22 Cdo 587/2026-228 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. K., b) J. K., c) A. P. a d) A. Š., všech zastoupených Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem v Praze, Myslíkova 284/32, proti žalovaným 1) Z. Š., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, a 2) V. Š., o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 138/2024, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 10. 2025, č. j. 27 Co 217/2025-171, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení 6 890 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. 2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 10 C 138/2024-99, uložil žalovaným povinnost zdržet se ve vztahu k žalobcům a k nemovitostem v jejich vlastnictví vedení jakýchkoliv řízení nebo podávání návrhů nebo jiných podání, které vycházejí z odevzdací listiny Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. DI 129/30 ze dne 1. 7. 1930 týkající se pohledávky A. K. ve výši 14 000 Kč a F. K. ve výši 11 500 Kč (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VI). 3. K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 27 Co 217/2025-171, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v odvoláním napadených částech výroků III–VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1). Vymezil v něm celkem 16 otázek, které považuje z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v daných souvislostech za dovolacím soudem dosud neřešené, přičemž rozhodnutí obecných soudů mají podle něj spočívat na nesprávném právním posouzení těchto otázek. V rámci vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ke každé otázce v krátkosti obecně formuloval své nesouhlasné stanovisko. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného 1) uvedli, že v dovolání chybí vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný 1) pouze nastiňuje obecné otázky, z nichž většina se vůbec netýká projednávané věci, případně pouze uvádí svá stanoviska, aniž by je blíže rozvedl a vysvětlil, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení v napadeném rozsudku. Soud prvního stupně i odvolací soud posoudily žalovaný nárok úplně a správně. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. Dovolání žalovaného 1) z části není přípustné a z části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Pro řešení otázek č. 1, 3, 9, 10 a 12 není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na řešení těchto otázek není napadené rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Rozhodnutí obou nalézacích soudů jsou založena na posouzení otázky neoprávněnosti zásahů do vlastnického práva žalobců ve smyslu § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V případě otázky č. 1 soudy ve svých rozhodnutích neučinily právní závěr, že by podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí mělo být protiprávním jednáním. Soudy neřešily v meritu věci ani otázky dědického práva (otázky č. 3, 10 a 12). V případě otázky č. 9 pak ve výroku rozhodnutí uložily žalovanému 1) toliko povinnost zdržet se konkrétního jednání vycházejícího z odevzdací listiny, ale žádné jednání vycházející z předmětné odevzdací listiny mu výslovně nepovolily; možnost podat odvolání či dovolání uvedená v poučení rozhodnutí nalézacích soudů nevychází z odevzdací listiny, nýbrž se jedná o procesní právo účastníka podávat opravné prostředky proti rozhodnutí soudu. 10. Co se týče otázek vymezených v dovolání jako č. 2, 7 a 8, u nich dovolatel řádně nevymezuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jednu z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. V případě těchto námitek žalovaný 1) sice formuluje právní otázky, na jejichž řešení je (více či méně) napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, avšak v odpovědi na tyto otázky v části dovolání vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. se omezuje toliko na strohé vyjádření nesprávnosti či nesouhlasu s rozhodnutím nalézacích soudů pouhou jednou či dvěma obecnými větami. Dovolací soud v dovolání žalovaného 1) zcela postrádá jakoukoliv relevantní právní argumentaci týkající se vymezených právních otázek, které navíc dovolatel formuluje jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a u kterých by tedy měl i z hlediska řádného vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezit, jaké právní řešení dané otázky považuje za správné a z jakých důvodů. Z dovolání se ani nepodává, jakým způsobem danou právní otázku (nesprávně) vyřešil odvolací soud, ani jak se řešení dané právní otázky mělo konkrétně promítnout do poměrů souzené věci. Zejména provázanost na projednávanou věc a podrobnější právní argumentace v dovolání žalovaného zcela chybí. 11. Otázky č. 5 a 6 týkající se obsahu vkladových listin a existence zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí představují toliko námitky proti hodnocení dokazování. Dovolací soud však musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, (dostupné stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). 12. Dále otázky č. 4, 11, 14, 15 a 16, v nichž žalovaný 1) namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů (otázky č. 4 a 11) a nedodržení procesních postupů v projednávané věci (otázky č. 14, 15 a 16), představují pouze tvrzené vady řízení, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejsou z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. formulovány jako zobecnitelné otázky procesního práva. K těmto vadám řízení by tedy dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s ř. přihlédl pouze za předpokladu, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným, což v tomto případě splněno nebylo. U otázky č. 4, která by případně mohla představovat námitku opomenutých důkazů, dovolatel navíc vůbec neuvádí, o které konkrétní důkazy se mělo jednat. 13. Pro řešení otázky č. 13 je pak dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť se jedná o námitku týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Jelikož dovolání žalovaného 1) z části není přípustné a z části trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný 1) ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu