22 Cdo 544/2026-413 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně PLATINUM Consulting s.r.o., se sídlem v Praze 5, Havlůjové 1060/3, IČO 28255623, zastoupené Mgr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 14/13, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 131/86, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 343/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, č. j. 55 Co 331/2024-384, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Pavla Zusky, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 131/86, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 16 C 343/2022-309, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalované zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále také ,,předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), spočívajících v umožňování vstupu osob anebo vjezdu motorových vozidel na předmětné pozemky (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II a III). 2. Soud prvního stupně učinil tato ve věci významná skutková zjištění: žalované svědčí právo osobní služebnosti chůze a jízdy k předmětným (služebným) pozemkům zřízené Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 5. 2017 (dále „Smlouva“). Ze Smlouvy vyplývá, že žalovaná má právo vhodným a bezpečným způsobem chodit a jezdit po předmětných pozemcích ve smyslu § 1274 a § 1276 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“). Služebnost byla zřízena také ve prospěch M. L., družky syna žalované. Žalobkyně v tomto řízení tvrdila, že přes předmětné pozemky procházejí i jiné osoby, konkrétně R. S. a manželé M., kterým však oprávnění plynoucí ze služebnosti zřízené ve prospěch žalované nenáleží. Tím podle žalobkyně dochází k porušování jejího vlastnického práva. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná neoprávněně zasahovala do jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům. Konstatoval, že ačkoli žalovaná vlastní bytovou jednotku v rozestavěné budově na pozemku sousedícím s předmětnými pozemky, sama tuto nemovitost fakticky neužívala a nebylo prokázáno, že by aktivně umožňovala vstup třetích osob nebo vjezd vozidel na pozemky. Soud prvního stupně uzavřel, že případné užívání pozemků bylo důsledkem jednání jiných osob, nikoli žalované, a v souvislosti s tvrzením, že manželé M. se v dané bytové jednotce zdržovali na základě nájemní smlouvy uzavřené s M. L., odkázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/2005, (citovaný rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) dle nichž v případě služebnosti in personam se právo, aby po stezce přecházely i jiné osoby než ta, v jejíž prospěch byla služebnost zřízena, vztahuje i na nájemce nemovitosti. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky ochrany vlastnického práva ve prospěch žalobkyně podle § 1042 o. z. a žaloba nebyla důvodná ani podle § 1257 a násl. o. z. Důvodnost žaloby konečně soud prvního stupně poměřoval i korektivem obsaženým v § 6 odst. 1 a § 8 o. z. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 55 Co 331/2024-384, (jednalo se o rozhodnutí ve věci druhé v pořadí, neboť předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, č. j. 22 Cdo 985/2025-364, zrušen a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení (výrok II). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že manželé M. využívají oprávnění vstupovat na předmětné pozemky odvozeně od práva žalované, přičemž k rozšíření obsahu a ani rozsahu služebnosti z jejich strany nedošlo. Nadto užívání pozemků manžely M. služebný pozemek zvláště nezatěžuje, neboť samotná žalovaná své právo osobně nekonzumuje. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Soudy nižších stupňů – dle mínění dovolatelky – nezkoumaly, zda nadužíváním a zneužíváním rozsahu služebnosti třetími osobami nedochází k zásahu do vlastnických práv dovolatelky. S namítaným rozšířením původně sjednané služebnosti, která byla zřízena ve prospěch konkrétní osoby, co do rozsahu osob, které služebnost využívají, a co do jejího obsahu a účelu, se poté odvolací soud vůbec nevypořádal, jeho právní posouzení je neúplné a nesprávné a dle žalobkyně je tak „dán dovolací důvod dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ Odvolací soud toliko formálně deklaroval respektování právního názoru vyjádřeného ve shora označeném kasačním rozsudku dovolacího soudu. S faktickým rozšířením původně sjednané služebnosti se však nijak nevypořádal a názorový pokyn Nejvyššího soudu nenaplnil. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání s odkazem na jí označenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedla, že dovolání žalobkyně nemá náležitosti předepsané pro tento mimořádný opravný prostředek v § 237 o. s. ř. a v § 241a o. s. ř. Dovolatelka nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Bez ohledu na uvedené se poté argumentace dovolatelky opírá o skutkové okolnosti, které nebyly v nalézacím řízení tvrzeny a na jejichž závěrech není dovoláním napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci založeno (tvrzené nepřípustné rozšíření osobní služebnosti). Žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Obligatorní náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. koresponduje s povinností dovolatele vymezit některý z důvodů jeho přípustnosti. Dovolatel je tak povinen v dovolání vysvětlit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 10. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedený přístup ke zkoumání přípustnosti dovolání potvrdilo i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18. 11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Dovolatel je přitom povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). 12. Pomine-li dovolací soud, že dovolatelka odkazuje na dřívější právní úpravu dovolacího řízení (podmínek přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu) upravenou v občanském soudním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a na dnes již zrušené ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak v dovolání zcela absentuje uvedení některého důvodu (hlediska) přípustnosti dovolání vymezeného v § 237 o. s. ř., tj. jaký je vztah řešení dovolatelem vymezené otázky k jejímu posouzení, jež je zastáváno judikaturou Nejvyššího soudu, tedy zda se při jejím vyřešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda se jedná o otázku, již řeší dovolací soud rozdílně, či o otázku dosud neřešenou, popřípadě konečně o otázku, jež již sice byla dovolacím soudem řešena, nicméně by měla být nyní posouzena jinak. S řádným vymezením některého z důvodu přípustnosti dovolání je pak spojena povinnost (vyjma případu, kdy je pokládána dovolatelem otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešená) označit judikaturu (rozhodnutí) dovolacího soudu, z níž se řešení vymezené otázky podává (viz opětovně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 35 a 37 odůvodnění stanoviska). 13. V nyní posuzované právní věci žalobkyně v dovolání výslovně a ani obsahově nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen. Nemohla proto ani uvést, jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak je definován v § 237 o. s. ř. (viz výklad uvedený v předchozím bodě odůvodnění tohoto usnesení). Dovolatelka v textu dovolání uvádí důvody, pro které má za to, že ze strany žalované dochází k opakovanému porušování rozsahu stanovené služebnosti, a tím současně i k rozšíření původně sjednané služebnosti. Její argumentaci však nelze považovat za vymezení otázky hmotného či procesního práva doplněné o uplatnění dovolacího důvodu nesprávního právního posouzení věci při aplikaci konkrétního ustanovení právního předpisu. V dovolání není totiž žádné takové ustanovení identifikováno, natož aby dovolatelka vysvětlila, v čem by měla spočívat nesprávnost při jeho výkladu či aplikaci odvolacím soudem. Ze strany dovolatelky jde o pouhou polemiku s právním posouzením věci ze strany nalézacího, respektive odvolacího, soudu, která nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 237 o. s. ř.). 14. Vytýká-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými námitkami zpochybňuje právě závěry skutkové. Jakkoli tedy dovolatelka brojí proti úsudku soudů nižších stupňů o tom, že ze strany třetích osob (manželé M., R. S.) dochází ke zneužívání stanoveného rozsahu služebnosti a ke vjezdu a parkování motorových vozidel na předmětných pozemcích, polemizuje zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Sluší se připomenout, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6 odůvodnění, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 odůvodnění), přičemž ani k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). 15. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Jelikož skutkové námitky nenaplňují jediný možný zákonný důvod dovolání, jímž je nesprávné právní posouzení věci, nelze jejich prostřednictvím řádně vymezit ani některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání může být založena jen na řešení otázky právní, nikoliv skutkové. 16. Již bez vlivu na závěr o neprojednatelném (vadném) dovolání žalobkyně považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že ani námitka dovolatelky týkající se skutečnosti, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání. V předchozím (kasačním) rozsudku v této věci Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že případné porušení veřejnoprávní normy spočívající v užívání nezkolaudované stavby nelze spojovat s platností příslušného soukromoprávního závazku – nájemního vztahu, resp. užívacího práva, manželů M. V návaznosti na tento názor odvolací soud nesprávně uzavřel, že služebnost chůze a jízdy sjednaná jako osobní v sobě nezahrnuje též oprávnění nájemců předmětné nemovitosti v rozsahu sjednané služebnosti užívat. V nynějším dovoláním dotčeném rozsudku již odvolací soud závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozhodnutí respektoval, pokud – byť stručně a ve vztahu k dříve vytčenému pochybení implicitně – uzavřel, že manželé M. užívají nemovitost odvozeně od žalované coby osoby oprávněné ze služebnosti, a to v rozsahu, který původně sjednanou služebnost nepřekračuje. 17. Námitka o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nemůže vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž nahradit. V této souvislosti nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv účastníka řízení, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, čehož také využila, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se dovolatelce nepodařilo zformulovat přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.) a úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně je spíše pokračující polemikou se správností skutkových závěrů a právního posouzení věci soudů v nalézacím řízení, s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. 18. Ze shora uvedeného plyne, že žalobkyně uplatněnou argumentací nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a námitka vad řízení, jakkoliv navíc žádná z vytýkaných vad z obsahu spisu nevyplývá, sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož dovolání žalobkyně je vadné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu