22 Cdo 622/2026-1081 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) Společenství vlastníků jednotek, XY, se sídlem v XY, IČO XY, b) P. R., c) I. F., d) A. R., e) D. Č., bytem tamtéž, f) Společenství vlastníků domu XY, se sídlem v XY, IČO XY, g) Společenství vlastníků jednotek pro dům XY, se sídlem v XY, IČO XY, h) Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem v XY, IČO XY, i) Společenství vlastníků jednotek „bytového domu č. p. XY“ v ulici XY, se sídlem v XY, IČO XY, j) J. B., k) J. S., l) Z. V., m) Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem v XY, IČO XY, n) J. P., o) D. K., p) Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem v XY, IČO XY, q) Bytového družstva „XY“, se sídlem v XY, IČO XY, r) Společenství vlastníků jednotek v domě čp. XY, se sídlem v XY, IČO XY, s) L. N., t) M. N. a u) Z. V., všech zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská 13/8, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží 2018/10, o zdržení se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 251/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 54 Co 246/2025-1054, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se v řízení domáhají uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci – ulici XY v úseku mezi ulicí XY a XY (dále jen „předmětná pozemní komunikace“) tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A L Aeq, T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů č. p. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, v katastrálním území XY v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 hodin do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) od 6 do 22 hodin. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. 13 C 251/2006-147, jímž žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I). K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, zrušil rozsudek dovolacího soudu i rozsudek odvolacího soudu. 3. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 54 Co 390/2007-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 1313/2016-448. 4. Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 54 Co 390/2007-552, načež soud první stupně ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 13 C 251/2006-1008, tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 5. K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 54 Co 246/2025 -1054, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. A) Namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 636/2014) i Ústavního soudu (nálezu sp. zn. I. ÚS 818/24) konstatující, že imise překračující hygienické limity hluku stanovené právní úpravou (zde nařízení vlády č. 272/2011 Sb.) jsou imisemi nepřiměřenými místním poměrům ve smyslu § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). B) Uvedli, že při posuzování, zda jde o relevantní imise, tedy imise nepřiměřené místním poměrům, neprováděl ani odvolací soud ani soud prvního stupně dokazování, čímž se odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu (rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2502/2018) i Ústavního soudu (např. nálezu sp. zn. III. ÚS 2645/24) týkající se zjišťování skutkového stavu a jeho závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. C) Odvolací soud měl také v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 883/2010) a Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 14/17) týkající se rozložení důkazního břemene mezi strany sporu požadovat, aby dovolatelé prokázali obranná tvrzení žalovaného o tom, že imise hluku v obdobných lokalitách v Praze jsou nižší než v území, které je předmětem žaloby. D) Dovolatelé dále namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3277/2014) i Ústavního soudu (nálezu sp. zn. I. ÚS 818/24) týkající se imisí hluku pocházejících z provozu na komunikacích ve vlastnictví obcí svým závěrem, podle něhož je pojmově vyloučeno, aby žalovanému jako obci byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na předmětné pozemní komunikaci, neboť nevyvíjí a ze zákona nemůže vyvíjet jakoukoli činnost, kterou lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci. E) Odvolací soud se měl taktéž odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu (kupř. rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2502/2018) i Ústavního soudu (např. nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17) týkající se zjišťování skutkového stavu a extrémního nesouladu právních závěrů s provedeným dokazováním tím, že aproboval závěry soudu první instance o tom, že žalovaný provádí efektivní opatření ke snižování hlukových imisí i na úseku magistrály, podél něhož žijí žalobci, aniž by tyto závěry vyplývaly z tvrzení stran a provedených důkazů. Zároveň tím nerespektoval závěry „Zrušovacího rozsudku 2017“, jimiž byl vázán, čímž se odchýlil od principu kasační závaznosti rozhodnutí dovolacího soudu. Rovněž i při posuzování této skutečnosti oba soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu zatížily žalobce břemenem tvrzení i břemenem důkazním, neboť prokázání účinnosti opatření provedených ke snižování hlukové zátěže je součástí obrany žalovaného. F) Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1599/99) i Ústavního soudu týkající se zjišťování skutkového stavu a extrémního rozporu právních závěrů s provedeným dokazováním, neboť aproboval závěry, které učinil soud první instance k odborným otázkám, k nimž není povolán. Soud první instance totiž dle tvrzení dovolatelů bez jakéhokoli odborného podkladu uzavřel, že snížení nejvyšší povolené rychlosti není způsobilé snížit hlukovou zátěž na přijatelnou hladinu, a také posoudil účinky protihlukových stěn umístěných podél magistrály. G) Konečně se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího a Ústavního soudu (nálezu sp. zn. I. ÚS 818/24) a nerespektovat závěry dovolacího soudu z předchozího kasačního rozhodnutí, neboť zatížil dovolatele důkazním břemenem k prokázání toho, jakou konkrétní činností žalovaného došlo k zásahu do jejich práva na ochranu zdraví v důsledku nadměrných imisí hluku pocházejících z provozu na komunikaci sousedící s jejich nemovitostmi. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil. 8. Dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žalobního návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit eventuální nesprávnost jednoho nebo více z těchto důvodů, pokud jeden z nich ve zkoumání přípustnosti dovolání obstojí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2495/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2026, sp. zn. 22 Cdo 825/2024). 12. Vzhledem k délce trvání řízení a opakovanému rozhodování dovolacího soudu v této věci nepovažuje dovolací soud za nutné opakovat právní základ sporu, který je účastníkům dobře znám; v této souvislosti odkazuje na předchozí vydaná rozhodnutí, zejména na rozsudek ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016. 13. V nyní souzené věci je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na dvou samostatných důvodech. První z nich spočívá v závěru, že imise pocházející z provozu na předmětné pozemní komunikaci nejsou relevantními imisemi, resp. že nejde o imise nepřiměřené místním poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., což samo o sobě musí vést k zamítnutí žaloby (viz bod 24 rozsudku soudu prvního stupně a věta 1.–3. bodu 39 rozsudku odvolacího soudu). Druhým důvodem je zjištění, že i kdyby se o relevantní imise jednalo, žalobě by nebylo možno vyhovět, neboť žalovaný nemá k dispozici prostředky způsobilé obtěžování zcela zabránit, nebo alespoň snížit jeho míru (viz bod 25 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Jinými slovy, imise hluku nemají původ, byť i jen z části, v okolnostech přičitatelných žalovanému (viz věta 4. a násl. bodu 39 rozsudku odvolacího soudu). 14. Vzhledem k tomu, že druhý z důvodů, který by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, v dovolacím přezkumu obstojí (viz níže), nemůže již eventuálně nesprávné právní posouzení důvodu prvního ovlivnit výsledek sporu, pročež se jím dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval. Žalobci vymezené otázky přípustnosti dovolání popsané pod písm. A), B) a C) dovolání (viz bod 6 tohoto usnesení) proto nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. 15. Co se týče otázky vyjádřené v bodě D) dovolání, tato rovněž není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud ani soud prvního stupně „závěr, podle něhož je pojmově vyloučeno, aby žalovanému jako obci byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci, neboť nevyvíjí a ze zákona nemůže vyvíjet jakoukoli činnost, kterou lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci“ neučinily. Na takovém právním posouzení věci se proto napadené rozhodnutí vůbec nezakládá. Naopak zejména soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud bez výhrad ztotožnil, podrobně (viz body 25–36 rozsudku soudu prvního stupně) zkoumal, zda je objektivně v možnostech žalovaného imise pocházející z provozu na předmětné pozemní komunikaci zmírnit s tím, že vyhovění žalobě by zavazovalo soud v odůvodnění rozsudku uvést, jaké opatření by měl žalovaný za účelem zlepšení situace hlukových imisí učinit. Tímto postupem plně dostál závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci. 16. K dovolací námitce lze nadto doplnit, že je sice pravdou, že odvolací soud interpretoval nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 818/24, slovy „Ústavní soud zřejmě nadále zastává názor, že vlastník pozemní komunikace není tím subjektem, který by byl odpovědný za opatření k řešení překračování hlukových limitů.“ Následně se však závazného právního názoru dovolacího soudu přidržel, jak vyplývá z bodů 36–38 napadeného rozhodnutí. Nevyloučil tedy bez dalšího možnost uložení obci povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích, jak namítají žalobci, nýbrž reflektoval možnosti ovlivnit dané imise za pomoci žalovanému přístupných nástrojů. 17. Pokud jde o otázky vyjádřené v bodech E) a F) dovolání dovolací soud konstatuje následující. 18. Předně, namítají-li dovolatelé, že prokázání účinnosti opatření provedených ke snižování hlukové zátěže je součástí obrany žalovaného, kterého má proto tížit břemeno tvrzení a důkazní břemeno, pak opomíjí podstatu problému, jenž spočívá v tom, že žalovaný má povinnost snižovat imise pramenící z předmětné pozemní komunikace pouze tehdy, má-li objektivně k dispozici taková organizační a technická opatření, která jsou k takovému cíli způsobilá. Samo zhodnocení účinnosti již provedených opatření není pro rozhodnutí ve věci relevantní. Tím by bylo zjištění, že konkrétní opatření, které potenciál ke snížení imisí v dané oblasti má, ze strany žalovaného provedeno nebylo. Podle nalézacích soudů však ani sami žalobci v řízení netvrdili, jaká konkrétní opatření, která má žalovaný k dispozici, by mohla mít pozitivní přínos z hlediska snížení hlukové zátěže v oblasti předmětné pozemní komunikace. 19. Dále je třeba připomenout, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 20. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva – srovnej např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24). Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25 (toto a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. 21. Dovolatelé rozporují skutková zjištění nalézacích soudů o stavu předmětné pozemní komunikace, o jejím zahrnutí do Akčního plánu snižování hluku aglomerace Praha, o vlivu snížení nejvyšší povolené rychlosti na možnost snížení hlukové zátěže na přijatelnou hodnotu a o účincích protihlukových stěn umístěných podél magistrály, načež dovozují vlastní skutková zjištění. 22. Dovolací soud nicméně není oprávněn provádět přehodnocování dokazování a jeho věcný přezkum. Není zákonem pověřen k napravování případných chyb učiněných soudy při hodnocení důkazů, a tak de facto znovu zjišťovat skutkový stav věci. Naopak je skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán. Jeho úkolem je toliko eliminovat zcela zásadní pochybení, která jsou v rozporu se základním principem volného hodnocení důkazů, a to způsobem vyjádřeným v bodě 20 odůvodnění tohoto usnesení. Žádné takové zásadní pochybení dovolací soud neshledal, proto ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládá. Přijaté skutkové závěry nevykazují vnitřní rozpory, naproti tomu vykazují obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jejichž hodnocení v žádném případě nelze označit za exces logického uvažování (viz zejména v bodě 29 a 30 rozsudku soudu prvního stupně a ztotožňující se vyjádření odvolacího soudu v bodě 39 rozsudku). 23. Pokud jde specificky o opatření spočívající ve snížení nejvyšší povolené rychlosti, pak nalézací soudy správně uvedly, že posuzování jeho účinků v tomto řízení nemůže hrát roli už jen z toho důvodu, že žalovaný nedisponuje (v samostatné působnosti) oprávněním provoz na předmětné pozemní komunikaci jakkoliv regulovat (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2144/14). 24. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani poslední otázka žalobců uvedená pod písm. G) dovolání, týkající se důkazního břemene k prokázání toho, jakou konkrétní činností žalovaného došlo k zásahu do práva žalobců na ochranu zdraví v důsledku nadměrných imisí hluku pocházejících z provozu na předmětné pozemní komunikaci, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. 25. Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. 26. V duchu citovaného ustanovení proto Nejvyšší soud setrvale judikuje, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2082/2020, či podrobně taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2051/2022). Takovému nastavení odpovídá i rozdělení důkazního břemene v případě prokazování předpokladů odpovědnosti za újmu, kdy obecně platí, že poškozený je povinen tvrdit protiprávní jednání škůdce, vznik škody a existenci příčinné souvislosti mezi těmito skutečnostmi a svá tvrzení prokázat (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). 27. V projednávané věci se žalobci dovolávají toho, že došlo „k zásahu do práva na ochranu zdraví v režimu osobnostních práv“, jakožto argumentu o působení imisí z provozu na předmětné pozemní komunikaci v nepřiměřené míře. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nepřednesli ani neprokázali existenci skutečností vedoucích k závěru o tom, že žalovaný je tím, kdo zásah způsobil (bod 39 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak uvedl, že žalobci neprokázali, že k zásahu do jejich práva na ochranu zdraví došlo v důsledku činnosti žalovaného (bod 40 rozsudku odvolacího soudu). 28. V souladu s žalobci namítanou a citovanou judikaturou dovolacího a Ústavního soudu, platí, že pokud žalobci tvrdí, že došlo k zásahu do jejich zdraví, z čehož dovozují pro sebe příznivé právní důsledky (uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení hlukem), pak je na nich, aby prokázali, že a jak k takovému zásahu došlo a taktéž kdo je jeho původcem. Nalézací soudy tedy v tomto směru nepochybily. 29. Takový závěr neodporuje ani nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 818/24, podle něhož je vliv nadměrného hluku na lidské zdraví třeba považovat za notorietu a dostatečný základ pro konstatování zásahu do práva stěžovatele na respektování soukromého života, obydlí a korespondence (není třeba ani tvrdit ohrožení zdraví či života stěžovatele). Dané tvrzení v řízení ostatně ani nebylo zpochybněno. Obdobně i soud prvního stupně dovodil, že lze pokládat za notorietu, že se zvýšenou hlukovou zátěží jsou spojena zdravotní rizika zmiňovaná žalobci, hluk z dopravy má zcela jistě významný obtěžující účinek, ruší ve spánku a zásadně ovlivňuje kvalitu bydlení (a žití) v zástavbě přiléhající k pozemní komunikaci (viz bod 38 rozsudku soudu prvního stupně). S těmito úvahami se dovolací soud zcela ztotožňuje. Skutečnost, že hlukové imise překračující hygienické limity obecně mají negativní vliv na lidské zdraví, je nesporná. Zároveň se jedná o skutečnost, kterou je třeba brát v potaz při poměřování práv vlastníka komunikace a kolidujících práv osob obtěžovaných imisemi z této komunikace (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, a předchozí kasační rozhodnutí v této věci). Je-li však tvrzen konkrétní zásah do zdraví, k němuž by bylo dále možné přihlédnout při poměřování kolidujících práv, je třeba postupovat podle obecných pravidel o dokazování (viz výše) – samo potenciální působení zpravidla nestačí. Jinak řečeno, notorietou je ohrožení zdraví hlukem přesahujícím hygienické limity, ale nikoli konkrétní zásah do zdraví. 30. Nyní projednávaná věc je nadto specifická v tom ohledu, že i kdyby v řízení byl prokázán konkrétní zásah do zdraví způsobený žalovaným, žalobci by nemohli v řízení uspět. Je tomu tak proto, že v dané věci nebylo zjištěno, že by po žalovaném objektivně bylo možné požadovat další reálná opatření, která by byla způsobilá snížit hlukovou zátěž na úroveň požadovanou žalobci. Dovolací soud však dodává, že uvedený závěr neznamená, že v budoucnu by žalovaný snad měl rezignovat na provádění dalších možných opatření k eliminaci hlukové zátěže v dané lokalitě. 31. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 32. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu