22 Cdo 446/2026-153 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalované R. P., zastoupené JUDr. Janou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, o zaplacení 288 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 85/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 12 Co 172/2025-126, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 9 910 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Jany Peterkové, advokátky se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 288 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady za jeho vyloučení z užívání společné věci – pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY (dále „předmětná nemovitost“), v období od 1. 3. 2021 do 28. 2. 2024. Žalobu založil na tvrzeních, že žalovaná jako většinová spoluvlastnice, jíž náleží podíl na předmětné nemovitosti o velikosti ideálních 3/5, rozhodla o způsobu jejího užívání tak, že prostory v přízemí bude užívat žalobce (menšinový spoluvlastník, jehož podíl na předmětné nemovitosti činí ideální 2/5), nikoliv však třetí osoba prostřednictvím nájmu. Žalobce má tudíž za to, že žalovaná mu svým rozhodnutím (nesouhlasem s nájmem prostor v přízemí předmětné nemovitosti) znemožnila užívat předmětnou nemovitost v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, za což by mu měla coby vyloučenému spoluvlastníku náležet náhrada ve výši odpovídající rozsahu této újmy. 2. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 34 C 85/2024-90, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 288 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 21. 2. 2024 do zaplacení (výrok I), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 39 040 Kč (výrok II). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 12 Co 172/2025-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 19 820 Kč (výrok II). 4. Soudy nižších stupňů shledaly, že nesouhlas žalované s přenecháním části předmětné nemovitosti odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce do nájmu třetí osobě představuje výkon práva spoluvlastníka účastnit se na správě společné věci ve smyslu ustanovení § 1126 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Z okolnosti, že žalobce jako menšinový spoluvlastník byl v otázce způsobu užívání společné věci přehlasován, nelze dle názoru soudů nižších stupňů dovodit, že by mu bylo bráněno v užívání předmětné nemovitosti, respektive že by byl z jejího užívání vyloučen. Soudy nižších instancí přitom s odkazem na ustanovení § 1126 a § 1139 o. z. podotkly, že změny ve způsobu užívání předmětné nemovitosti může žalobce dosáhnout soudní cestou v rámci sporu z její správy. 5. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, jež nebyla – dle jeho mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a sice, zda lze považovat rozhodnutí většinového spoluvlastníka o užívání společné věci způsobem, který je pro menšinového spoluvlastníka nepřijatelný, za rozhodnutí o vyloučení menšinového spoluvlastníka z užívání společné věci. Domnívá se, že rozhodnutí, kterým většinový spoluvlastník určí menšinovému spoluvlastníkovi jediný, jeho zájmům odporující, způsob užívání společné věci, nelze pokládat za rozhodnutí o správě společné věci, nýbrž za faktické vyloučení menšinového spoluvlastníka z užívání společné věci. I pokud by se však v takovém případě o rozhodnutí o správě společné věci jednalo, vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, uveřejněného pod číslem 34/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupného, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, jenž je přístupný, stejně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí, jímž je neopodstatněně a bez časového omezení vyloučeno hospodárné využití prostor v přízemí předmětné nemovitosti, žalovaná přijala vědomě jen ku škodě žalobce, čímž zjevně zneužila princip majorizace, a tudíž by měla žalobci nahradit takto vzniklou škodu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. 6. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobce za nedůvodné, přičemž se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné. 10. Podle ustanovení § 1126 odst. 1 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (odstavec 2). 11. Podle ustanovení § 1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů. Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel (odstavec 2). Není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědomen, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (odstavec 3). 12. Podle ustanovení § 1129 odst. 1 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně (odstavec 2). 13. Podle ustanovení § 1130 o. z. přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou, zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo vznikem povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně. 14. Z ustanovení § 1126 o. z. plynou dvě vůdčí zásady ovládající institut správy společné věci, a sice oprávnění spoluvlastníka podílet se na rozhodování o správě společné věci, byť by byl jeho podíl sebemenší, a dále princip majorizace uplatňující se při rozhodování o společné věci v záležitostech běžné i mimořádné správy (§ 1128 o. z., respektive § 1129 o. z.). Ačkoli citované ustanovení hovoří o právu spoluvlastníka podílet se na správě společné věci, bude koneckonců jemu na vůli, zda tohoto práva bude využívat či nikoliv. Pokud jej bude chtít využít, musí mu být ostatními spoluvlastníky účast na správě věci umožněna. Na druhé straně bude spoluvlastníka tížit povinnost snášet a respektovat rozhodnutí přijaté v záležitostech běžné i mimořádné správy většinovým spoluvlastníkem. Tato povinnost ovšem není bezbřehá a pokud ji nehodlá menšinový spoluvlastník snášet, může kromě takového významného kroku jako je případné „vystoupení“ ze spoluvlastnictví (viz § 1140 a násl. o. z.), využít některého z právních nástrojů (žalobních práv), jež mu zákon č. 89/2012 Sb. na ochranu jeho postavení přiznává. V souladu s principem enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky, článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) se pak soudní ingerence do případného sporu plynoucího z rozhodování o správě společné věci uskutečňuje zásadně na základě konkrétního žalobního práva – viz § 1128 odst. 2 a 3, § 1129 odst. 1 a 2, § 1130, popřípadě i § 1139 odst. 1 a 2 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2911/2025). 15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 31/2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, k nimž odkazuje nebo na ně navazuje i další relevantní judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, nebo ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017), se podává, že pojem běžné správy nahrazuje dosud užívaný pojem hospodaření se společnou věcí dle ustanovení § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jejím cílem je účelné využití společné věci, zejména ve formě úkonů „které se týkají ekonomické stránky společné věci, k jejichž provedení však není z hlediska platnosti nezbytně nutný souhlas všech spoluvlastníků. Konkrétně jde např. o užívání společné věci, o její údržbu a úpravu, dále otázky spojené se zajištěním příjmů a výdajů souvisejících s pronájmem společné věci, shromažďování výnosů ze společné věci na speciálním účtu, nebo rozhodnutí o investicích do společné nemovitosti.“ Uvedené platí obdobně i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. [srovnej např. Králík, M. In: Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 550, marg. č. 20; Remeš, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1128, marg. č. 3; dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017]. 16. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále dovodila, že též rozhodnutí ve věcech nájmu společné věci patří do oblasti správy společné věci, o níž spoluvlastníci rozhodují hlasováním ve smyslu ustanovení § 1126 odst. 2 o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, uveřejněný pod číslem 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4223/18, a dále v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, uveřejněný pod číslem 34/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2033/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1871/2022). Posouzení, zda se bude jednat o případ běžné či mimořádné správy, pak bude záležet na individuálních konkrétních okolnostech případu. O nájemním poměru týkajícím se společné věci totiž může být většinovým spoluvlastníkem rozhodnuto například z hlediska doby nájmu, výše nájemného či možnosti předčasného ukončení nájemního poměru za podmínek, jež jsou obecně pojímány jako standardní, avšak i podmínek, které mohou být neobvyklé [srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, uveřejněný pod číslem 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dále Králík, M. In: Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 564, marg. č. 110, a Remeš, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1128, marg. č. 2]. 17. Odvolací soud se výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, dospěl-li k závěru, že otázka nájmu předmětné nemovitosti se vztahuje ke způsobu jejího užívání, a tudíž se jedná o záležitost náležející do správy společné věci. Z nesouhlasu žalované (většinové spoluvlastnice) s žalobcem navrhovaným nájmem části předmětné nemovitosti třetí osobě nelze automaticky dovozovat, že by tím bránila žalobci (menšinovému spoluvlastníkovi) v užívání společné věci (viz opětovně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4223/18). V řízení nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by rozhodnutí žalované o tom, že se prostory v přízemí předmětné nemovitosti nestanou předmětem nájmu, vedlo ke způsobu užívání věci na úkor žalobce tak, že by se na rozdíl od žalované podílel, respektive mohl podílet, na užívání v rozsahu menším, než činila velikost jeho podílu. Přiléhavý přitom není názor žalobce, že žalovaná svým postojem nutí žalobce ke konkrétnímu způsobu užívání prostor v přízemí předmětné nemovitosti, a to konkrétně k jejich obývání žalobcem a jeho rodinou. Zajišťovaní bytových potřeb žalobce a nájem daných prostor nereprezentuje konečný výčet možných způsobů využití dotčených prostor (jako další způsob využití lze uvést namátkou skladování movitých věcí žalobce). V této souvislosti je třeba bez ohledu na existující možnosti využití daných prostor vyzdvihnout, že bylo na žalovaném, nesouhlasil-li s názorem žalované stran nájmu prostor v přízemí předmětné nemovitosti, aby vyvinul – jak již bylo výše uvedeno – odpovídající procesní aktivitu k řešení otázky způsobu užívání dotčených prostor. 18. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, že rozhodnutí o nevyužívání části předmětné nemovitosti třetí osobou prostřednictvím nájmu představuje zjevné zneužití principu majorizace, za něž přísluší žalobci náhrada. V rozsahu této argumentace absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jestliže totiž žalobce námitku zneužití uvedeného principu rozhodnutím žalované coby většinového spoluvlastníka neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobce s námitkou až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). 19. Byť s vědomím určité procesní nadbytečnosti, sluší se dodat, že podle přesvědčení dovolacího soudu ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplývá nic, z čeho by bylo možno usuzovat na závěr o zneužití postavení žalované jako většinové spoluvlastnice při rozhodování o správě společné věci. 20. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že všichni spoluvlastníci mají právo držet a užívat předmět svého spoluvlastnictví, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, a to v rozsahu odpovídajícím velikosti jejich podílů. Aby však toto právo vůbec mohlo být realizováno, stanoví zákon, jak se při pluralitě vlastníků jedné věci vyjadřuje podíl jednotlivých spoluvlastníků na právech a povinnostech vyplývajících ze společného vlastnictví k věci, a zároveň určuje způsob, jímž se vytváří vůle spoluvlastníků spravovat společnou věc. I když tedy užívání společné věci některým z jejích spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva (v míře dané velikostí jeho spoluvlastnického podílu), realizace tohoto práva vyžaduje splnění dalšího zákonného předpokladu, jímž je rozhodnutí většiny spoluvlastníků, případně za stanovených podmínek rozhodnutí soudu. Obdobně je třeba dovodit, že i požadavku spoluvlastníka, aby s věcí bylo naloženo způsobem přinášejícím finanční prospěch (např. aby byla pronajata), může být vyhověno pouze na základě hlasování ve smyslu ustanovení § 1126 odst. 2 o. z. (srovnej dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, uveřejněný pod číslem 34/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 21. Z obsahu spisu se v dané věci nepodává, že by žalovaná svým jednáním účelově a vědomě poškozovala minoritního spoluvlastníka (žalobce). Žalovaná sice vyjádřila nesouhlas s jakýmkoli budoucím nájmem prostor v přízemí předmětné nemovitosti, nelze však přehlédnout, že žalovaná – na rozdíl od žalobce – využívá prostory v prvním patře k uspokojování vlastní bytové potřeby. Žalobce nemůže přenechat do užívání třetí osoby jen „svůj podíl“ (tedy dle nesporných tvrzení účastníků dva byty v přízemí), ale musel by tak učinit i ve vztahu ke společným částem předmětné nemovitosti (např. společná chodba). Žalovaná rovněž měla zájem předejít sporům se žalobcem stran nájmu prostor v přízemí předmětné nemovitosti, pročež žalobci (neúspěšně) navrhovala kromě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, že mu bude poskytovat částku 8 000 Kč měsíčně (coby kompenzaci za nedosažení žalobcem očekávaného výnosu z nájmu společné věci, přičemž dle odborného vyjádření společnosti RealServis - N & Z spol. s r. o. ze dne 19. 10. 2023 činí obvyklé nájemné za část předmětné nemovitosti odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce částku 8 807 Kč). V takové situaci nelze přisvědčit názoru žalobce, že rozhodnutí o nevyužívání části předmětné nemovitosti třetí osobou prostřednictvím nájmu přijala žalovaná výhradně s úmyslem poškodit menšinového spoluvlastníka (žalobce). Jeví se vhodným též podotknout, že spoluvlastníka nelze nutit, aby pronajal věc, kterou se rozhodl vůbec či po určitou dobu nepronajímat. Stejně jako je individuální vlastník věci oprávněn rozhodnout o užívání věci určitým způsobem, byla i žalovaná spoluvlastnice (při dodržení výše nastíněného mechanismu) oprávněna rozhodnout o užívání věci způsobem, který považovala za vhodný. Žádné ustanovení zákona a ani dohoda účastníků žalované coby většinové spoluvlastnici neukládá povinnost souhlasit s návrhem menšinového spoluvlastníka ohledně nájmu společné věci. Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností přijmout fakt, že o společných záležitostech týkajících se společné věci rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří leckdy nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory. Jednání žalované nelze hodnotit jako šikanózní či zneužívající právo jen proto, že jím nenaplnila představy žalobce o budoucím výnosu z nájmu části předmětné nemovitosti. Pokud pak byl žalobce opačného názoru, měl k dispozici zákonem reglementované právní nástroje, na jejichž základě by do sporu o správu předmětné nemovitosti mohl ingerovat soud; těchto nástrojů však žalobce nevyužil (srovnej zejména závěry plynoucí z výše připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, týkající se ochrany menšinového přehlasovaného spoluvlastníka v případech, kdy mu rozhodnutím většinového spoluvlastníka hrozí stav těžké újmy). 22. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 16. 3. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu