takovém případě nemohl žalobce nabýt spornou část pozemku mimořádným vydržením ve smyslu § 1095 o. z. 13. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobce nenabyl vlastnické právo ke sporné části pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 14. Přiléhavá proto není argumentace žalobce s odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Žalobce totiž prostřednictvím odkazů na tato rozhodnutí Nejvyššího soudu nerozporuje závěr, že v posuzované věci nebyl naplněn jeden ze dvou základních předpokladů držby vedoucí k vydržení, tedy vůle s věcí nakládat jako s vlastní. Poukazuje na výklad pojmu „nikoliv nepoctivý úmysl“ držitele ve smyslu § 1095 o. z. Na řešení této právní otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. 15. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k namítané vadě řízení dovolatel žádnou konkrétní právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu neformuluje, dovolací soud by proto mohl k případným vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). IV. Závěr a náklady řízení 16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu