22 Cdo 487/2026-870 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Zakázkové truhlářství Zima s.r.o., IČO 26690527, se sídlem v Hostomicích, U Hřiště 579, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalované ROYAL DIAMOND – stavební společnost s.r.o., IČO 47122439, se sídlem v Hostomicích, U Hřiště 577, zastoupené prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 32/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 26 Co 43/2022-830, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, č. j. 4 C 32/2016-532, zřídil bezúplatnou služebnost – právo chůze a právo cesty přes pozemek parc. č. XY, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 790-41/2010 vypracovaném Ing. Karlem Štochlem, který je nedílnou součástí rozsudku (dále též „koridor“), a to ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 26 Co 43/2022-830, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti práva chůze a práva cesty přes pozemek parc. č. XY ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). Odvolací soud rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1732/2023, a věc mu vrácena k dalšímu řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, který předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušil z důvodu, že z jeho odůvodnění nebylo zřejmé, na základě čeho soud usoudil, že příjezdovou komunikaci – koridor – využívá neomezený okruh osob. Odvolací soud měl zkoumat, zda koridor naplňuje znaky účelové komunikace. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že vyšel ze závěrů správního řízení před městským a krajským úřadem, odborem dopravy, v rámci něhož krajský úřad meritorně nepřezkoumával otázku, zda předmětný koridor naplňuje zákonné znaky veřejně přístupné cesty, neboť řízení bylo úřadem zastaveno po tom, co v rámci řízení oba vlastníci pozemku parc. č. XY výslovně prohlásili, že koridor věnovali obecnému užívání. K tomu analogicky odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1285/2004, k problematice nepřezkoumatelnosti. Nesouhlasí ani s napadeným rozhodnutím ve vztahu k náhradě nákladů řízení. Má za to, že v projednávaném případě bylo místo pro soudní moderaci náhrady nákladů řízení, neboť žaloba byla na počátku podána důvodně a byl to postup žalované a třetí osoby, který vedl ke vzniku sporu a měl rovněž zásadní vliv na průběh řízení. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 8 Cdo 1805/2001 (patrně správně 28 Cdo 1805/2001) a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12. Připomíná, že souhlas s veřejným užíváním udělili vlastníci až před opětovným rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání není ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, není v něm uveden žádný zákonný důvod a neobsahuje náležitosti uvedené v § 241a o. s. ř., dovolání proti nákladovému výroku není objektivně přípustné. Dále uvedla, že žalobkyně fakticky brojí pouze proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. 5. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, které věcnému projednání dovolání brání. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, „že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“ 9. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být v zásadě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1853/2025). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K námitce nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu a zohlednění správního řízení v související věci 11. V projednávaném případě dovolatelka v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezila, v čem ve vztahu k těmto námitkám spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V bodě 2 dovolání obecně konstatovala, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň uvedla, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, neboť odvolací soud vychází z nesprávného právního názoru. Nedostála tak ani základnímu předpokladu řádně vymezené přípustnosti dovolání, neboť v této části dovolání nevymezila konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, ani nevymezila, který z případů přípustnosti považovala ke konkrétním námitkám za splněný, a rovněž neoznačila žádné rozhodnutí, které by představovalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. 12. Dovolací soud dodává, že odvolací soud se v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu znaky veřejné účelové komunikace zabýval. Při svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, která nově nastala až po zrušení jeho původního rozhodnutí dovolacím soudem, a to z výslovného souhlasného prohlášení vlastníků „koridoru“, že tento prostor věnovali veřejnému užívání. Při zjištění o výslovném souhlasu vlastníků s veřejným užíváním bylo již nadbytečné zabývat se skutečnostmi, ze kterých by bylo možné dovozovat konkludentní souhlas s užíváním cesty veřejností. K námitce nepřezkoumatelnosti 13. Dovolatelka analogicky odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1285/2004, k problematice nepřezkoumatelnosti a odvolacímu soudu vytýká, že nevypořádáním se s výtkami dovolacího soudu zatížil řízení vadou. Nejvyšší soud však již mnohokrát vysvětlil, že namítané vady řízení samy o sobě nemohou přípustnost dovolání založit, nejde-li v jejich případě o řešení právní otázky (ve smyslu § 237 o. s. ř.) týkající se aplikace procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 410/2023, nebo starší usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008), která však v projednávaném případě předložena nebyla. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). K námitce týkající se náhrady nákladů řízení 14. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 15. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) u právní otázky týkající se vypořádání se s výtkami dovolacího soudu a zohlednění správního řízení. Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části. Ve zbývající části není dovolání přípustné. 16. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. V Brně dne 27. 4. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu