22 Cdo 530/2026-375 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova 12, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Kollárova 634/6, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 50/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2025, č. j. 60 Co 281/2025-336, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 9. 12. 2025, č. j. 60 Co 281/2025-345, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Řízení o dovolání žalovaného proti výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 9. 2025, č. j. 18 C 50/2022-307, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. 1. 2026, č. j. 18 C 50/2022-348, se zastavuje. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč k rukám JUDr. Natalie Navrátilové, advokátky se sídlem v Chropyni, Masarykova 12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Původní žalobkyně M. K., zemřelá XY, se domáhala určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. ˝ k pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba - budova s číslem popisným XY, a spoluvlastnický podíl o velikosti id. ˝ k pozemku parc. č. XY, zahrada, v katastrálním území a obci XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“) byly ke dni úmrtí J. K., zemřelého XY, součástí jejího společného jmění manželů s uvedeným J. K. 2. Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) – poté, co svým usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 18 C 50/2022-36, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2023, č. j. 60 Co 27/2023-47, rozhodl, že v řízení bude namísto původní žalobkyně pokračováno se žalobkyní – (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 18 C 50/2022-307, ve spojení s usnesením ze dne 9. 9. 2025, č. j. 18 C 50/2022-305, určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. ˝ k předmětným nemovitostem byl ke dni úmrtí J. K. součástí jeho společného jmění manželů s původní žalobkyní (výrok I rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II rozsudku) a o náhradě státem placených nákladů řízení (výroky I a II usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 9. 2025, č. j. 18 C 50/2022-305). 3. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 12. 2025, č. j. 60 Co 281/2025-336, ve spojení s usnesením ze dne 9. 12. 2025, č. j. 60 Co 281/2025-345, (vydanými poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku) a ve výroku II jej, jakož též ve výrocích I a II usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 9. 2025, č. j. 18 C 50/2022-305, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku a výrok usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2025, č. j. 60 Co 281/2025-345). 4. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 27. 1. 2026, č. j. 18 C 50/2022-348, doplnil svůj rozsudek ze dne 9. 9. 2025, č. j. 18 C 50/2022-307, o výroky II a III o náhradě státem placených nákladů řízení (výroky I a II usnesení). 5. Nejvyšší soud dovolání žalovaného (dále též jen „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 6. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že odvolací soud chybně vyhodnotil, že ve vztahu k předmětnému řízení není dána překážka věci rozsouzené, jež má být založena s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 1. 2022, č. j. 58 Co 45/2021-153, který nabyl právní moci dne 15. 3. 2022, ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 85/2020. Tato otázka již totiž byla – a to v právě v poměrech předmětné věci – předmětem posouzení dovolacího soudu v jeho usnesení ze dne 18. 6. 2024, č. j. 22 Cdo 1280/2024-107, se závěrem, že takový neodstranitelný nedostatek podmínky řízení založen není (srov. bod 15. a násl. citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak s jeho závěry (a závěry v něm citované judikatury Nejvyššího soudu) v souladu. 7. Rovněž otázku „dostatku aktivní legitimace“ žalobkyně ve vazbě na okolnost, že dědici po původní žalobkyni jsou oba účastníci – posoudil odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudy bylo v řízení zjištěno, že jedinými dvěma dědici po původní žalobkyni jsou právě žalobkyně a žalovaný, že do pozůstalosti po ní nebyly ve věci projednání dědictví předmětné nemovitosti zahrnuty a toto řízení bylo skončeno usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 41 D 223/2022-51, a že dědické řízení po J. K. vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 27 D 701/2018 bylo zastaveno a majetek nepatrné hodnoty vydán vypraviteli pohřbu; dědictví po něm tak nebylo potvrzeno žádnému dědici – nebylo rozhodnuto o dědictví [§ 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále též jen z.ř.s.)]. Proto spor mezi účastníky o předmětné nemovitosti nemůže být řešen žalobou mezi dědici předpokládanou § 189 odst. 1 z. ř. s. Pak je ale dán naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.) na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti uvedenému zůstaviteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1772/2024). Zároveň Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, je zpravidla až po pravomocném skončení dědického řízení zřejmé, na kterého z dědiců přešlo dané právo či povinnost. Dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona (ex lege) zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času, nebo nemá-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic. Dědění tedy nadále spočívá na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce [§ 2009 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“)]. Aktivně legitimováni k navrhovanému určení, že předmětné nemovitosti byly předmětem společného jmění manželů původní žalobkyně a jejího manžela J. K. ke dni jeho smrti, jsou proto po původní žalobkyni právě žalobkyně a žalovaný jako její jediní dědici. Ti se musí účastnit řízení po ní dle § 107 odst. 1, 2 o. s. ř. Platí přitom, že jestliže je jedním z těchto dědiců žalovaný, pokračuje soud v řízení jako se žalobcem se zbylým dědicem (tedy v dané věci se žalobkyní); žalovaný se účastníkem řízení na straně žalující nestane (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné pod č. 24/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 569/2024, a tam citovanou judikaturu). 8. Prezentuje-li dovolatel námitky týkající se tvrzeného nesprávného vzájemně odlišného právního posouzení darovací smlouvy ze dne 30. 3. 2017 a kupní smlouvy ze dne 14. 7. 2008, nevymezuje v dovolání řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto neoznačil, byť jediné, rozhodnutí (Nejvyššího soudu či Ústavního soudu), se kterým by v této své části mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. 9. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 11. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 12. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Jinými slovy, existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 13. Z uvedeného se podává, že polemizuje-li v této části svého dovolání dovolatel pouze s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 14. Namítá-li dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný co do otázky, zda ohledně darovací smlouvy ze dne 30. 3. 2017 byla soudy shledána její neplatnost absolutní nebo relativní, a že soudy nemohly „učinit řádná skutková zjištění“ o způsobilosti k právnímu jednání původní žalobkyně „na základě provedeného znaleckého posudku MUDr. Petra Možného a znaleckého posudku MUDr. Františka Honzáka“, neboť „odkazují na nejasnou diagnózu“, a že měl být zpracován revizní posudek, obsahově uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolací důvod nezpůsobilý; srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 15. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný, a to ani co do namítané otázky shledané povahy neplatnosti darovací smlouvy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou jeho úvahy a skutkové i právní závěry seznatelné; je srozumitelné. Odvolací soud srozumitelně vyjádřil, že uvedenou darovací smlouvu shledal relativně neplatnou (srov. body 17., 18. a zejména 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ostatně ani dovolatelem tvrzené nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. V dané věci odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) hodnotil dva znalecké posudky (znalců MUDr. Petra Možného a MUDr. Františka Honzáka), z toho jeden vypracovaný mimo předmětné řízení; oba dospěly ke shodným závěrům ohledně duševního stavu posuzované, druhý v pořadí znalecký posudek znalce MUDr. Františka Honzáka, opatřený v předmětném řízení, se zaměřil na rozhodné období uzavření darovací smlouvy. Vyšel-li odvolací soud (soud prvního stupně) ze závěrů těchto posudků a odůvodnil-li i poukazem na obsah dalších provedených důkazů (jež znalec MUDr. František Honzák též zohlednil) svůj závěr o duševním stavu původní žalobkyně M. K. v době uzavření darovací smlouvy, postupoval v souladu s § 132 i § 127 o. s. ř. a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dle ní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001) přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí. Taková situace v dané věci nenastala. 17. Pro úplnost sluší se dodat, že přezkum skutkových zjištění je v dovolacím řízení zásadně vyloučen (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry dostatečně odůvodnily. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 18. Dovolatel podal výslovně dovolání též proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 9. 2025, č. j. 18 C 50/2022-307, ve spojení s usnesením téhož soudu dne 27. 1. 2026, č. j. 18 C 50/2022-348, (tímto usnesením byly postupem dle § 166 odst. 1, 2 o. s. ř. soudem prvního stupně doplněny do rozsudku soudu prvního stupně výroky II a III o náhradě státem placených nákladů řízení). Dovolání je však dle § 236 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze – není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 168/2018). Dovolatel se mýlí, vychází-li ze závěru, že jde o výroky rozsudku odvolacího soudu [ostatně dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí odvolacího soudu není beztak přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Proto Nejvyšší soud řízení o takovém dovolání dle § 243b o. s. ř. a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. 19. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. 20. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 12. 5. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu