22 Cdo 734/2026-611 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně T. K., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernerova 444, proti žalovanému M. J., zastoupenému JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Filištínská 145, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 38/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2025, č. j. 23 Co 431/2024-554, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 7 C 38/2019-486, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (dále „předmětná nemovitost“ nebo „nemovitost“) je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného s tím, že každému z nich náleží podíl o velikosti ideální ½ vzhledem k celku (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 1 479 104 Kč (výrok II). Dále soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 9. 2024, č. j. 7 C 38/2019-494, rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 16 163 Kč. 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 23 Co 431/2024-554, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II jej změnil tak, žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady prvostupňového řízení ve výši 1 241 944 Kč (výrok II). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 118 459 Kč (výrok III). Usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok IV). 3. Žalobkyně se v řízení proti žalovanému domáhala určení, že jsou rovnodílnými podílovými vlastníky předmětné nemovitosti. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků řízení trvalo od roku 1992 do jeho zániku rozvodem v roce 2017. Dne 12. 2. 1996 uzavřel B. L. coby prodávající se žalovaným jakožto kupujícím kupní smlouvu, na jejímž základě bylo zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo k předmětné nemovitosti ve prospěch žalovaného. Žalobkyně, která uvedenou kupní smlouvu taktéž podepsala, v ní prohlásila, že žalovaný kupuje nemovitost ze svých vlastních finančních prostředků, a tudíž souhlasí s tím, že nemovitost nebude patřit do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soudy nižších instancí dovodily, že ačkoli k uzavření kupní smlouvy ze dne 12. 2. 1996 došlo za trvání manželství účastníků, stal se výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti žalovaný, neboť na úhradu kupní ceny byly použity jeho výlučné finanční prostředky. Podotkly přitom, že žalovaný nemovitost jako její vlastník držel a užíval, pročež i s ohledem na povědomí žalobkyně o tom, že se nemovitost dle zmíněné kupní smlouvy nestává součástí tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení vlastnického práva žalobkyní dle ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“), přičemž tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud nezhojil nedostatky v „aplikaci tzv. koncentračních pravidel“ a plnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil okolnosti zaplacení kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 12. 2. 1996. Odvolacímu soudu vytýká, že vyloučil zvukovou nahrávku jejího rozhovoru se žalobcem z roku 2017 jako důkazní prostředek, neboť se dle jejího názoru jedná o nenahraditelný důkaz. Nesouhlasí rovněž s hodnocením věrohodnosti svědků vypovídajících ve prospěch žalovaného a ani s hodnocením evidenčních listů důchodového pojištění žalovaného. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud pominul, že pro uplatnění institutu mimořádného vydržení je rozhodující skutečnost, že oba účastníci řízení považovali předmětnou nemovitost za součást jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dále se domnívá, že již v době trvání manželství účastníků řízení došlo k zániku předmětu sporu jako samostatné věci, a tudíž není splněna jedna z podmínek řízení, které soud zkoumá kdykoli v jeho průběhu. Upozorňuje proto, že její argumentace opírající se o listiny poskytnuté stavebním úřadem nepředstavuje v odvolacím řízení tzv. nepřípustné novoty. Žalobkyně rovněž brojí proti výrokům o nákladech řízení, k nimž namítá, že odvolací soud mimosmluvní odměnu advokáta zjišťoval z nesprávné tarifní hodnoty sporu, respektive tarifní hodnota sporu (vyjádřeno dovolatelkou „hodnota věci“) nebyla zjišťována. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu „k řádnému dokazování a k novému rozhodnutí“. 5. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej opětovně zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (toto stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“ 11. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18. 12. Dovolání žalobkyně je se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné. Dovolatelka sice v úvodu dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně v rozporu se shora označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nijak neupřesňuje, ohledně řešení jaké právní otázky a kterým rozhodnutím dovolacího soudu se má napadené rozhodnutí odvolacího soudu příčit. 13. V nyní projednávané věci žalobkyně koncipuje dovolání [zejména jeho článek II, písmena b), c), g), a i)] jako námitky proti postupu soudů obou stupňů, které se určitou právně významnou skutečností nezabývaly nebo ji nezohlednily, nikoliv ovšem jako požadavek na řešení určité právní otázky, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, s uvedením vztahu tohoto řešení k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Parametry řádného vymezení některého ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nesplňuje ani část dovolání uvedená v článku II pod body d), e) a f), v níž žalobkyně polemizuje s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, aniž by reflektovala požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 o. s. ř. V obdobném duchu se pak nese i žalobkyní vyjádřený nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu stran nastoupení účinků koncentrace řízení a poučovací povinnosti soudu [viz článek II, písmeno a) dovolání], jakož i zkoumání podmínek řízení [viz článek II, písmeno k) dovolání]; ani v této souvislosti žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku, s níž by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a tudíž také v tomto případě nevymezuje řádně, v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 14. Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přitom nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Jeví se vhodným také dodat, že parametry řádného vymezení některého ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nesplňuje ani odkaz dovolatelky na argumentaci předestřenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (či v jiných podáních učiněných v průběhu řízení před soudy nižších stupňů), neboť podání předcházející vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3384/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11 2012, sp. zn. 32 Cdo 3096/2012). 15. Nad rámec řečeného je namístě podotknout, že brojí-li žalobkyně proti závěru odvolacího soudu stran uhrazení kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 12. 2. 1996 z výlučných finančních prostředků žalovaného, neuplatňuje tak jediný možný zákonný dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci, ale námitky skutkového rázu. Sluší se připomenout, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž ani k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. Dospěl-li v projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě komplexního posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že se předmětné nemovitosti nestaly součástí tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (účastníků řízení), nejde o závěr, jenž by se příčil zjištěným skutkovým okolnostem věci. Navíc při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Jelikož skutkové námitky nenaplňují jediný možný zákonný důvod dovolání, jímž je nesprávné právní posouzení věci, nelze jejich prostřednictvím řádně vymezit ani některý z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání může být založena na řešení otázky právní, nikoliv skutkové. Nejvyšší soud přitom v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného procesně nekorektního postupu odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. 17. Přípustnost dovolání žalobkyně řádně nevymezila ani prostřednictvím námitky, že procesním postupem soudů obou stupňů týkajícím se koncentrace řízení a poučovací povinnosti bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, je sice námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s .ř. „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44 odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu), nicméně i v takovém případě odklon odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu musí být poměřován s konkrétním rozhodnutím či rozhodnutími Ústavního soudu, v nichž překládaná právní otázka byla řešena, a její posouzení obecnými soudy na úrovni podústavního práva mělo vliv i na zachování (či porušení) některého ze základních práv nebo lidských svobod. Uvedeným požadavkům však dovolání žalobkyně v rozsahu uplatněné námitky o porušení práva na spravedlivý proces rovněž nevyhovělo. 18. Bez vlivu na předestřenou konkluzi o vadě dovolání sluší se k námitkám žalobkyně týkajícím se „vadné aplikace tzv. koncentračních pravidel“ a s tím související poučovací povinnosti uvést, že základním důsledkem tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o s. ř. je, že účastníci po koncentračním bodu (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení však nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3252/2023, a ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1237/2024). Okamžik, kdy má korektně dojít ke koncentraci řízení, je dán objektivně zákonem (zákonná koncentrace řízení), pročež nastává bez ohledu na to, zda si zkoncentrování řízení soudce či účastníci přejí. Povinnost soudce účastníky v zákonem předpokládaný moment o koncentraci poučit vede k naplnění smyslu institutu koncentrace řízení, jímž je zejména donucení účastníků projevit své záměry včasně a umožnění soudu vydat rozhodnutí v rozumné době (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23). 19. Pro poměry přítomné věci lze proto uzavřít, že koncentrace řízení, o níž byli účastníci řízení řádně poučeni (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 1. 2020), žalobkyni z principu nebránila dále popírat správnost tvrzení protistrany a vyjadřovat se k důkazům žalovaným předloženým. Současně je z obsahu spisu zřejmé, že tvrzení o úhradě kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 12. 2. 1996 z výlučných finančních prostředků žalovaného, včetně odkazu na jednotlivé důkazní prostředky, byla do řízení prokazatelně vnesena ještě před jeho koncentrací ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř. (viz zejména podání žalovaného ze dne 28. 1. 2020, jakož i samotná kupní smlouva ze dne 12. 2. 1996). Sluší se přitom dodat, že na tomto tvrzení žalovaný v průběhu řízení ničeho nezměnil, byť upřesnil způsob úhrady kupní ceny uvedený v kupní smlouvě ze dne 12. 2. 1996. Samotný dovolatelkou předestíraný problém, zda došlo k uhrazení dané kupní ceny v plné výši výhradně z výlučných finančních prostředků žalovaného, je svým charakterem skutkovým zjištěním, které ovšem Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné, nikoliv nalézací (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší – jak již bylo výše zmíněno – revidovat (srovnej dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018). 20. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je vadné (není věcně projednatelné), neboť dovolání nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka řádně nevymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. a náležitě neuplatnila ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.); Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Protože žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k nákladovým výrokům II, III a IV. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 22. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 4. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu