22 Cdo 659/2026-486 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti žalovaným 1) D. P. a 2) M. Ř., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 356/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 30/2025-458, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 30/2025-458, se mění tak, že se ruší usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2024, č. j. 34 C 356/2017-422, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 11. 2024, č. j. 34 C 356/2017-422, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky II až V). 2. Soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, v obci XY a katastrálním území XY. Žalobkyně a původní žalovaní, V. H. [označený jako „žalovaný 1“)] a M. H. [označená jako žalovaná 2)] shodně navrhli přerušení řízení a soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. 34 C 356/2017-406, podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) řízení přerušil. Protože žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení do jednoho roku, soud prvního stupně podle § 111 odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil. 3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 30/2025-458, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I až V potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud rekapituloval postup soudu prvního stupně, který po vydání usnesení o zastavení řízení zjistil, že žalovaná 2) zemřela dne 13. 9. 2023, tedy v době plynutí jednoroční lhůty dle § 111 odst. 4 o. s. ř., a žalovaný 1) po uplynutí této lhůty dne 22. 12. 2024, aniž však podal návrh na pokračování v řízení dle citovaného ustanovení (a stejně takový návrh v uvedené lhůtě nepodala ani žalobkyně). Konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl ve smyslu § 107 o. s. ř. o procesním nástupnictví po obou žalovaných, a sice usnesením ze dne 30. 4. 2025, č. j. 34 C 356/2017-450, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2025, č. j. 34 C 356/2017-453, tak, že na místo obou původních žalovaných budou v řízení vystupovat jejich právní nástupci (dědičky), D. P. a M. Ř. Oběma jmenovaným také doručil usnesení ze dne 26. 11. 2024, č. j. 34 C 356/2017-422, kterým bylo řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. zastaveno, jakož i odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení směřující; právní nástupkyně původních žalovaných proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení odvolání nepodaly, a z uvedené nečinnosti do řízení nastoupivších žalovaných tak i odvolací soud dovodil, že zastavení řízení akceptovaly. Odvolací soud uzavřel, že tímto postupem bylo zhojeno procesní pochybení soudu prvního stupně, který nejednal s právními nástupci původních žalovaných. Na podkladě napraveného procesního stavu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcné správné potvrdil s dovětkem, že ve vztahu k žalobkyni, která podala opožděný návrh na pokračování v řízení (spolu s odvoláním) dne 17. 12. 2024, a původnímu žalovanému 1), jenž zemřel až po skončení jednoroční lhůty dne 22. 12. 2024, lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení uplynula marně. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 5. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., a ohlašuje – obsahově vymezený – důvod dovolání, spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení procesního předpisu, konkrétně § 111 odst. 4 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 6. Z hlediska zákonem vymezených důvodů přípustnosti dovolání má za to, že se odvolací soud svým postupem při řešení otázky předpokladů pro zastavení řízení ve smyslu § 111 odst. 4 o. s. ř. ve vazbě na ztrátu způsobilosti žalované 2) být účastníkem řízení v jednoroční lhůtě po přerušení řízení dle § 110 o. s. ř. odchýlil nesplněním povinnosti průběžně zkoumat podmínky řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje a cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 773/2015, a ze dne 20. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1778/2025; obě tato usnesení jsou – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Se zřetelem na citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, že k případnému zastavení řízení měl soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, přistoupit až poté, kdy by vyšetřil trvání (existenci) podmínek řízení, včetně způsobilosti žalované 2) být i nadále účastníkem řízení, žalovaná vytýká soudům nižších stupňů uplatnění postupu opačného, tedy, že soud prvního stupně řízení zastavil (a odvolací soud jeho rozhodnutí následně akceptoval), aniž by zjistil, že žalovaná v průběhu jednoroční lhůty uvedené v § 111 odst. 4 o. s. ř. zemřela, že tak nemohla uplatnit návrh na pokračování v řízení, a až dodatečně bylo rozhodnuto ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. o jejích právních nástupcích. Dovozuje přitom, že jednoroční lhůta začala právním nástupkyním zemřelé žalované 2) znovu běžet až dne 30. 4. 2025 v průběhu odvolacího řízení a dosud neskončila. Nápravy uvedeného stavu pak nebylo možné dosáhnout tím, že nynější žalované mohly proti zastavení řízení soudem prvního stupně brojit odvoláním, neboť patnáctidenní odvolací lhůtu nelze poměřovat s téměř rok dlouhou zbývající částí „promlčecí“ lhůty dle § 111 odst. 4 o. s. ř., jež měla procesním nástupkyním žalované 2) náležet. Z porušení procesních práv nynějších žalovaných současně dovozuje i porušení práva žalobkyně na řádný proces. 7. Dále žalobkyně jako důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezuje právní otázku dle jejího mínění v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou, jíž anoncuje jako „závažné porušení principů vedení odvolacího řízení.“ Konkrétně se táže, „zda soud prvního stupně poté, co v řízení vydá rozhodnutí o zastavení řízení, může v průběhu řízení o odvolání vůči němu rozhodnout tak, že fakticky podanému odvolání vyhoví, aby záhy odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, tedy rozhodl v neprospěch argumentačně správně podloženého odvolání.“ Dovozuje, že odvolací soud pochybil, pokud spis vrátil soudu prvního stupně k nápravě pochybení při zkoumání podmínky řízení, spočívající ve ztrátě způsobilosti žalované 2) být účastníkem řízení, aniž by zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mohlo pokračovat před soudem prvního stupně, v němž žalobkyně mohla účinně bránit svá práva a tvrdit nové skutečnosti. Proti dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu se tak žalobkyně může bránit pouze cestou mimořádného opravného prostředku, v němž nemůže namítat nové skutečnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu tak mělo za následek zkrácení práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručený článkem 36 Listiny základních práv a svobod. 8. Žalované ve vyjádření označily rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná a dovolací argumentaci žalobkyně za neopodstatněnou. Připomněly, že na dalším vedení řízení neměly zájem – shodně jako na sklonku života – oba jejich rodiče. Žalované také žalobkyni v emailové komunikaci na úmrtí obou rodičů upozornily. Vyjadřují stanovisko, že pokračující soudní řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je překážkou pro dokončení pozůstalostního řízení a způsobuje další i praktické obtíže při správě a péči o společnou nemovitost. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolatelka v poměrech projednávané věci v reakci na procesní postup odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, ústící ve vydání rozhodnutí o zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. klade dvě otázky procesního práva; při řešení první z nich se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od závěrů výše označených rozhodnutí) a v případě druhé z nich se má dle mínění dovolatelky jednat o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Pro řešení otázky obsahově vymezené jako v pořadí prvé (viz bod 6 odůvodnění tohoto usnesení) není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na vymezené otázce dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu nezávisí. Naopak na řešení otázky druhé (viz bod 7 odůvodnění tohoto usnesení) je usnesení odvolacího soudu založeno. Obsahově vymezená otázka procesního práva, zda odvolací soud může, přezkoumává-li konečné (nemeritorní) rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo v řízení zatíženého zmatečnostní vadou (nedostatkem podmínky v řízení spočívající ve ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení) vydáno, postupovat jinak, než rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit, přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. zakládá; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Posouzení dovolání jako přípustného pak nebrání odlišný náhled dovolatelky na identifikaci důvodu přípustnosti dle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36 odůvodnění, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., a je rovněž přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). 12. V poměrech posuzované věci (v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zahájeném žalobou podanou dne 25. 10. 2017) žalobkyně a původní žalovaní, V. H. a M. H., při jednání soudu prvního stupně konaném dne 26. 7. 2023 shodně navrhli, aby řízení bylo podle § 110 o. s. ř. přerušeno s tím, že se pokusí jednat o smírném vyřešení věci. Soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. 34 C 356/2017-406, jež nabylo právní moci dne 5. 9. 2023, řízení ve smyslu citovaného ustanovení přerušil, a dále prováděl již jen procesní úkony nezbytné pro vydání rozhodnutí o odměně a nákladech ve věci ustanoveného znalce. Protože žádný z účastníků řízení ve lhůtě jednoho roku od nabytí právní moci usnesení o přerušení řízení návrh na pokračování v řízení nepodal, soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 11. 2024, č. j. 34 C 356/2017-422, řízení ve smyslu § 111 odst. 4 o. s. ř. zastavil, neboť předpokládal, že účastníci řízení mohli využít poskytnutý časový prostor k mimosoudnímu vyřešení věci; k takovému účelu totiž postup dle § 110 o. s. ř. nepochybně slouží (k tomu srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758, nebo David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 505 a dále z judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013: „Na tento účel proto zcela logicky navazuje ustanovení § 111 odst. 3 poslední věty o. s. ř. (poznámka Nejvyššího soudu: s účinností od 1. 1. 2016 § 111 odst. 4 o. s. ř.), neboť lze mít důvodně za to, že pokud účastníci přerušeného řízení (podle § 110 odst. 1 o. s. ř.) nevyvíjí po dobu jednoho roku od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež by vedla k obnovení řízení, v němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném nároku, je možné presumovat, že došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za jehož účelem bylo řízení přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení netrvají“). 13. Z obsahu spisu se nepodává, že by soud prvního stupně získal do vydání rozhodnutí o zastavení řízení jakýkoliv poznatek o tom, že by řízení mohlo být zatíženo nedostatkem podmínky řízení, spočívajícím ve ztrátě způsobilosti žalované 2) být účastníkem řízení, jež nastala dne 13. 9. 2023 jejím úmrtím. Tuto informaci soud prvního stupně získal až z odvolání podaného proti usnesení o zastavení řízení žalobkyní (viz stejnopis odvolání na č. l. 426 až 427 spisu). I když objektivně vzato mohl soud prvního stupně informaci o úmrtí žalované 2) a o tom, kdo jsou její právní nástupci (dědicové) se zřetelem na zásadu vyjádřenou v § 103 o. s. ř. [„Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).“] lustrací v dědické agendě soudu ex officio zjistit ještě před vydáním uvedeného rozhodnutí (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 2024, č. j. 27 D 1550/2023-76 – sdělení JUDr. Věry Dundové, notářky se sídlem v Praze na č. l. 442), nedostatek podmínky řízení spočívající ve ztrátě způsobilosti fyzické osoby být účastníkem řízení o věci, v nichž její povaha umožňuje, aby bylo dále jednáno s jejími právními nástupci, je nedostatkem, jenž lze ve smyslu § 104 odst. 2 věta první o. s. ř. odstranit, a sice způsobem plynoucím z § 107 odst. 1 věta první a třetí a § 107 odst. 2 o. s. ř. Takto postupoval v projednávané věci následně i soud prvního stupně, který o procesním nástupnictví nynějších žalovaných nejen ve vztahu k osobě žalované 2), ale i žalovaného 1), jenž zemřel dne 22. 12. 2024, rozhodl usnesením ze dne 30. 4. 2025, č. j. 34 C 356/2017-450, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2025, č. j. 34 C 356/2017-453, tak, že na místo obou původních žalovaných budou v řízení vystupovat jejich právní nástupci (dědičky), D. P. a M. Ř. Ve stádiu, v němž se řízení nacházelo, také oběma do řízení nastoupivším účastnicím doručil usnesení o zastavení řízení (viz doklady o doručení – „doručenky“ na č. l. 451 p. v. spisu); žalované proti tomuto usnesení odvolání nepodaly. Odvolací soud pak po vyřešení otázky procesního nástupnictví na straně žalované pokračoval v odvolacím řízení a dovoláním dotčeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení. 14. Se zřetelem na vymezené důvody přípustnosti dovolání a uplatněný dovolací důvod, jimiž je Nejvyšší soud při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán (viz § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), na řešení otázky procesního práva dovolatelkou anoncované jako „nesplnění povinnosti průběžně přezkoumávat podmínky řízení“ není dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu založeno, a tudíž není naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., že na řešené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 15. Pochybení, které dovolatelka soudům obou stupňů v souvislosti s existencí nedostatku podmínky řízení, který nebyl před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení odstraněn, je přičitatelné soudu prvního stupně, neboť v průběhu řízení před ním nastala úmrtím žalované 2) překážka postupu řízení dle § 107 odst. 1 o. s. ř. Primárně tedy prvostupňový soud měl zkoumat, zda může při splnění podmínek uvedených v § 111 odst. 4 o. s. ř. o věci rozhodnout konečným, byť nemeritorním, rozhodnutím. Odvolací soud zmatečnostní vadou spočívající ve vydání rozhodnutí, jež by se dotýkalo účastníka, který již dříve ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nezatížil. Jeho postup ústící ve vydání nesprávného (zákonu odporujícího) rozhodnutí, jež je dovoláním žalobkyně dotčeno, vystihuje druhá dovolatelkou vymezená právní otázka anoncovaná jako „závažné porušení principů vedení odvolacího řízení.“ IV. Důvodnost dovolání 16. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným (viz bod 15 odůvodnění tohoto usnesení), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. 17. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Podle § 219a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, b) rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, c) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem, d) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. 19. Podle § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno. 20. Podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle § 219a o. s. ř., vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 21. Pro apelační systém, na kterém je založeno odvolací řízení upravené v občanském soudním řádu, je příznačné, že dává přednost rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje (§ 219 o. s. ř.) nebo mění (§ 220 o. s. ř.). Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu proto přichází v úvahu jen tehdy, je-li nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a nemůže být tedy potvrzeno), a (zároveň) je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení rozhodnutí předcházející natolik vadné, že odvolací soud nemůže přistoupit ani ke změně napadeného rozhodnutí. Důvody, pro které odvolací soud může (a současně je povinen) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jsou v občanském soudním řádu – jak vyplývá z § 219a o. s. ř. - uvedeny taxativně. Znamená to, že z jiných než uvedených důvodů odvolací soud nesmí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, neboť jeho případné další nedostatky nebo vady řízení nepovažuje zákon za natolik závažné, aby nemohlo dojít ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Důvody pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně jsou tak v § 219a o. s. ř. rozlišeny podle toho, do kterého z odstavců shora citovaného ustanovení jsou zařazeny. Zatímco z důvodů uvedených v ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. může být zrušeno každé (meritorní i nemeritorní) rozhodnutí soudu prvního stupně, podle § 219a odst. 2 o. s. ř. smí odvolací soud zrušit jen rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3973/2014, a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016). 22. Podle § 19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. 23. Podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. 24. V poměrech projednávané věci je se zřetelem na způsoby, jakým mohl odvolací soud o odvolání žalobkyně směřujícímu proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení [za existujícího nedostatku podmínky řízení spočívající ve ztrátě způsobilosti žalované 2) být účastníkem řízení] rozhodnout, zřejmé, že se tak nemohlo stát změnou (§ 220 o. s. ř.) a ani potvrzením (§ 219 o. s. ř.) prvostupňového usnesení. V okamžiku vydání rozhodnutí soudem prvního stupně bylo řízení stiženo nedostatkem podmínky řízení, jenž sice bylo možné odstranit, nicméně by se tak muselo stát dříve, než bylo o věci rozhodnuto. Prvostupňové rozhodnutí a zmatečnostní vadu, již bylo řízení v době jeho vydání postiženo, nemohl odvolací soud konvalidovat jím zvoleným způsobem. Občanský soudní řád odvolacímu soudu nedával jinou možnost, než usnesení soudu prvního stupně zrušit (srovnej návětí § 219a odst. 1 o. s. ř. „Odvolací soud zruší…..“) a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť se rozhodnutí dotýkalo i toho z účastníků řízení, který již dříve ztratil způsobilost být jeho účastníkem; v takovém případě soud prvního stupně rozhodl v řízení, na něž se vztahoval zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 25. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a současně rozhodl tak, jak měl o odvolání žalobkyně ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnout odvolací soud, tj. zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. 26. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 5. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu