22 Cdo 781/2026-248 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně obce XY, se sídlem ve XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem se sídlem v Praze, Hořejší nábřeží 786/21, proti žalovanému A. J., zastoupenému Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze, Bílkova 132/4, o odstranění stavby a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 112/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 25 Co 224/2025-222, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 25 Co 224/2025-222, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 11 894,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2025, č. j. 3 C 112/2024-194, uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady stavbu pro rodinnou rekreaci č. ev. XY umístěnou na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „chata“) – (výrok I) a dále uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále společně jen „pozemek žalované“) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 25 Co 224/2025-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítl, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť nárok uplatněný žalobkyní měl být vyhodnocen jako jednání v rozporu s dobrými mravy, včetně porušení prevenční povinnosti předcházet vzniku škody. Napadený rozsudek tak podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a představuje zásah do práva žalovaného vlastnit majetek, jenž žalovaný nabyl v dobré víře od soudního exekutora. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně žalovaný navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mu hrozí závažná újma spočívající v nezvratném zániku chaty a rovněž ve vzniku majetkové újmy přes půl milionu Kč. 4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť jako vlastník předmětných pozemků žalobou uplatněným požadavkem na odstranění stavby a vyklizení pozemků pouze uplatňuje své zákonné právo na ochranu vlastnictví. Samotná skutečnost, že žalovaný nabyl stavbu v dražbě a následně do ní investoval finanční prostředky, nemůže založit jeho právo ponechat stavbu na cizím pozemku bez právního titulu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Neshledala ani důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Žalovaný namítá, že nárok na ochranu vlastnického práva žalobkyně uplatněný prostřednictvím podané žaloby na odstranění chaty a vyklizení pozemku byl žalobkyní uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Při řešení otázky možnosti uplatnění korektivu dobrých mravů se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) řešil otázku možného uplatnění korektivu dobrých mravů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dospěl ke správnému závěru, že podmínky pro výjimečné odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně z důvodu porušení dobrých mravů nejsou v projednávané věci dány. 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připustil zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy [např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (tato i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Dospěl přitom k závěru, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. 11. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). S účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), vylučujícím právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017). 12. Tak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), uvedl, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej § 8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59], resp. Se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Pulkrábek, Z. § 8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, s. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. § 8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59–60; Pulkrábek, Z. § 8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 163]. 13. Odvolací soud v projednávané věci zohlednil, že žalovaný nabyl vlastnické právo k chatě v dražbě, avšak bez jakéhokoliv užívacího práva k pozemku žalobkyně, na němž je chata umístěna, což mu bylo dopředu známo. Současně zohlednil, že žalovaný nedisponuje žádným právním titulem, na jehož základě by mohla být stavba chaty na pozemku žalobkyně vůbec umístěna – originární nabytí vlastnického práva k chatě v exekutorské dražbě ze strany žalovaného nemohlo změnit časově omezené právo k umístění dané stavby na pozemku žalobkyně, které navíc zaniklo dávno před dražbou, na právo neomezené, ani jej nově založit. Přičetl žalovanému k tíži, že zjevně nevyvinul odpovídající snahu zjistit si informace k možnému užívání pozemku žalobkyně před tím, než nabyl vlastnické právo k předmětné chatě, a užívací právo k pozemku žalobkyně si nezajistil ani následně – zejména před tím, než přistoupil k rekonstrukci chaty, k níž navíc zjevně vědomě neoprávněně užil pozemku žalobkyně. 14. Na straně žalobkyně vyšel soud ze zjištění, že předmětná chata byla na pozemku žalobkyně postavena jako dočasná stavba na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a dřívějším vlastníkem chaty. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, byla několikrát prodlužována, a nakonec byla žalobkyní vypovězena z důvodu neplacení nájemného, a právní titul k umístění stavby na pozemku žalobkyně tak již původnímu vlastníkovi chaty zanikl. Žalobkyně se již v minulosti úspěšně domáhala odstranění chaty a vyklizení pozemku prostřednictvím žaloby proti předchozímu vlastníku chaty a disponuje pravomocným rozsudkem, k výkonu rozhodnutí nicméně nikdy nedošlo. Odvolací soud však podotkl, že uplatnění exekučního titulu na odstranění stavby a vyklizení pozemku je právem, nikoliv povinností subjektu oprávněného k plnění z tohoto rozhodnutí, tudíž – ačkoliv lze žalobkyni vytknout, že soudního exekutora na existenci tohoto rozhodnutí neupozornila – nelze v jejím jednání shledávat znaky nepoctivosti, tj. že by nyní uplatnila právo na ochranu vlastnického práva k pozemku bez skutečného zájmu na jeho realizaci, pouze s cílem žalovaného poškodit. Žalobkyně jako vlastník pozemku neměla žádnou zákonnou ani jinou povinnost žalovanému pozemek odprodat či mu poskytnout jakékoliv užívací právo, byť i za úplatu, a ani ho o takové možnosti nikdy neutvrzovala. 15. Výše uvedené úvahy odvolacího soudu dovolací soud shledává zcela souladnými s obecnými východisky rozhodovací praxe týkající se výkonu vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužití práva při výkonu vlastnického práva citovanými výše. Ani dovolací soud na základě skutkových okolností zjištěných nalézacími soudy v projednávané věci neshledal splnění podmínek pro výjimečné odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně. Dovolací soud zdůrazňuje zejména okolnost, že žalovaný nikdy neměl ani k umístění chaty na pozemku žalobkyně, ani k užívání samotného pozemku žalobkyně žádný právní titul, což ostatně v dovolání ani nijak nerozporoval, a přesto se zcela z vlastní iniciativy pustil do rekonstrukce předmětné chaty, aniž by měl nejdříve po právní stránce vyřešenou možnost užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně a vůbec oprávnění mít stavbu na jejím pozemku umístěnou. Takový přístup žalovaného nemůže jít k tíži žalobkyně, která dlouhodobě nemá zájem na umístění chaty na svém pozemku, o čemž svědčí i to, že se odstranění stavby a vyklizení pozemku domáhala žalobou již proti právnímu předchůdci žalovaného. Žalovanému také nikdy nenabízela či nepřislíbila možnost trvalého ani dočasného umístění stavby chaty na jejím pozemku, ani žádnou možnost užívání samotného pozemku, případně jeho prodej. Za těchto okolností jednoznačně není dán prostor pro výjimečné odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž správné. 16. Dovolací soud ještě závěrem poznamenává, že judikatura citovaná v dovolání žalovaným k „dobrým mravům“ není dané věci zcela přiléhavá. Rozhodnutí zmíněná žalovaným řeší obecně výkon práva v rozporu s dobrými mravy bez ohledu na zavinění jednajícího, tedy že jednání může být posuzováno jako rozporné s dobrými mravy bez ohledu na úmysl jednajícího, případně vůbec bez ohledu na vědomí si takového rozporu. Nejedná se však o judikaturu týkající se užití korektivu dobrých mravů konkrétně v případě uplatnění ochrany vlastnického práva, u kterého rozhodovací praxe vymezuje jasně dané podmínky, které musejí být kumulativně splněny, aby bylo možné považovat výkon vlastnického práva za rozporný s dobrými mravy – z výše citované rozhodovací praxe dovolací soud opakuje, že se jedná o řešení velmi výjimečné, za předpokladu, že 1. výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, 2. vlastníkovi nepřinese odpovídající prospěch, a 3. vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Tyto tři podmínky v projednávané věci splněny nebyly, a proto nebyla žaloba na odstranění chaty a vyklizení pozemku posouzena jako jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Obdobě lze vycházet z judikatury přijaté již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., kdy za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Nic z uvedeného však v projednávané věci v jednání žalobkyně shledáno nebylo. 17. Poslední poznámku pak uvádí dovolací soud k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1070/2016, které žalovaný zmiňuje v samotném úvodu dovolání, a s nímž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V této části dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť v dalším textu dovolání se již k tomuto rozhodnutí žalovaný nijak blíže nevyjadřuje. Dovolání je proto v této části vadné a dovolací soud je nemohl věcně přezkoumat. 18. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 19. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. 20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu