22 Cdo 782/2026-234 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně I. P., zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Nuselská 499/107, proti žalovaným 1) I. P., zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 23/12, 2) R. P. a 3) E. B., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 90/2024, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, č. j. 23 Co 91/2025-213, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jindřišky Kořínkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 5 C 90/2024-89, zamítl žalobu na určení, že ke dni 8. 1. 2022 spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na nemovitostech, a to na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, patřil do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a zesnulého R. P. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) (výrok II); soud dále usnesením ze dne 1. 7. 2025, č. j. 5 C 90/2024-133, doplnil výrok III, kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, č. j. 23 Co 91/2025-213, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že ke dni 8. 1. 2022 patřil spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a zesnulého R. P. (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi všemi účastníky (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání3. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se při posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, 22 Cdo 1241/2022, 22 Cdo 290/2023, 22 Cdo 205/2024), když dovodil mimořádné vydržení spoluvlastnického podílu žalobkyní, ačkoliv věděla o neplatnosti ústní kupní smlouvy i o následném převodu vlastnického práva na jejího manžela na základě řádného vkladu darovací smlouvy, a její užívání tak mělo povahu pouhé výprosy představující nepravou držbu s nepoctivým úmyslem; současně tvrdí, že odvolací soud nesprávně vyřešil dosud neřešenou právní otázku, neboť změna vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí – zvláště je-li držitel o této změně informován – musí přerušovat běh doby mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., jinak by byla popřena zásada materiální publicity a právní jistota osob jednajících v dobré víře ve správnost zápisu v katastru. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky I a II rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně považuje dovolání žalované 1) za nepřípustné, neboť neotevírá žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž pouze polemizuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, přičemž otázka nepoctivého úmyslu i vlivu pozdějšího vkladu vlastnického práva do katastru na běh mimořádného vydržení byla již ustáleně vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu (mj. sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 534/2023, 22 Cdo 205/2024). Zdůrazňuje, že se spolu se zesnulým manželem chopili držby na základě ústně uzavřené kupní smlouvy s prodávající F. P. po uhrazení kupní ceny, tedy nikoliv v nepoctivém úmyslu; držba tak nesla znaky držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ ve smyslu § 1095 o. z. Odmítá tvrzení žalované 1) o výprose, neboť F. P. neměla úmysl ponechat si vlastnické právo, ale naopak ho převést, a následná darovací smlouva nemohla mít na běh či splnění podmínek mimořádného vydržení žádný vliv. Vyzdvihuje, že smyslem mimořádného vydržení je ochrana dlouhodobých faktických stavů, což odvolací soud správně zhodnotil a dospěl k závěru, že vlastnické právo k ½ nemovitostí bylo ke dni 8. 1. 2022 vydrženo do společného jmění manželů. Navrhuje proto dovolání odmítnout, případně zamítnout jako nedůvodné. III. Přípustnost dovolání 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Žalovaná 1) předložila dovolacímu soudu k posouzení podle svého názoru dosud neřešenou otázku, zda změna vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí přerušuje běh doby mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Současně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud dovodil mimořádné vydržení spoluvlastnického podílu žalobkyní, ačkoliv žalobkyně věděla o neplatnosti ústní kupní smlouvy i o následném převodu vlastnického práva na jejího manžela na základě darovací smlouvy, a její užívání tak mělo povahu pouhé výprosy představující nepravou držbu s nepoctivým úmyslem. 8. Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolacím soudem již obecně řešeny byly a odvolací soud se při jejich řešení v souzené věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 9. Podle § 1091 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. 10. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 11. Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby držiteli nebyl prokázán „nepoctivý úmysl“. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věty první (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní vymezení dobré víry). O pozitivní vymezení dobré víry jde tehdy, je-li držitel v přesvědčení, že mu držené právo náleží, že je jeho subjektem (viz § 992 odst. 1 o. z., věta první, § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák“); o negativní vymezení dobré víry jde tehdy, je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná tedy poctivě v obecném smyslu. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu [k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1774). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96]. 12. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti či nevědomě neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel však nejedná v nepoctivém úmyslu. Naopak „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ jedná ten, kdo je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde o dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“ (viz Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163; Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90]. 13. Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z. (resp. dříve § 130 odst. 1 obč. zák.) se zde neuplatní. 14. Nepochybně nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zejména úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“ 15. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální. Žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže v průběhu jejího výkonu změnit v úmysl nikoliv poctivý (a naopak). Posouzení poctivosti je především otázkou úvahy soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by takovou úvahu mohl zpochybnit pouze tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále např. na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 (tato stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. 16. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že pro mimořádné vydržení není nezbytný průkaz právního důvodu chopení se držby, a i kdyby byla mezi účastníky uzavřena toliko absolutně neplatná ústní kupní smlouva, samotná absence platného právního titulu ještě sama o sobě nevytváří nepoctivý úmysl a není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). 17. Odvolací soud vysvětlil, že žalobkyně se svým zesnulým manželem začala užívat podíl na nemovitých věcech (zbývající podíl již její bývalý manžel vlastnil) na základě ústně uzavřené kupní smlouvy z roku 1990 s F. P., kterou obě strany respektovaly. Nedostatek písemné formy sám o sobě nesvědčí o nepoctivém úmyslu držitelů. Jejich držba nebyla nikdy napadena žalobou. Nebyl tak dán žádný zákonem ani judikaturou předpokládaný důvod, který by vedl k přeměně poctivé držby na držbu nepoctivou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021). Skutečnost, že zesnulý manžel žalobkyně v roce 2010 nabyl spoluvlastnický podíl do svého výlučného vlastnictví, nemá vliv na pokračování držby žalobkyně. Protože však manžel žalobkyně jako vlastník již nemohl spoluvlastnický podíl vydržet, vydržela ho pouze žalobkyně, přičemž nabytý podíl se stal podle § 709 o. z. součástí společného jmění manželů (tento závěr nebyl v dovolání napaden a dovolací soud ho proto nepřezkoumával). Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně podíl o velikosti ½ na nemovitých věcech ke dni 1. 1. 2019 mimořádně vydržela do společného jmění manželů. 18. Odvolací soud dostál požadavkům ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže shledal naplnění předpokladů mimořádného vydržení v situaci, kdy ve zjištěném skutkovém stavu nespatřoval žádnou okolnost svědčící o nepoctivém úmyslu žalobkyně, resp. nic, co by mu umožnilo vyslovit závěr o úmyslném jednání žalobkyně motivovaném snahou způsobit újmu. Ostatně nic takového netvrdila ani žalovaná 1). Ta svou dovolací argumentaci zakládá na vědomosti žalobkyně, že není vlastníkem předmětných pozemků, neboť kupní smlouva byla uzavřena ústně, nebyla vložena do katastru nemovitostí a darovací smlouva byla uzavřena pouze ve prospěch bývalého manžela žalobkyně. Nicméně pro mimořádné vydržení není nezbytný průkaz právního důvodu chopení se držby. I kdyby byla uzavřena toliko absolutně neplatná ústní kupní smlouva, samotná absence platného právního titulu není způsobilá založit nepoctivý úmysl a nepředstavuje překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením. 19. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto věcně správné a nijak se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Závěr a náklady řízení 20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu