22 Cdo 505/2026-228 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně P. V., zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, proti žalovanému městu S., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, o přikázání části pozemku, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 293/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2025, č. j. 56 Co 113/2025-201, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2025, č. j. 56 Co 113/2025-201, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou dobré víry zřizovatele stavby v případě rozhodování soudu o vypořádání neoprávněné stavby podle § 1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 2. Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 11 C 293/2020-177, zamítl žalobu na přikázání pozemku parc. č. XY, o výměře 2 m², odděleného z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě geometrického plánu č. 3642-207/2019 ze dne 4. 6. 2019, vyhotoveného Geodetickými službami – Radek Landl, do vlastnictví žalobkyně (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II). 3. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 56 Co 113/2025-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud vyložil, že žalobkyně zřídila na pozemku žalovaného parc. č. XY neoprávněnou stavbu základové desky a externí jednotky tepelného čerpadla. Uzavřel, že při zřízení této stavby nebyla žalobkyně v dobré víře, že ji zřizuje na svém pozemku. Z tohoto důvodu nepovažoval za opodstatněný požadavek žalobkyně na přikázání pozemku do jejího vlastnictví podle § 1086 o. z. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její požadavek na přikázání pozemku parc. č. XY do jejího vlastnictví na základě § 1086 o. z. není opodstatněný. Má za to, že v této souvislosti nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka, „zda výklad ustanovení § 1086 občanského zákoníku co do otázky dobré víry stavebníka zahrnuje pouze otázku vlastnictví pozemku nebo komplexně víru stavebníka v oprávněnost stavby, teda že zřízení stavby není protiprávní.“ 6. Podle dovolatelky je v případě rozhodování o přikázání pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby ve smyslu § 1086 o. z. nutno posuzovat dobrou víru zřizovatele stavby ve vztahu k oprávněnosti stavby, tedy zda je stavba zřizována na základě titulu opravňujícího stavebníka ke zřízení stavby na cizím pozemku. 7. Má za to, že v posuzované věci byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněna stavbu na pozemku parc. č. XY zřídit. Je nutné především zohlednit, že žalovaný jako vlastník pozemku nevznesl proti stavbě žádné námitky a rovněž povolil žalobkyni přesah střechy stavby nacházející se na sousedním pozemku žalobkyně na pozemek žalovaného. 8. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 12. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda v případě rozhodování soudu při vypořádání neoprávněné stavby podle § 1086 o. z. je nutno obsah dobré víry zřizovatele stavby chápat tak, že spočívá v přesvědčení, že zřizuje stavbu na svém pozemku, přestože tomu tak není, anebo zda se dobrá víra zřizovatele stavby může týkat i jenom existence některého z titulů opravňujících stavebníka ke zřízení stavby na cizím pozemku. 13. Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že někdo staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavbu zřídit. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení; stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku nebo státních orgánů o prováděné stavbě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3514/2022; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 14. Podle § 1086 odst. 1 o. z. kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat, aby pozemek koupil za obvyklou cenu. 15. Podle § 1086 odst. 2 o. z. soud na návrh některé ze stran přikáže pozemek do vlastnictví zřizovatele stavby a rozhodne o jeho povinnosti zaplatit vlastníku pozemku náhradu. 16. Dovolací soud považuje za důležité nejprve poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně zřídila na pozemku parc. č. XY samostatnou stavbu, a to betonovou základovou desku a na ni umístěnou externí jednotku tepelného čerpadla (viz odst. 7 rozhodnutí odvolacího soudu). V souvislosti s tímto závěrem žalobkyně nevymezuje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Proto je dovolací soud tímto závěrem odvolacího soudu vázán, není oprávněn jej přezkoumávat a dále z něj vychází (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1358/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 1338/2023). 17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, vyložil, že při posouzení nároku na vypořádání neoprávněné stavby podle § 1086 o. z. je nutno obrat „kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu“ vykládat tak, že zřizovatel byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, neměl však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul. 18. V uvedeném rozhodnutí k tomu dodal, že „ustanovení § 1084 odst. 2 až § 1086 o. z., upravující režim staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku, jsou založena na uplatnění superficiální zásady. ‚Režim § 506 o. z. se nevztahuje na stavby, které jsou věcí ve smyslu občanskoprávním a vznikly před 1. 1. 2014. Aby se takové stavby staly součástí pozemku, musel by být naplněn předpoklad uvedený v § 3054 o. z., tedy že vlastník pozemku je zároveň vlastníkem stavby stojící na tomto pozemku‘ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016). To, že i § 1086 odst. 2 o. z. vychází ze superficiální zásady, tedy že stavba tam uvedená je součástí pozemku, vyplývá i z toho, že zákon tak jako v ustanoveních předpokládajících oddělené vlastnictví (§ 3054 a násl. o. z.) nemluví o ‚vlastníkovi stavby‘, příp. o ‚vlastnictví stavby‘, ale o ‚zřizovateli stavby‘; jde tu tedy o řešení případů, ve kterých se uplatní superficiální zásada, tedy staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku od 1. 1. 2014. Na jiné případy nelze uvedená ustanovení aplikovat.“ 19. V rozsudku ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 960/2025, dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že jediným zákonným hlediskem, ke kterému má soud výslovně přihlédnout při vypořádání právního poměru mezi vlastníkem pozemku a zřizovatelem stavby zřízené na cizím pozemku bez jakéhokoli oprávnění od 1. 1. 2014 a později podle § 1085 a § 1086 o. z., je existence dobré víry zřizovatele stavby, že ji zřizuje na vlastním pozemku, ač tomu tak ve skutečnosti není. 20. Z uvedené ustálené rozhodovací praxe se tak podává, že při posouzení požadavku dovolatelky na přikázání pozemku parc. č. XY do jejího vlastnictví v rámci vypořádání neoprávněné stavby na základě § 1086 o. z. je nutno vyhodnotit, zda byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že zřizuje tuto stavbu (základovou desku a na ní umístěnou externí jednotku tepelného čerpadla) na vlastním pozemku, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. 21. Protože ze stejného závěru vyšel i odvolací soud, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. 22. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelka v řízení nenapadá konkrétní závěry odvolacího soudu o tom, že v době zřizování stavby nebyla v dobré víře, že ji zřizuje na svém pozemku. Z tohoto důvodu dovolací soud tyto závěry blíže nepřezkoumával. IV. Závěr a náklady řízení 23. Pokud odvolací soud uzavřel, že při posouzení požadavku žalobkyně podle § 1086 o. z. je nutno posoudit, zda byla v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné. 24. Nejvyšší soud tak dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, zamítl návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí pro jeho nedůvodnost, a to v tomto rozhodnutí, kterým současně dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na nalus.usoud.cz). 26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 3. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu