22 Cdo 633/2026-817 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Just IT Pro, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, IČO 03750281, zastoupené JUDr. Lukášem Mazurou, advokátem se sídlem v Praze 5, Barrandovská 259/23, proti žalované S.cz, s.r.o., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o vydání účetní dokumentace, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 78/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 27 Co 121/2025-648, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 11 C 78/2024-461, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni účetní dokumentaci žalobkyně za období od 30. 9. 2017 do 22. 12. 2023, a sice základní účetní dokumenty, zejména faktury přijaté, faktury vydané, pokladní doklady příjmové, pokladní doklady výdajové a bankovní výpisy, účetní knihy žalobkyně, zejména hlavní knihy, účetní deník, knihy pohledávek a závazků žalobkyně, mzdovou dokumentaci žalobkyně, zejména mzdové listy a prohlášení poplatníka, účetní závěrky žalobkyně, včetně inventarizace rozvahových účtů a inventurních soupisů, za kalendářní roky 2017 až 2022, karty majetku žalobkyně, přiznání k dani z příjmu žalobkyně za roky 2017 až 2022, přiznání žalobkyně k dani z přidané hodnoty za měsíce říjen 2017 až prosinec 2023, ostatní daňová přiznání, která byla podána správci daně v období od 1. 10. 2017 až 22. 12. 2023, a doklady a data v elektronické podobě evidované za využití účetního programu, a to vydáním zálohy účetní jednotky z účetního programu ve formátu.mdb (výrok I). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 21 300 Kč (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované ze dne 11. 9. 2025, č. j. 27 Co 121/2025-648, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že výši náhrady nákladů řízení určil částkou 16 400 Kč, jinak ve výroku II a ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 5 500 Kč (výrok II). 3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a způsobu, jakým se vypořádal obrannými tvrzeními žalované) vyšly z těchto pro posouzení věci právně významných skutečností: - Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 30. 9. 2017 uzavřena smlouva o vedení účetnictví, jež byla následně doplněna dodatkem č. 1 a č. 2 uzavřeným dne 30. 9. 2017, respektive 30. 9. 2018 (dále také „Smlouva“); předmětem Smlouvy uzavřené na dobu neurčitou byl závazek žalované vést pro žalobkyni za sjednanou úplatu účetnictví a související služby v rozsahu právních předpisů, včetně uchovávání a archivace účetních dokladů a jejich předávání žalobkyni po skončení účetního období, popřípadě i měsíčně. Žalované byly žalobkyní uděleny plné moci k zastupování pro jednání se správcem daně, správou sociálního zabezpečení a se zdravotní pojišťovnou. Smluvní strany se zavázaly zachovávat mlčenlivost o všech podstatných skutečnostech získaných při své činnosti vyplývajících ze Smlouvy. Žalovaná pro komunikaci se žalobkyní používala různé informační kanály, včetně e-mailových adres s vlastní doménou i doménou žalobkyně. E-mailovou adresu žalobkyně fakturce@justitpro.com používal i jednatel žalované, D. S., s nímž měla žalobkyně rovněž uzavřenou dohodu o provedení práce (poskytování marketingových aktivit) pro období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019. Jednatel žalované z uvedeného důvodu také disponoval razítkem žalobkyně, jež za žalobkyni s uvedením pracovní pozice „zaměstnanec“ používal na předávacích protokolech o předávání dokumentace žalovanou, za niž jednal druhý jednatel M. N. - Do roku 2023 probíhala na základě Smlouvy spolupráce žalobkyně i žalované bez problémů. Neshody začaly až na konci roku 2023 v souvislosti s tvrzením žalobkyně o porušení závazku mlčenlivosti žalovanou. Žalovaná výtky žalobkyně označila za neopodstatněné a odmítla uzavření dohody o ukončení Smlouvy, neakceptovala ani stav nastalý po odstoupení žalobkyně od Smlouvy. Žalobkyně proto Smlouvu vypověděla s odkazem na porušení závazku žalované spočívajícího v nevyhotovení a neposkytnutí přílohy k rozvaze a výkazu zisku a ztrát a vyzvala žalovanou k vydání účetnictví. Ochotu k jeho zpřístupnění za období od 30. 9. 2017 až 22. 12. 2023 žalovaná vyjádřila až na základě vydaného předběžného opatření, přičemž ovšem se strany přes následnou korespondence na termínu faktického předání nedohodly. Žalobkyně však nesouhlasila, aby za ni účetnictví od žalované přebíral D. S., jenž byl jako jednatel předávajícího ve střetu zájmů a jeho zaměstnanecký poměr k žalobkyni uzavřený na období roku 2019 s jinou pracovní náplní již dávno skončil. 4. Právní posouzení věci soudy obou stupňů založily na aplikaci § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“). Dovodily, že povinnost žalované vydat žalobkyni účetní dokumentaci, jež může být jako věc hromadná „sui generis“ předmětem vlastnického práva, je založena nejen na právu vlastníka žádat zpět věc v jeho vlastnictví, kterou mu někdo neoprávněně zadržuje, ale v poměrech projednávané věci i na smluvním ujednání aktivovaném pro případ ukončení Smlouvy, k němuž došlo výpovědí, jež ostatně mohla být dle mínění odvolacího soudu dána i bez udání důvodu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud vysvětlil předpoklady, za nichž může být žalobce ve sporu aktivně legitimován (tvrzením a prokázáním skutečnosti, s nimiž hmotné právo spojuje vznik jeho vlastnického práva k požadované věci – odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009; tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) a jaké další skutečnostmi musí prokázat, že je to právě žalovaný, kdo se ujal držby té které movité věci patřící žalobci a že tato držba ke dni rozhodnutí soudu o žalobě trvá a je buď vykonávána přímo žalovaným, anebo prostřednictvím jiného - detentora (odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, a ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011). Odvolací soud dále připomněl, že žalovaný se vindikační žalobě může úspěšně ubránit pouze tehdy, pokud prokáže, že držbu věci, jejíž vydání je po něm žádáno, pozbyl, a proto ji již nemůže vydat. 5. Uvedená zákonná a judikatorní východiska promítl odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) do poměrů projednávané věci tak, že žalobkyně již v žalobě řádně tvrdila, že předmětem vydání je účetní dokumentace (specifikované účetní doklady za určité období) v jejím vlastnictví, které žalované předala, žalovaná toto účetnictví vedla, zpracovávala a archivovala doklady a elektronická data (tedy v listinné i elektronické podobě) až do ukončení Smlouvy v prosinci roku 2023. Vše pak měla k dispozici ještě v dubnu roku 2024 a o pozdějším předání již nic netvrdila. Odvolací soud připomněl smluvní povinnost vydat žalobkyni do třiceti dnů po ukončení Smlouvy veškeré doklady, které žalovaná pro účely plnění smluvních závazků převzala, a které pro žalobkyni svou činností podle Smlouvy vytvořila. Zdůraznil současně, že se mělo jednat nikoliv o zpřístupnění, ale o definitivní odevzdání dokladů tak, že již v dispoziční sféře žalované nezůstanou. Nesouhlasil pak s obranou žalované, že soud prvního stupně po ní požadoval nepřípadně předložení důkazu o tom, že držbu účetních dokladů pozbyla vůči oprávněné osobě. Naopak připomněl, že vzdor manipulaci s předávacími protokoly (jejich antedatováním) měla žalovaná celou účetní dokumentaci žalobkyně k dispozici i po datu jejich vystavení a netvrdila, že by držbu dokumentace pozbyla jiným způsobem, než Smlouvou předpokládaným plněním ve prospěch žalované (naposledy na základě předávacího protokolu ze dne 6. 3. 2024). Odvolací soud rovněž akcentoval, že D. S., jednatel žalované, nebyl současně oprávněn za žalobkyni účetní dokumentaci převzít, neboť by byl ve střetu zájmů (§ 437 o. z.), a proto ani plnění závazku ze Smlouvy (vydání účetní dokumentace žalobkyni po ukončení Smlouvy), bylo-li by žalovanou na základě předávacích protokolů prokázáno, by nebylo provedeno řádně; tvrzení žalované, že účetní doklady žalobkyně má fyzicky v držení D. S. pak dle mínění odvolacího soudu toliko znamená, že je má stále jen jako jednatel žalované a nikoliv jako „nespolehlivý zaměstnanec“ žalobkyně. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná (dále také „dovolatelka“), jež přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a sice zda lze ve vztahu k sestavení účetnictví žalobkyně aplikovat obecnou právní úpravu smlouvy o dílo ve smyslu § 2586 a následující o. z., a zda v takovém případě náleží vlastnické právo k účetnictví žalobkyně objednateli či zhotoviteli, resp. v jakém okamžiku a zda vůbec došlo k nabytí vlastnického práva k účetnictví ze strany žalobkyně [dále také „otázka a)“]. Dále dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání argumentací o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda pro zamítnutí žaloby o vydání věci postačí, že žalovaný prokáže, že držbu věci, která má být vydána, pozbyl, což je judikatorně ukotveným závěrem, nebo zda musí být současně splněn odvolacím soudem „dotvořený“ požadavek, že žalovaný musí vydat věc třetí osobě, jíž měl věc pro řádné splnění dle Smlouvy předat [dále „otázka b)“]. Žalovaný rovněž přípustnost dovolání vymezuje potřebou vyřešit otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na ni navazující judikatury Ústavního soudu, z jejichž závěrů plyne, že soud nemůže pochybnosti o správnosti znaleckého posudku nahradit vlastním názorem a nepřísluší mu nahrazovat důkaz znaleckým posudkem „hodnocením“ vlastním [dále „otázka c)“]. Žalovaná ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není pro žádnou ze tří vymezených právních otázek ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. 12. Pro řešení otázky ad a) shledává žalovaná základní argumentační východisko v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 729/2006, v němž byl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 1180/2000, mimo jiné formulován závěr, že „předmětem smlouvy o dílo ve smyslu § 536 a násl. obch. zák. může být i vedení účetnictví.“ Dovozuje, že pokud by takový závěr kolidoval s řešením právní otázky nabytí vlastnického práva objednatele (v projednávané věci žalobkyně) k účetní dokumentaci vyhotovené zhotovitelem (v projednávané věci žalovanou), jak je přijal odvolací soud, pak by důvod přípustnost dovolání pro řešení dané otázky spočíval v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I přes zmíněnou judikatorní reflexi povahy smlouvy o vedení účetnictví žalovanou připouští, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu inominátní, která v otázce zpracování účetnictví vychází ze smlouvy o dílo. Zdůrazňuje, že se zavázala ke zpracování účetních podkladů a dokumentů dodaných žalobkyní, tyto podklady zpracovala a sestavila za každé účetní období do šanonů a do příslušného účetního programu a po skončení účetního období vše v listinné podobě se řazené v šanonech žalobkyni předala. Má tak za to, že její výstupy měly hmotnou povahu a představovaly věc individuálně určenou. V návaznosti na tento názor artikuluje dovolatelka s odkazem na § 2599 odst. 1 o. z. tezi, že pokud by podle závěrů soudů obou stupňů nebyly žalobkyni šanony se zpracovaným účetnictvím předány, pak by na žalobkyni vlastnické právo nepřešlo, náleželo by dále žalované a pro úspěch reivindikační žaloby by absentoval základní předpoklad, tj. že žalobce je vlastníkem věci, již požaduje na žalovaném vydat. 13. Pro řešení otázky, „zda lze ve vztahu k sestavení účetnictví žalobkyně aplikovat obecnou právní úpravu smlouvy o dílo ve smyslu § 2586 a následující o. z., a zda v takovém případě náleží vlastnické právo k účetnictví žalobkyně objednateli či zhotoviteli, resp. v jakém okamžiku a zda vůbec došlo k nabytí vlastnického práva k účetnictví ze strany žalobkyně“ není dovolání žalované přípustné již jen proto, že na této otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 14. Dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení svou skutkovou i právní argumentaci, kterou se proti důvodnosti reivindikační žaloby bránila, soustředila do tvrzení o tom, že v řízení prokázala, že držbu účetnictví pozbyla jeho postupným předáváním žalobkyni dle podmínek Smlouvy. V souladu s konkluzemi ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (na něž v dovolání odkazuje) nemůže žaloba žádající vydání účetní dokumentace tudíž obstát. V tomto směru se také soudy obou stupňů důvodností žaloby, potažmo procesní obrany žalované, po skutkové stránce i z hlediska právního posouzení věci zabývaly (viz body 37 až 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud velmi detailně v bodech 19 až 40 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku). S potřebou řešit otázku nabytí vlastnického práva k žalovanou sestavenému účetnictví coby hmotně zachycenému výsledku činnosti dovolatelky dle Smlouvy (již žalovaná „v otázce zpracování účetnictví“ klasifikuje jako smlouvu o dílo) přichází žalovaná až v dovolání. 15. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18; toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Pokud tedy dovolatelka neuplatnila shora uvedenou argumentaci vážící se k otázce nabytí vlastnického práva k účetnictví zpracovanému dle Smlouvy v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto výslovně z pohledu následné dovolací argumentace nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází dovolatelka až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Obligatorní vazba mezi dovolacím důvodem a důvodem přípustnosti dovolání (viz § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) vylučuje, aby mohlo být shledáno ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným dovolání vymezující řešení právní otázky, k němuž se z hlediska právního posouzení věci nemohl odvolací soud vyjádřit. 16. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení otázky ad a) považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit následující. Nepochybně lze smlouvu o vedení účetnictví v určitých aspektech (především v povaze hmotného výsledku díla) částečně ustanoveními § 2586 a následujících o. z. poměřovat. Závěr z odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 729/2006, lze jistě také považovat za relevantní, byť v rozhodnutí nebyl nijak blíže odůvodněn, neboť jádro právního posouzení se v odkazované věci soustředilo na otázku platnosti smlouvy (z hlediska určitosti právního jednání), a tudíž i platnosti ujednání o smluvní pokutě. Závěr o tom, že konkrétní smlouva nemohla být smlouvou nepojmenovanou, je pak nesen individuálními skutkovými rozměry posuzované věci odvíjejícími se od obsahu posuzované smlouvy. V projednávané věci obstojí názor dovolatelky, že žalobkyně a žalovaná uzavřely Smlouvu, ve znění Dodatků, jež má povahu smlouvy inominátní. Kromě smluvních ujednání o předmětu činnosti, jenž nepochybně má hmotný výsledek (viz článek I.3. Smlouvy a článek II.1 až 3 Dodatků č. 1 a č. 2), obsahuje Smlouva i vymezený předmět činnosti typický pro smlouvu příkazní (viz článek I.5. Smlouvy a plné moci pro jednání sw správcem daně, správou sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnou – viz č. l. 19, 24 a 25 spisu). Smlouvu za typ smlouvy příkazní označil i soud prvního stupně; odvolací soud pak toto posouzení nijak nezpochybnil. Jakkoliv smlouva o vedení účetnictví zpravidla vykazuje vzhledem k některým jejím aspektům (sjednanému hmotnému výsledku provedeného díla) i znaky smlouvy o dílo, nemůže být přisvědčeno názoru dovolatelky, že do poměrů závazkového vztahu založeného takovou smlouvou lze se zřetelem na povaha předmětu díla promítnout ustanovení § 2599 odst. 1 o. z. (o nabytí vlastnického práva zhotovitele k předmětu díla, zpracoval-li zhotovitel věc objednatele na jiném místě než u objednatele). 17. K právní povaze účetního dokladu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2534/2016 (z něhož je citováno v žalobě). V něm přijal a odůvodnil v souvislosti s uplatněním jiného věcného práva, a sice práva zadržovacího, názor, že „účetní doklad je jako listina "ovladatelný hmotný předmět" a z pohledu ustanovení § 119 obč. zák. (pozn. Nejvyššího soudu – dle současné úpravy § 498 odst. 2 o. z.) by mohl být považován za "movitou věc". Na druhé straně musí být přihlédnuto k tomu, že nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde o doklad, jehož smyslem (účelem) je dokládat skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví účetní jednotky, a je určen pro užívání a vedení účetní evidence účetní jednotky, která je povinna účetní doklady uschovávat po dobu stanovenou § 31 zákona o účetnictví.“ Dále Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí dovodil, že „účetní doklad nemá užitnou hodnotu pro osobu odlišnou od vlastníka účetní evidence, jejíž součástí jsou předmětné doklady, a nelze je samostatně zpeněžit…….“. I se zřetelem na tyto teze by pak bylo třeba hledět na řešení otázky položené dovolatelkou. Její posouzení by se pak neobešlo bez předestření úvahy o tom, zda vůbec zpracovatel účetní dokumentace (lhostejno, byl-li by jako smluvní strana označen za zhotovitele či obstaravatele) může vlastnické právo k této dokumentaci (k jednotlivým dokladům či dokumentaci jako věci hromadné sui generis) nabýt, omezí-li se jeho oprávnění tvořící obsah vlastnického práva pouze na držbu (faktické ovládání) movité věci. 18. V případě řešení otázky ad b), již měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, žalovaná argumentuje závěry podávajícími se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009, a ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007. Zdůrazňuje, že odvolací soud pominul, že k úspěchu reivindikační žaloby ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z. je nezbytné nejen to, aby žalobce prokázal, že nastala právní skutečnost, s níž zákon spojuje nabytí vlastnického či jiného práva k věci, jejíhož vydání se na žalovaném domáhá, a že věc přešla do držby (detence) žalovaného, ale současně, že žalovaný neunese důkazní břemeno vztahující se k obrannému tvrzení, že držbu (detenci) vindikované věci pozbyl. V poměrech projednávané věci poukazuje na to, že odvolací soud v rozporu s připomenutou judikatorní konkluzí spojil případný neúspěch vindikační žaloby i s podmínkou pozbytí držby ve prospěch osoby oprávněné věc za žalobkyni převzít, čímž nepřípadně smísil aspekt pro vyhovění vindikační žalobě (okolnost faktické držby pro vydání věci) s povinností splnit závazek ze Smlouvy, tj. předat účetní dokumentaci žalobkyni coby objednateli. Ve vztahu k otázce pozbytí držby účetní dokumentace ve prospěch osoby oprávněné za žalobkyni jednat dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu, že takovou osobou D. S., jednatel žalované a současně zaměstnanec žalobkyně nebyl. Navazuje argumentací, že jakkoliv by byl jmenovaný v této dvojí roli, podstatný z pohledu podmínky úspěchu vindikační žaloby vážící se k pasivně legitimovanému subjektu je důkaz o tom, že žalovaná držbu účetní dokumentace pozbyla, a nemůže ji proto vydat; takový důkaz byl žalovanou podán. 19. Dovolání žalované není přípustné ani pro řešení otázky ad b), tedy „zda pro zamítnutí žaloby o vydání věci postačí, že žalovaný prokáže, že držbu věci, která má být vydána pozbyl, což je judikatorně ukotveným závěrem, nebo zda musí být současně splněn odvolacím soudem „dotvořený“ požadavek, že žalovaný musí vydat věc třetí osobě, již měl věc pro řádné splnění dle smlouvy předat.“ Při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – vzdor mínění dovolatelky – nijak neodchýlil. Z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku se přitom nijak nepodává, že by odvolací soud podmínku úspěšné obrany proti reivindikační žalobě na straně pasivně legitimovaného subjektu v rozporu s judikaturou „dotvořil“ o požadavek důkazu o tom, že žalovaný držbu žalobcem vindikované věci pozbyl ve prospěch osoby oprávněné věc za žalujícího převzít. 20. V rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ve sporu o vydání účetních dokladů není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je „nadále“ (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem) požadované věci. Poskytnutí takového důkazu je pro žalobce prakticky nemožné. Žalobce tedy musí prokázat „pouze“, že žalovaný držbu (detenci) nabyl, a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl. Jestliže soud na základě provedeného dokazování dospěje k závěru, že žalobce splnil svoji důkazní povinnost ohledně tvrzení o nabytí účetních dokladů žalovaným, bude právě na žalovaném, aby prokázal, že tyto doklady již nemá ve své moci, že jejich držbu pozbyl. Shodné konkluze se pak podávají i z žalovanou, jakož i odvolacím soudem, označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2006/2014, a dále např. i z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014, a ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3494/2008, nebo z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012, jenž byl uveřejněn pod číslem 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v § 1040 odst. 1 o. z. založena na stejných principech jako tomu bylo v § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a proto lze v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015)]. 21. Pokud výše připomenuté konstantně přijímané judikatorní závěry promítne dovolací soud do poměrů projednávané věci, může pouze konstatovat, že při řešení dovolatelkou vymezené právní otázky odvolací soud řečenou rozhodovací praxi respektoval. Za zásadní pro podání důkazu o tom, zda žalovaná držbu účetní dokumentace žalobkyně pozbyla, považuje dovolací soud závěr vyjádřený v bodě 38 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, a sice že držitel či detentor je pro unesení důkazního břemene povinen tvrdit i konkrétní způsob (dle odvolacího soudu „mechanismus“), jímž držbu pozbyl. Pokud žalovaná držbu nepozbyla ztrátou, zničením, odcizením či zašantročením účetní dokumentace (jak je v poměrech projednávané věci nepochybné), ale podle prokazovaného obranného tvrzení splněním závazku ze Smlouvy, postupným předáváním zpracované dokumentace dle předávacích protokolů (naposledy ze dne 6. 3. 2024), přičemž podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jako správná aproboval i odvolací soud, žalovaná měla žalobkyní požadovanou dokumentaci v držbě ještě po uvedeném datu, ač předávací protokoly měly prokazovat opak, pak je polemika žalované (jakkoliv je navíc nesena skutkovou argumentací) s tím, v jaké roli podle obsahu předávacích protokolů přejímající D. S. vystupoval, zcela irelevantní. Její nevýznamnost se ukazuje být zcela zřetelnou v situaci, kdy i v době rozhodování odvolacího soudu (ve smyslu § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav právě v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) měla žalovaná dokumentaci ve svém držení (viz obsah protokolu z jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 9. 2025 – č. l. 641 až 644 spisu) a ostatně i poté, když účetní dokumentaci v listinné i elektronické podobě dle návrhu ze dne 11. 11. 2025 složila do soudní úschovy. 22. Za relevantní nepovažuje dovolací soud v souvislosti se zkoumáním podmínek pro úspěch vindikační žaloby ani argumentaci dovolatelky obsaženou v bodě 56 dovolání, že odvolací soud aplikoval (nesprávně) právo tak, že si z obou nároků vybral to, „co se mu hodí“. Soudy obou stupňů závěr o důvodnosti žaloby o vydání účetní dokumentace důsledně spojily s aplikačními předpoklady § 1040 odst. 1 o. z. reflektovanými a detailně rozvedenými výše připomenutou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz zejména body 32 až 34 a 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud v bodě 39, respektive 40, odůvodnění rozsudku (jejichž obsah žalovaná v dovolání podrobuje kritice) odvolací soud argumentuje tím, že řádné plnění předpokládá plnit oprávněné osobě druhé smluvní strany, pak tak činí v souvislosti s žalovanou prokazovaným způsobem pozbytí držby, tedy podmínkou úspěšné obrany proti vindikační žalobě. Důkaz o pozbytí držby, mělo-li nastat předáním držené věci v souladu se smluvním ujednáním (tudíž mělo být řádně plněno), je spojen i s posouzením, komu bylo plněno. Pokud podle skutkových závěrů soudu prvního stupně, jež odvolací soud aproboval, bylo v řízení prokázáno, že žalovaná držbu účetních dokladů nepozbyla, neboť je žalobkyni (ani v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) nepředala a stále je měla, ať již je fakticky držel její jednatel D. S. či další jednatel M. N., ve své moci, pak je jakákoliv argumentace žalované, kterou poukazuje na nesprávnou aplikaci § 1040 odst. 1 o. z. odvolacím soudem založenou na tzv. dotvoření další podmínky pro úspěšnou obranu žalované proti vindikační žalobě zcela bez významu. 23. Přípustnost dovolání žalované nezakládá ani řešení otázky ad c), při jejímž vyřešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (dovolatelka odkazuje a cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11), a sice zda soud může pravost listiny posoudit bez znaleckého dokazování a za tím účelem znalce neustanovit. Argumentuje-li dovolatelka označenou judikaturou a cituje-li ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř., které jako základní předpoklad pro ustanovení znalce normuje, že důkaz znaleckým posudkem má být proveden „závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí….,“ pak pomíjí, že takový předpoklad v projednávané věci naplněn nebyl. Dovolatelka – usuzováno podle obsahu dovolání v bodech 59, 60 a 62 – zjevně zaměnila hodnocení důkazu listinou z hlediska pravdivosti provedené odvolacím soudem v bodech 25 a 26 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku se zjištěním pravosti předávacích protokolů; jimi se snažila žalovaná prokázat, že účetnictví žalobkyni za rozhodné období od 30. 9. 2017 do 22. 12. 2023 předala, a jeho držbu tudíž pozbyla. O zjevném omylu žalované v této věci svědčí tvrzení, že odvolací soud měl předávací protokoly označit za falzifikáty. Pojmem „falzifikát, falsum či padělek“ se označuje předmět, který se vydává za předmět jiný (zpravidla cennější), jehož je padělek napodobeninou. Závěr, že by žalovanou předložené předávací protokoly byly falzifikáty (optikou argumentace dovolatelky zřejmě padělky protokolů pravých), odvolací soud neučinil a ani učinit nemohl, neboť žádné takové tvrzení o existenci protokolů „pravých“ a „falešných“ nebylo v řízení uplatněno a nemohlo se ani stát po předložení příslušných listin předmětem dokazování, tedy ani znaleckého dokazování. 24. Skutečnost, že odvolací soud označil předávací protokoly za „antedatové (vytvořené dodatečně na obranu žalované)“ a podobné „jako vejce vejci“, neznamená, že by tím vyjádřil odborný závěr (vyžadující posouzení znaleckým posudkem), ale úsudek o provedeném důkazu listinou z pohledu hodnoty pravdivosti takového důkazu, na jehož základě dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 897/2012). Vztaženo k projednávané věci, odvolací soud dospěl na podkladě hodnocení důkazu předávacími protokoly k závěru, že neprokazují pravdivost toho, co je v nich zachyceno, tedy předání v nich specifikované účetní dokumentace v uvedených termínech žalobkyni. Důvody pro takový závěr jsou zřejmé nejen z bodů 26 až 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu popisujících proces následného zpřístupňování účetní dokumentace žalobkyně žalovanou (od dubna 2024 v situaci, kdy podle předávacích protokolů měla žalovaná postupné předávání účetnictví žalobkyni ukončit dne 6. 3. 2024), ale jde-li o držbu účetní dokumentace žalovanou, z již připomenutého stavu ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, jakož i v období po něm (viz bod 21 odůvodnění tohoto usnesení). 25. Pokud žalovaná uplatnila i argumentaci v dovolání podřazenou pod body 63 až 65 označenou jako „Nesprávné posouzení DPP“ a pod body 66 až 80 s titulkem „Popis obstrukčního jednání žalobkyně, která si odmítla po vydání rozsudku odvolacího soudu plnění převzít“, pak již Nejvyšší soud tyto pasáže dovolacímu přezkumu nepodrobil, neboť ve vztahu k nim ani dovolatelka neměla ambici vymezit důvod přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., respektive ani důvod dovolání dle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Tvrzení o nesprávném posouzení dohody o provedení práce uzavřené mezi žalobkyní a D. S., jakož i další okolnosti pracovněprávního vztahu jako takového, jsou navíc neseny polemikou se skutkovými zjištěními soudu v nalézacím řízení, jimiž je dovolací soud vázán, a posouzení událostí, k nimž došlo po vydání dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu, se dovolacímu přezkumu s ohledem na rozhodný stav vyjádřený v § 243f odst. 1 o. s. ř. již zcela vymyká. 26. Jelikož dovolání žalované nebylo shledáno z některého z důvodů uvedených v § 237 o. s. ř. přípustným, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 27. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 5. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu