22 Cdo 485/2026-450 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph. D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalované obci XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 18 C 4/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2025, č. j. 19 Co 178/2025-403, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 16 008,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Lubomíra Málka, advokáta se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to pozemku parc. č. st. XY o výměře 910 m², jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, pozemku parc. č. XY o výměře 627 m² a pozemku parc. č. XY o výměře 1205 m², v katastrálním území a obci XY, okres XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví a uhrazení žalované vypořádacího podílu. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovanou předmětné nemovitosti spoluvlastní tak, že jemu náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¾ a žalované ideální ¼, žalovaná se o nemovitosti nezajímá, on užívá část domu a pozemky udržuje. Rád by provedl celkovou rekonstrukci předmětných nemovitostí, ve větší části domu by mj. vytvořil byty. Se žalovanou nemá shodu na jejich užívání, ani na způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. 2. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 2. 2025, č. j. 18 C 4/2023-348, podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil (výrok I), přikázal je do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované peněžní náhradu 1 117 125 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o náhradě státem placených nákladů řízení (výroky IV a V) a náhradě nákladů řízení účastníků (výrok VI). 3. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 19 Co 178/2025-403, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II). 4. Nejvyšší soud dovolání žalované (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 5. Žalovaná v dovolání namítá nesprávnost úvahy odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, čímž se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká odvolacímu soudu přecenění hlediska výše spoluvlastnických podílů (svědčícího žalobci) a nedocenění hledisek „rozpracovaného a financovatelného záměru účelného využití“ celku předmětných nemovitostí ve veřejném zájmu, poskytnutí náhrady „výrazně převyšující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu“, „významné investice a dlouhodobá péče o zhodnocení“ nemovitostí a „existence zásadního veřejného zájmu na budování dostupného nájemního bydlení“, jež hodlá v předmětných nemovitostech vybudovat (svědčících její osobě). 6. Takové námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť úvahu odvolacího soudu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou; závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou v mezích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil. 7. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil svůj závěr, že předmětné nemovitosti je při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nim namístě přikázat žalobci, na úvaze, že hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné, avšak nejde o hledisko samo o sobě rozhodující. Jestliže však jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody. Jinými slovy, velikost spoluvlastnického podílu (stejně jako účelné využití věci) je třeba vzít do úvahy, nejedná se však o hlediska jediná. Zohlednil při zjištěné solventnosti obou účastníků (včetně prostředků k provedení oprav nemovitostí), právně i fakticky těsnější spojení žalobce s předmětnými nemovitostmi. To dovodil ze skutkových zjištění (jejich správnost dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), že předmětné nemovitosti žalobce zčásti užíval a udržoval (z nich zahradu užíval ještě před nabytím spoluvlastnického podílu, na základě svolení původního vlastníka), že přiléhají k jeho dalším nemovitostem (k domu), že svůj spoluvlastnický podíl nabyl dříve (v roce 2020), než-li žalovaná, která v době, kdy nabyla svůj spoluvlastnický podíl (v roce 2021), již věděla, že žalobce deklaruje úmysl vybudovat v domě nájemní byty. Svůj záměr výstavby obecních a sociálních bytů a začlenění předmětných nemovitostí do uvažovaného rozvoje centra obce (dle zpracované architektonické studie) deklarovala až později. V té souvislosti nepovažoval za zásadně významnou okolnost samotného vybudování vodovodní a kanalizační přípojky k předmětným nemovitostem žalovanou (jako jí tvrzenou významnou investici) a ani to, že v jejich sousedství se nacházejí též pozemky ve vlastnictví žalované. U žalovanou nabízené vyšší náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu akcentoval při jejím hodnocení, že jde o navýšení jen o několik desítek tisíc Kč vyšší (vzhledem ke zjištěné obvyklé ceně předmětných nemovitostí 4 468 500 Kč a žalovanou nabízené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce 3 500 000 Kč). Uzavřel, že „nebyly zjištěny žádné mimořádné důvody, pro které by měl v tomto konkrétním případě veřejný zájem převážit hledisko výrazně většího spoluvlastnického podílu“. 8. Na základě těchto úvah odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že okolnosti svědčící ve prospěch žalobce převažují, a proto je namístě mu předmětné nemovitosti přikázat. 9. Dovolací soud zaujímá ustálený závěr, že jestliže má více spoluvlastníků zájem o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví a jsou solventní, musí soud na základě konkrétních okolností případu rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015). 10. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2016“)]. 11. Také v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. musí soud i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků (srov. opět R 5/2016). Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009). 12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu je jedním z kritérií, které je soud povinen zvážit při úvaze, komu společnou věc přikáže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2293/2019). Dovolací soud zde nicméně výslovně uvádí, že se jedná o jedno z kritérií, které musí být při rozhodování o tom, komu bude věc přikázána, zohledněno. 13. Odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) své úvahy pečlivě a podrobně odůvodnil. Dostatečně zdůvodnil, jaké okolnosti ho vedly k tomu, že některá kritéria považoval za méně důležitá, a na podkladě závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu vysvětlil, z jakých důvodů považoval za rozhodující právě hledisko velikosti spoluvlastnických podílů a „těsnějšího spojení žalobce s předmětnými nemovitostmi“, a proč proto předmětné nemovitosti přikázal právě do jeho výlučného vlastnictví. 14. Za těchto okolností tak dovolací soud nemůže úvahu odvolacího soudu, na základě které byly předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, považovat za zjevně nepřiměřenou. 15. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud k některým okolnostem náležitě nepřihlédl, nezohlednil je, nezabýval se jimi apod. (některá vytčená hlediska pro přikázání nemovitostí náležitě nedocenil, „nevážil“), dovolací soud podotýká, že všechny uváděné skutečnosti odvolací soud zohlednil, ale vyhodnotil je způsobem odlišným od představy žalované. Ve sporech tohoto typu zpravidla proti sobě stojí dvě odlišné právní argumentace s odlišným hodnotícím soudem, kdy se každá ze stran řízení snaží přesvědčit soud o správnosti svého pohledu na věc. Do konečného rozhodnutí se pak promítá, a promítat musí, úvaha soudu založená na skutkových zjištěních (v tom je podstata rozhodovací činnosti soudů), byť je zřejmé, že nemůže z povahy věci vyhovět oběma účastníkům. Jestliže se odvolací soud vypořádal se všemi do úvahy přicházejícími kritérii, která v řízení vyšla najevo, nebo na ně poukazovali účastníci, způsobem, jenž nelze považovat za zjevně nepřiměřený a odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, nelze mu vytýkat nesprávnost úvah, kterými se při rozhodování řídil. 16. Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu procesní otázku, zda a v jakém rozsahu může soud založit rozhodování „na tvrzeních, která žalobce uplatnil až ve své účastnické výpovědi na posledním jednání, tedy až po koncentraci řízení a po uplynutí lhůty stanovené kvalifikovanou výzvou soudu podle § 118a o. s. ř.“, přehlíží, že na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (není založeno). Odvolací soud totiž (jak se podává z bodu 11 odůvodnění jeho rozsudku) z výslechu žalobce (oproti soudu prvního stupně) výslovně nevycházel (k obsahu výpovědi žalobce nepřihlížel). 17. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 18. Jen pro úplnost proto dovolací soud uvádí, že (jak se podává z obsahu spisu a jak správně vzal do úvahy odvolací soud) žalobce byl při jednání soudu prvního stupně dne 22. 1. 2025 – po provedené koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. při předcházejícím jednání dne 14. 6. 2023 – vyzván dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k uvedení tvrzení, k jakému účelu hodlá využít předmětné nemovitosti, pokud budou přikázány do jeho výlučného vlastnictví, zda již provedl konkrétní kroky k realizaci tohoto účelu a v kladném případě kdy se tak stalo, a aby označil důkazy k prokázání takových tvrzení, se stanovenou lhůtou 7 dnů. Žalobce na předmětnou výzvu reagoval ve stanovené lhůtě, podáním ze dne 28. 1. 2025, v němž doplnil skutková tvrzení a k části z nich označil důkazy. Současně platí (jak správně uvedl odvolací soud), že jestliže poté, kdy účastníkům na základě řádně poskytnutého poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. uplynula koncentrační lhůta, byl některý z nich soudem vyzván podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k doplnění rozhodných tvrzení o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání (§ 118b odst. 1 poslední věta o. s. ř.), může v rozsahu takto poskytnutého poučení doplňovat tvrzení a označovat důkazy i po uplynutí lhůty soudem k tomu ve výzvě určené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3314/2024, uveřejněný pod č. 8/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. 20. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 15. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu