22 Cdo 698/2026-180 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) R. V., b) R. H., c) M. H., d) P. Z., e) P. Z., f) N. Z., g) Sel Alvidrim s.r.o., IČO 28661184, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pivovarská 30, a h) J. D., všech zastoupených Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, náměstí Míru 6, proti žalovanému městu XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 361/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 252/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2025, č. j. 8 Co 20/2025-165, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2025, č. j. 8 Co 20/2025-165, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2024, č. j. 8 C 252/2023-130, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se žalobou domáhali určení vlastnického práva žalovaného ke stavbě kanalizačního řadu vedeného v potrubí DN 300 po pozemku parc. č. st. XY [ve spoluvlastnictví žalobce b) a žalobce c); každý s podílem ideální ½], po pozemku parc. č. st. XY [ve vlastnictví žalobce a)], po pozemcích parc. č. XY a parc. č. st. XY [ve spoluvlastnictví žalobce e), žalobce f) a žalobce h); žalobce e) a žalobce f) s podílem ideální ½ ve společném jmění manželů a žalobce h) s podílem ideální ½], a po pozemku parc. č. st. XY [ve spoluvlastnictví žalobce d) a žalobce g); každý s podílem ideální ½], všech zapsaných pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 9. 2024, č. j. 8 C 252/2023-113, bylo řízení částečně zastaveno v rozsahu určení vlastnického práva ke stavbě po pozemku parc. č. st. XY v obci a katastrálním území XY. 2. Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 8 C 252/2023-130, určil, že žalovaný je vlastníkem stavby kanalizačního řadu vedeného po pozemku parc. č. st. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY, dále po pozemku parc. č. st. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY, a po pozemcích parc. č. XY a parc. č. st. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, všech v obci a katastrálním území XY vedených v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, a vedeného v linii kanalizačních šachet vyznačených a očíslovaných dle geodetického zaměření stavby kanalizace ze dne 9. 9. 1993, v linii mezi šachticemi č. 4 a č. 9, spojnicí přes šachtice č. 6 a č. 8, když tyto body (blíže specifikované ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně) jsou určeny geodetickým zaměřením dle souřadnicového systému JSTK (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům k rukám jejich zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 237 016 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že z důvodu poškození kanalizační stoky a průsaku splašků do suterénu budovy Městského úřadu ve XY byla Krajským investorským úřadem Ostrava po dohodě s odborem výstavby Městského úřadu XY objednána a zpracována projektová dokumentace PS 92/3 řešící stavbu splaškové kanalizace vedoucí po ulici Havlíčkova na pozemku parc. č. XY od šachtice 1 k šachtici 5 s kolmými odbočkami z šachtice 4 na šachtici 6 a z šachtice 5 na 7, vše s navrženým potrubím z betonových trub o průměru DN 300. Kolmá odbočka splaškové kanalizace z šachtice 4 na šachtici 6 až po nové vpusti označené jako Š8 a Š9 byla provedena rozšířením základního projektu (příloha 5) a měla umožnit odvedení splašků z dvorní části za domy č. p. XY a č. p. XY (nyní dům č. p. XY a č. p. XY) a z objektu České spořitelny, a. s. a České pošty, s. p. (nyní dům č. p. XY). Na základě žádosti společnosti STAVOINVESTA Frýdek-Místek, spol. s r.o., v zastoupení Městského úřadu ve XY vydal Okresní úřad v Novém Jičíně rozhodnutí o povolení stavby kanalizace z betonových trub o průměru DN 300, v délce 114 m, včetně 7 kusů revizních šachet, pro odvedení splaškových vod z okolní zástavby; stavební povolení bylo vydáno pro stavbu na pozemku parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY v katastrálním území XY. Dne 30. 6. 1993 Městský úřad ve XY, zastoupený společností STAVOINVESTA Frýdek-Místek, spol. s r.o., převzal kanalizaci z betonových trub o průměru DN 300 v délce 114 m, včetně 7 kusů revizních šachet pro odvedení splaškových vod z okolní zástavby ulice XY realizovanou mimo jiných i na shora uvedených pozemcích. Realizace kanalizačních přípojek pro domy č. p. XY, XY, objekt České pošty, s. p. a restauraci XY nebyla předmětem předávacího protokolu. Podle zápisu o odevzdání a převzetí stavby ze dne 30. 6. 1993 se Městský úřad ve XY zavázal požádat Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. o zvýšení základního jmění akciové společnosti. Následně byly na základě projektové dokumentace č. 37/93 vybudovány pomocné části kanalizace Š6a, Š6b, Š8a a SŠ skládající se z betonových trub o průměru DN 300 řešící napojení na kanalizační přípojky jednotlivých vlastníků okolních domů. Výstavba kanalizačních přípojek z betonových trub o průměru DN 200 byla pokryta z finančních prostředků vlastníků jednotlivých kanalizačních přípojek. Kolaudačním rozhodnutím bylo žadateli STAVOINVESTA Frýdek-Místek, spol. s r.o., v zastoupení Městského úřadu ve XY povoleno užívání dokončené stavby kanalizace v ulici XY pro účely odvádění odpadních vod; stavba obsahovala kanalizaci z betonových trub o průměru DN 300 v délce 114 m, včetně 7 kusů revizních šachet na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a dalších v katastrálním území XY. Soud prvního stupně dále zjistil, že Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. vlastní 114 m kanalizace na ulici XY na pozemku parc. č. XY; další kanalizaci a ani kanalizační přípojky napojené na uvedenou kanalizaci nevlastní. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastníka kanalizační větve vedoucí od šachtice č. 4 přes šachtici č. 6 až k šachtici č. 9 (dále též “kanalizační větev“), neboť tato „skutečnost“ je mezi účastníky sporná a je nutné postavit najisto, kdo má práva a povinnosti spojené s její údržbou a provozem. Sporná kanalizační větev vede přes pozemky ve vlastnictví žalobců a), b), c), e), f) a h) a přesto, že není přímo vedena přes pozemek žalobců d) a g), dospěl soud prvního stupně k závěru, že i žalobci d) a g) mají naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, neboť jsou na předmětnou kanalizaci napojeni skrze pozemky ostatních žalobců. Uzavřel, že kanalizační větev není kanalizační přípojkou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, (dále „zákon o vodovodech a kanalizacích") neboť v žádné dokumentaci takto označena není, žalobci se nepodíleli na jejím financování a hradili pouze vlastní přípojky z betonových trub o průměru DN 200. Sporná kanalizační větev je naopak kanalizací ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Podélný profil dna kanalizační větve odpovídá projektu PS 92/3 – kanalizace pro domy v XY ulici (domy č. p. XY, XY, poštu, restauraci XY), čemuž odpovídá i stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, které se týkalo povolení užívání dokončené stavby kanalizace v ulici XY pro účely odvádění odpadních vod, když stavba obsahuje kanalizaci z betonových trub o průměru DN 300 v délce 114 m, včetně 7 kusů revizních šachet na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a dalších. Kanalizační větev je ve vlastnictví žalovaného, neboť Městský úřad ve XY byl investorem této stavby. S ohledem na umístění kanalizace v hloubce 4 m pod zemí nelze kanalizaci spravovat bez odpovídající techniky, a žalovaný se tak nemůže od práv a povinností vlastníka distancovat. Konstatoval rovněž, že Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. jsou vlastníkem pouze hlavní kanalizace na ulici XY na parc. č. XY. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2025, č. j. 8 Co 20/2025-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení (výrok II.). 6. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, shodně s prvostupňovým soudem shledal na navrhovaném určení naléhavý právní zájem a ztotožnil se i s přijatým právním posouzením věci. Konstatoval, že sporná kanalizační větev není kanalizační přípojkou ve smyslu § 3 odst. zákona o vodovodech a kanalizacích, naopak její profil i provedení, včetně zbudovaných šachet odpovídá kanalizačnímu řadu (§ 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích) a teprve do šachet 6, 8 a 9 jsou zaústěny jednotlivé kanalizační přípojky s menším průměrem z jednotlivých objektů ve vlastnictví žalobců. Uvedenému odpovídá i projektová dokumentace 92/3, včetně rozšíření provedeného přílohou č. 5, projekt 37/93 a skutečnost, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, hradili pouze tyto menší kanalizační přípojky z betonových trub o průměru DN 200, financování ostatní kanalizace se neúčastnili a nebyli účastníky stavebního řízení. K odvolacím námitkám žalovaného doplnil, že ve stavebním povolení a v kolaudačním rozhodnutí je zjevně nesprávně převzat rozsah kanalizačního řadu z původního (nerozšířeného projektu o spornou větev), avšak skutečný rozsah zbudované kanalizace je jiný. 7. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ve vztahu k určení vlastníka kanalizační větve. Uvedl, že investorem celé stavby kanalizace v XY ulici měl být Městský úřad ve XY. Společnost STAVOINVESTA Frýdek-Místek, spol. s r.o. zastupovala městský úřad, byla stavebním dozorem a přejímající organizací. Jelikož Městský úřad ve XY nebyl (a není) nadán právní subjektivitou, a tedy nemohl vstupovat do závazkových právních vztahů a přebírat na sebe práva a povinnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že z pozice investora a stavebníka jednal žalovaný jako město XY. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 8. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci, a sice že odvolací soud určil vlastnické právo žalovaného pouze k části kanalizace, tj. části jiné (samostatné) věci v právním smyslu, a dále nijak nevysvětlil, jaký právní titul založil vlastnické právo žalovaného ke sporné části kanalizace. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 9. Dovolatel v souvislosti s nesprávným posouzením vlastnického práva kanalizační větve (tj. dle žalovaného pouze části kanalizace) namítá, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Uvedl, že pokud soudy obou stupňů došly k závěru, že kanalizace na ulici XY na parc. č. XY a sporná kanalizační větev vznikly jako jedna stavba, a současně určily, že žalovaný je vlastníkem kanalizační větve coby části kanalizace, postupovaly v rozporu s odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť určení vlastnického práva je možné pouze u samostatné věci. 10. Dovolatel dále namítá, že právní úvahy odvolacího soudu vedoucí k závěru o vlastnictví žalovaného ke sporné části kanalizace jsou zcela nedostatečné, a jsou proto v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1404/11, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23 (tyto nálezy jsou přístupné, shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usou.cz). Dle mínění žalovaného připadaly v úvahu jako investoři sporné stavby celkem tři subjekty, a to Městský úřad XY, Okresní úřad Nový Jičín a Krajský investorský útvar Ostrava. I přesto, že soudy v nalézacím řízení dospěly k závěru, že investorem stavby by měl být Městský úřad XY, nelze automaticky zaměňovat investorství Městského úřadu ve XY coby orgánu (organizační jednotky) obce a vlastnictví města XY coby veřejnoprávní korporace nadané samostatnou právní subjektivitou se způsobilostí nabývat do svého vlastnictví majetek. Žalovaný v této souvislosti opět zopakoval, že Městský úřad XY vystupoval pouze v pozici budoucího uživatele kanalizace, která měla být následně vložena do majetku (základního jmění) společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. 11. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). 13. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v individuálních poměrech projednávané věci přípustné pro řešení otázek hmotného práva, a sice zda vlastnické právo žalovaného může být určeno pouze k části jiné samostatné věci (sporné kanalizační větve), i přesto, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně došel k závěru, že kanalizace na ulici XY na parc. č. XY a kanalizační větev byla zhotovena jako jedna stavba, a dále zda může být vlastnické právo žalovaného určeno i při absenci právního důvodu, od něhož se vlastnické právo k předmětu určení odvozuje. Při řešení předestřených právních otázek se odvolací soud odchýlil (jak bude dále uvedeno) od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 16. Dovolání žalovaného je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, rovněž důvodné. 17. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. Dovolacímu přezkumu totiž nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem). 18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalovaného ke sporné kanalizační větvi mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval Nejvyšší soud při posouzení věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). K otázce právní povahy sporné kanalizační větve 20. Dovolatel vymezil otázku posouzení právní povahy kanalizace na ulici XY na parc. č. XY a sporné kanalizační větve s ohledem na skutečnost, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně určil vlastnické právo ke kanalizační větvi za současného zjištění, že sporná kanalizační větev byla vybudována jako jedna stavba společně s kanalizací na ulici XY na pozemku parc. č. XY. Jedná se tak o posouzení vztahu věci a její části. Dovolatel argumentuje tím, že se odvolací soud při posouzení vztahu věci hlavní a její části odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně; poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007. 21. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. 22. Podle § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích je kanalizace provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace. Odvádí-li se odpadní voda a srážková voda společně, jedná se o jednotnou kanalizaci. Odvádí-li se odpadní voda samostatně a srážková voda také samostatně, jedná se o oddílnou kanalizaci. Kanalizace je vodním dílem. 23. Podle § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích je kanalizační přípojka samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě. Kanalizační přípojka není vodním dílem. 24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, na který je odkazováno dovolatelem, soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. V této věci se Nejvyšší soud zabýval především vadami žaloby a formulací petitu žalobního návrhu, přičemž dovodil, že správným petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého pozemku. Z jeho závěrů je však také možné dovodit, že určovací žalobou se nelze domáhat určení vlastnického práva pouze k neoddělené části samostatné věci, čímž ale není dotčena možnost určit vlastnické právo k předmětu (věci) jako součásti věci hlavní. K obdobným závěrům opakovaně dospěl Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016). 25. Kanalizace ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje složenou věc (universitas rerum cohaerentium), ve které si každá z původních věcí zachová svou individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů. Toto mimo jiné vyplývá z § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle kterého vlastníci provozně souvisejících kanalizací, popřípadě jejich částí provozně souvisejících, upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování kanalizace [srovnej RUBEŠ, Pavel. Zákon o vodovodech a kanalizacích (č. 274/2001 Sb.). Komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014. Komentář k § 2.]. 26. Pod pojem kanalizace se zahrnují jednotlivé kanalizační stoky, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod a stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace, které dohromady tvoří jeden funkční celek. Zákon o vodovodech a kanalizacích zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty odlišné, neboť odlišuje vlastníka kanalizačního řadu (stoky) a vlastníka kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod a staveb k čištění, stejně jako vlastníky kanalizačních přípojek. Jestliže zákon o vodovodech a kanalizacích počítá s tím, že vlastníky kanalizačního řadu a kanalizačních objektů mohou být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že kanalizační řad je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i další kanalizační objekty. Proto samotná okolnost, že na kanalizační řad jsou připojeny kanalizační objekty (nebo čistírny odpadních vod a jiné stavby k čistění), nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že kanalizační řad by představoval věc hlavní a kanalizační (a další) objekty jeho součást, a to bez ohledu na funkční propojenost. 27. V rozsudku ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněném pod číslem 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že „zákonným předpokladem součásti věci je její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické).“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, (rozsudek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84) v rozsudku ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, a v řadě dalších rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že kanalizační stoka může být samostatnou věcí a předmětem právních vztahů. Samostatnou věcí a předmětem právních vztahů však nemůže být pouhá část kanalizační stoky, neboť platí, že součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká hlavní věci. 28. Problematikou vlastnického práva ke kanalizaci se Nejvyšší soud zabýval např. i v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020. V něm uvedl, že stavba vodovodu a kanalizace se stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně. Dovolací soud zde odkazuje na to, co se k věci uvádí v literatuře: Melzer, F., Tégl, P.: Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 262 a násl., který vymezuje pojem ‚stavba‘. Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je „samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny potřebné výkopové práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k těm viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Stavba má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Jak autoři komentáře zmíněného výše uvádějí, „některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných“. Soud musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen součást pozemku (např. provedené zemní práce) a zda položené prvky nejsou jen samostatnými movitými věcmi (např. nespojené potrubí). Pokud však práce pokročily natolik, že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již oddělit od sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již zpravidla o stavbu – samostatný předmět věcněprávních vztahů. 29. V poměrech projednávané věci vyšly soudy nižších stupňů ze zjištění, že byla povolena stavba kanalizace v ulici XY na pozemku parc. č. XY z betonových trub o průměru DN 300, v délce 114 m, včetně 7 kusů revizních šachet, pro odvedení splaškových vod z okolí stavby. Stavba ovšem zasahovala i na pozemky, po kterých vede sporná kanalizační větev, tj. pozemky nyní označené jako parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. st. XY. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že kanalizační větev vedená v pozemcích žalobců byla vybudována současně se stavbou kanalizace na ulici XY na parc. č. XY; jedná se tedy o kanalizaci ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, nikoli o kanalizační přípojku podle § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. 30. Dovolací soud může úvahu soudů učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc, či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007). 31. Charakter kanalizace v její sporné části představující kanalizační větev ve vztahu ke kanalizaci na ulici XY na parc. č. XY zkoumaly nalézací soudy z hlediska toho, zda se jedná o kanalizační přípojku či nikoliv. Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že kanalizační větev není kanalizační přípojkou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, ale jedná se o kanalizaci podle § 2 odst. 2 zákona o kanalizacích. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se ale v rámci právního posouzení věci omezil pouze na toto zjištění a své úvahy dále nerozvedl směrem ke zjištění, zda je sporná kanalizační větev samostatnou věcí (a tudíž zda může být předmětem právních vztahů), či se jedná o část kanalizace na ulici XY na parc. č. XY, tj. součást věci hlavní, která nemůže být způsobilým předmětem právních vztahů, neboť sdílí to, co se po právní stránce týká hlavní věci. 32. Jestliže tedy soud vzal za prokázané, že vlastníkem (hlavní) kanalizace na ulici XY na parc. č. XY je společnost Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. při současném závěru o tom, že sporná kanalizační větev je rovněž kanalizací, která byla vystavěna společně s kanalizací na ulici XY na parc. č. XY, a současně určil, že vlastníkem kanalizační větve je žalovaný, tj osoba odlišná od vlastníka kanalizace na parc. č. XY, aniž by současně posoudil, zda tato sporná kanalizační větev je samostatnou věcí nebo toliko součást věci hlavní, postupoval v rozporu se shora citovanou a taktéž dovolatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu. K otázce určení vlastnického práva žalovaného 33. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na závěru, že Městský úřad XY nemohl vstupovat do závazkových právních vztahů a přebírat na sebe práva a povinnosti. Tím, kdo jednal z pozice investora a stavebníka proto musel být žalovaný, tj. město XY. Podle odvolacího soudu by "jiný závěr odporoval logice daných vztahů, kdy kanalizace byla budována a hrazena městem tak, aby sloužila jeho občanům". Konstatoval rovněž, že v řízení nebylo prokázáno odevzdání sporné kanalizace do vlastnictví společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. 34. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném do 11. 11. 2020 (dále "zákon o obcích") obec jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. 35. Podle § 58 odst. 1 zákona o obcích tvoří obecní úřad starosta, zástupce (zástupci) starosty a dále tajemník obecního úřadu, je-li tato funkce zřízena, a další pracovníci. V čele obecního úřadu je starosta. 36. Podle § 58 odst. 5 písm. a) zákona o obcích funkci obecního úřadu plní ve městech městský úřad. 37. V nyní projednávané věci je významné, že z hlediska historického se nejrůznější záměny subjektů a jich reprezentujících orgánů projevují především ve vztahu k veřejnoprávním korporacím – státu, krajům či obcím. V případě těchto specifických právnických osob se totiž právní úprava definující postavení jejich jednotlivých orgánů určitým způsobem vyvíjela. 38. V souvislosti s postavením obcí a jejich orgánů doznala právní úprava změn již přijetím zákona o obcích, podle něhož jsou obce právnickými osobami (§ 4 odst. 1). Přitom do té doby vystupovaly v obdobném postavení národní výbory (ve smyslu zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech). Zaměnitelnost označení národních výborů a orgánů obcí vedla často k podání žaloby v občanském soudním řízení proti některému z orgánů obce (nejčastěji proti obecnímu úřadu), ačkoliv ten způsobilost vystupovat v řízení neměl. 39. Zákon o obcích obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznával způsobilost samostatně právně jednat. V tomto zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech nebylo obsaženo žádné ustanovení, které by obecnímu (městskému) úřadu jako organizační jednotce obce (města) tuto způsobilost přiznávalo. Ze zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní (městský) úřad se v soukromoprávních vztazích nemůže samostatně zavazovat. Obecní (městský) úřad není schopen ani samostatně plnit závazky z občanskoprávních vztahů (vlastní majetek a finanční zdroje má pouze obec, nikoliv obecní úřad); soudní rozhodnutí, kterým by byla uložena obecnímu (městskému) úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné vykonat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5532/2007, nebo ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1219/2009). 40. K obdobným závěrům dospěla rovněž i komentářová literatura, dle které obec, jakožto základní územní samosprávný celek (viz článek 99 Ústavy České republiky) je veřejnoprávní korporací (právnickou osobou veřejného práva), tj. disponuje právní osobností (způsobilostí k právům a povinnostem). V souladu s § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, (dříve § 4 odst. 1 zákona o obcích) vystupuje obec v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec je subjektem veřejné správy (stejně jako např. stát), zatímco obecní úřad je jedním z orgánů obce, představuje tedy vykonavatele veřejné správy, který není nadán právní osobností. Naopak obec je subjektem veřejné správy (obdobně jako stát); v právních vztazích proto vystupuje vždy „obec“ (např. jako účastník smluv, a to nejen v oblasti soukromého práva, ale i práva veřejného – viz tzv. veřejnoprávní smlouvy) - (HEJČ, David. In: POTĚŠIL, Lukáš, FUREK, Adam, HEJČ, David, CHMELÍK, Václav, RIGEL, Filip, ŠKOP, Jiří. Zákon o obcích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 11). 41. Z uvedeného vyplývá, že ani zvláštní předpis nepřiznává obecnímu (městskému) úřadu jako orgánu obce (města) způsobilost vystupovat v soukromoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. 42. Dovolatel má za to, že závěry vyslovené odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí stran určení vlastnictví žalovaného ke sporné části kanalizace jsou nedostatečné; má za to, že odvolací soud neuvedl důvod, od něhož odvozuje vlastnické právo žalovaného. Dovolatel odvolacímu soudu de facto vytýká, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Ačkoli nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, žalovaný obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu nejen s dovolatelem odkazovanými nálezy Ústavního soudu (k přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou Ústavního soudu srovnej třetí výrokovou větu a body 43 a 44 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), ale i v rozporu s konkluzemi rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 43. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, uvedl, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.“ 44. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). 45. V kontextu uvedeného je případný odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1404/11, v němž byl zdůrazněn stěžejní význam náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť – jak Ústavní soud vyložil – právo na soudní ochranu má podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zahrnovat povinnost soudů rozhodnout ve věci způsobem, který bude odpovídat určitým procesním standardům vztahujícím se ke zjišťování skutkového stavu a jeho následnému právnímu hodnocení. 46. Shora uvedené závěry jsou plně uplatnitelné i pro posuzovaný případ. Odvolací soud byl povinen své závěry řádně (zejména srozumitelně, logicky a bezrozporně) odůvodnit, současně byl povinen řádně reflektovat námitky dovolatele. Této povinnosti však odvolací soud (resp. ani soud prvního stupně) nedostál. 47. Odvolací soud měl především adekvátně reagovat na argumentaci dovolatele, že investorem stavby mohl být (jako jeden ze tří v úvahu tehdy přicházejících subjektů) Městský úřad ve XY (dle žalovaného v předmětné investiční akci vystupoval jako budoucí uživatel kanalizace), ale vlastníkem sporné kanalizační větve byl nesprávně určen žalovaný. Argument odvolacího soudu, že tím, kdo jednal z pozice investora a stavebníka musel být žalovaný, neboť by jiný závěr odporoval logice daných vztahů, a to bylo důvodem pro určení vlastnického práva žalovaného ke sporné kanalizační větvi, je z hlediska právního posouzení věci nedostatečný. Odvolací soud neměl nechat bez povšimnutí námitku žalovaného, že sporná část kanalizace měla být vložena do majetku společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s., a žalovaný proto nemůže být v dané věci pasivně legitimován. Ostatně v souvislosti s tímto posouzením je nutné zdůraznit, že řešení otázky pasivní legitimace žalovaného, kterou odvolací soud převzal z právních konkluzí soudu prvního stupně, není založeno na žádném v řízení provedeném důkazu, neboť soud prvního stupně se otázkou vkladu sporné části kanalizace do majetku (základního kapitálu) společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. po skutkové stránce vůbec nezabýval a odvolací soud ji bez dalšího vyřešil konstatováním, „že v řízení nebylo prokázáno nabytí sporné části kanalizace do vlastnictví společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s.“. Právní posouzení otázky vlastnického práva žalovaného je tudíž založeno na zcela absentujícím skutkovém podkladu, čímž ve smyslu výše připomenuté judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, rozsudek odvolacího soudu (a shodně i rozsudek soudu prvního stupně) stižen ústavněprávním defektem, spočívajícím v porušení práva žalovaného na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; v rovině podústavního práva pak odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nerespektuje pravidla plynoucí z § 157 odst. 2 o. s. ř. Naléhavý právní zájem na navrhovaném určení jako obiter dictum 48. Ve vztahu k určení vlastnického práva ke sporné kanalizační větvi je nutné rovněž upozornit na skutečnost, že podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 49. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2658/2019, vyložil, že „předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016). 50. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 51. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014). 52. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom připouští, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán také s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007). 53. V posuzované věci je nutné zohlednit, že kanalizační větev, jejíž určení vlastnictví je předmětem žalobního žádání, nevede po pozemku parc. č. st. XY, jehož podílovými spoluvlastníky jsou žalobce d) a žalobce g). Ostatně i z tohoto důvodu bylo řízení usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 9. 2024, č. j. 8 C 252/2023-113, částečně zastaveno v rozsahu pozemku parc. č. st. XY. Od skutečnosti, že splašková kanalizace (kanalizační přípojka) žalobce d) a žalobce g) vede i po pozemku parc. č. XY [v podílovém spoluvlastnictví žalobce e), žalobce f) a žalobce h)] nelze podle současného stavu dokazování odvozovat naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke sporné kanalizační větvi, neboť není zřejmé, jak by se bez tohoto určení právní postavení žalobce d) a žalobce g) změnilo, respektive zda jejich (budoucí) práva budou nějak dotčena či ohrožena. 54. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tak naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 55. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Ten je artikulován jednak důrazem na náležité posouzení, zda je sporná kanalizační větev samostatnou věcí (a tudíž i možným předmětem právních vztahů), či se jedná o část kanalizace na ulici XY na parc. č. XY, tj. součást věci hlavní, která nemůže být způsobilým předmětem právních vztahů, a dále potřebou vyřešit dosud spornou otázku, zda kanalizační větev byla vložena do základního kapitálu společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. (či nikoli) a tedy, kdo je vlastníkem sporné části kanalizace. 56. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu