22 Cdo 552/2026-325 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1357/1, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 86/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 28 Co 211/2025-289, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 28 Co 211/2025-289, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 32 996,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Jana Šafránka, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská 1357/1. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala (poté, co bylo řízení z části zastaveno usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2023, č. j. 16 C 86/2023-46, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 28 Co 228/2023-58, a co byl v řízení usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2023, č. j. 16 C 86/2023-206, schválen účastníky uzavřený částečný smír) vypořádání (rozvodem manželství zaniklého) společného jmění manželů účastníků k nemovitostem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, rod. dům; pozemku parc. č. XY; pozemku parc. č. XY, vše v katastrální území a obci XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalovaného a uhrazení jí vypořádacího podílu. 2. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 16 C 86/2023-229, předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 4 625 000 Kč, a to tak, že částku 3 200 000 Kč je povinen zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku a částku 1 425 000 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III) a o základu náhrady státem placených nákladů řízení s tím, že výše bude určena v samostatném usnesení (výroky IV a V). 3. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 28 Co 211/2025-289, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a náhradě v odvolacím řízení státem placených nákladů řízení (výroky II a III). 4. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 9. 12. 2025, č. j. 16 C 86/2023-297, rozhodl o výši náhrady státem placených nákladů řízení v řízení před ním vedeném (výroky I a II). 5. Nejvyšší soud dovolání žalovaného (dále též jen „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 6. Žalovaný v dovolání nastoluje otázku způsobu stanovení vypořádacího podílu při vypořádání společného jmění manželů rozhodnutím soudu co do stanovení lhůty pro jeho vyplacení v případě, že došlo k přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho z bývalých manželů (daném případě žalovaného) a zároveň na nich vázne zástavní právo zajišťující splácení společného hypotečního úvěru. Dovozuje, že je namístě „zajistit použití vypořádacího podílu k hrazení podílu jeho příjemce na budoucích úvěrových splátkách“ tak, aby „nebyl vystaven potřebě nadále hradit celý úvěr sám, resp. bez odpovídající kompenzace“. Za „nerovnovážnou“ a „nepřiměřeně rizikovou“ považuje situaci, v níž žalobkyně může s vypořádacím podílem disponovat zcela volně, a to i „v rozporu se svými smluvními povinnostmi vyplývajícími z úvěrové smlouvy“. Lhůta pro vyplacení (odpovídající části) vypořádacího podílu by měla zajistit „budoucí solventnost a spolehlivé splácení“ úvěru (též) ze strany žalobkyně. Proto by příslušná část vypořádacího podílu v rozsahu jedné poloviny budoucích úvěrových splátek a nákladů spojených se splácením společného úvěru měla být „postavena“ právě proti budoucím úvěrovým splátkám. Žalovaný by pak mohl započítávat část úvěrové splátky připadající na žalobkyni splatné v daném měsíci proti příslušné splátce na vypořádací podíl. Uvedenou otázku považuje dovolatel za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, neboť dosavadní (jím citovaná) judikatura se jí v uvedených souvislostech nezabývala, je ji proto třeba v uvedeném směru „rozvinout a provázat“. 7. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil svůj závěr o stanovení lhůty pro uhrazení vypořádacího podílu na úvaze, že dluh účastníků ze smlouvy o hypotečním úvěru s předmětnými nemovitostmi, resp. úhradou vypořádacího podílu za ně, nesouvisí, neboť jde o náhradu za ztrátu jejich vlastnictví. Proto nelze založit stav, kdy by žalobkyně „neměla ani nemovité věci ani vypořádací podíl, avšak stále by ji tížila povinnost plnit hypotéční úvěr“. Vypořádací podíl je proto žalovaný, jemuž byly předmětné nemovitosti přikázány, povinen zaplatit žalobkyni v přiměřené lhůtě, bez zohlednění jím namítaných výše uvedených okolností (srov. body 32. – 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 8. Dovolací soud zaujímá ustálený závěr, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění pro manžela představuje náhradu za ztrátu (odnětí) vlastnického práva k vypořádávané věci, jež je přikazována do výlučného vlastnictví druhému manželu. Proto také platební schopnost toho manžela, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví (podmínka solventnosti), má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Jen výjimečně je možné manželovi přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, pokud bude prokázáno, že potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá. Na druhého z manželů, jemuž má připadnout vypořádací podíl, nelze přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně. Povinnost vyplatit náhradu za odnětí vlastnického práva je proto také třeba stanovit v krátké přiměřené lhůtě, byť nikoliv vždy třídenní. Též z pohledu této lhůty k zaplacení vypořádacího podílu musí být totiž dostatečně reflektována újma, kterou druhý manžel odnětím svého vlastnického práva utrpí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, a ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022). 9. Z výše uvedeného se pro poměry dané věci podává, že závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o nerozhodnosti okolností existence a stanovených splátek (účastníkům společného) hypotéčního úvěru zajištěného zástavním právem na předmětných nemovitostech pro stanovení lhůty pro zaplacení vypořádacího podílu žalobkyni, představujícího náhradu za odnětí jejího vlastnického práva k nemovitostem (v důsledku jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalovanému), je správný a v souladu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodné je hledisko, aby se taková náhrada za ztrátu vlastnického práva k věci, k níž ostatně také dochází „ihned“ právní mocí výroku rozhodnutí soudu o jejím přikázání, dostala druhému manželovi v krátké přiměřené lhůtě; rozhodným hlediskem její přiměřenosti samotné okolnosti existence společného hypotéčního úvěru a jeho stanovených splátek nejsou. 10. Dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022 se týká otázky „minimalizace rizik“ v souvislosti s otázkou podmínky solventnosti manžela, jemuž je vypořádávaná věc přikazována; právě ve smyslu, aby druhý manžel „vskutku“ obdržel protihodnotu – náhradu za přikazovanou věc, což má i svůj aspekt časový (onu „přiměřenost lhůty“). Dovolatel proto tímto rozhodnutím, stejně jako rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, v dovolání argumentuje nepřiléhavě. 11. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů je u společných dluhů tvořících jeho součást stanoven na základě rozhodnutí soudu podíl každého z manželů na společných dluzích jen ve vnitřním poměru mezi manžely. Vypořádáním dluhů tvořících součást společného jmění manželů nepřestávají být tyto dluhy společné a věřitel se může nadále domáhat uspokojení vůči oběma manželům. Vypořádání společných dluhů manželů náležejících do jejich společného jmění manželů je důležité zejména pro tzv. předběžný a následný regres ve smyslu § 1876 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), jenž náleží manželovi, který plní za druhého manžela ve větším rozsahu, nežli na něj z pohledu jejich vnitřního vztahu připadá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020, uveřejněný pod č. 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tímto rozsudkem přitom otázka přiměřenosti lhůty k vyplacení vypořádacího podílu řešena nebyla – i jím dovolatel, stejně jako dalšími odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016, a ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4799/2015, argumentuje nepřiléhavě). 12. Ve zbylém rozsahu představuje dovolání pouhou polemiku dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné. Taková polemika nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Jinými slovy, existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 13. Z uvedeného se podává, že polemizuje-li dovolatel ve zbylém rozsahu svého dovolání pouze s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Úkolem dovolacího soudu není, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. k vymezeným otázkám, a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. 14. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 27. 5. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu