22 Cdo 632/2026-666 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Č., zastoupené Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Mělníku, Bezručova 605, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 27/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 22 Co 36/2023-544, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 22 Co 36/2023-544, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 11 C 27/2022-210, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, na němž stojí stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 22 Co 36/2023-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, č. j. 22 Cdo 2748/2024-517, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Novým rozhodnutím ve věci, rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 22 Co 36/2023-544, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. 1) Namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kupř. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2368/2013), neboť svůj závěr o nemožnosti mimořádného vydržení právním předchůdcem dovolatelky učinil na základě změněného skutkového stavu oproti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, aniž by však při ústním jednání zopakoval dokazování. 2) Vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kupř. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) v otázce, zda lze dovozovat nepoctivý úmysl držitele pouze z existence historické žádosti o přidělení pozemku, aniž by bylo prokázáno, že držitel o této žádosti věděl nebo ji učinil. 3) Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze dovozovat nepoctivý úmysl držitele ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v situaci, kdy existuje správní akt státu deklarující trvalé a bezplatné užívání téhož pozemku. 4) Namítla, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu, resp. od závěrů jeho předchozího kasačního rozhodnutí, protože nezjišťoval přesný okamžik uchopení se držby právní předchůdcem žalobkyně – jejím manželem – a procesně nepoučil žalovanou ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k prokázání držby v nepoctivém úmyslu. 5) Tázala se, zda lze přiznat státu postavení vlastníka nemovitostí, aniž by unesl důkazní břemeno ohledně existence konkrétního nabývacího titulu, zda soud může založit právní závěr o vlastnictví státu pouze na tvrzení o nedohledatelnosti právních nástupců původních vlastníků, aniž by byl současně prokázán přechod vlastnického práva na stát, a zda zamítnutí návrhů směřujících k prokázání existence či neexistence nabývacího titulu státu nepředstavuje vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, toto rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nedůvodné, a ztotožnila se s napadeným rozhodnutím. Namítla, že zpochybnění jejího vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, která není účastníkem tohoto sporu, není relevantní. Dovolatelka podle ní nevymezila žádnou právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu stojí a kterou by se mohl dovolací soud zabývat. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014). 9. V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, na dvou důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. (1) Shledal, že žalobkyně odvíjela své vlastnické právo od právního postavení svého zesnulého manžela, který se však vlastníkem sporných pozemků nestal, pročež je ani žalobkyně nemohla nabýt děděním (viz bod 59 rozsudku odvolacího soudu). (2) Žalobě by však nemohl vyhovět ani z toho důvodu, že předmětné pozemky by měly být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, což vyžaduje, aby bylo nejprve určeno, že sporné pozemky byly ke dni smrti zůstavitele v jeho vlastnictví (viz bod 60 rozsudku odvolacího soudu). Tento druhý důvod žalobkyně v dovolání žádným způsobem nezpochybnila. 10. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na dvou důvodech, z nichž každý by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby a že dovolatelka druhý z nich v dovolání vůbec nezpochybnila. Za situace, kdy dovolatelka neumožnila dovolacímu soudu podrobit druhý důvod dovolacímu přezkumu, věcný přezkum důvodu prvního již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání je tak jako celek nepřípustné. 11. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 13. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu