22 Cdo 803/2026-615 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka a ve věci žalobce V. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr 433, proti žalovaným 1) V. J., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, 2) P. V. a 3) V. V., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Böhmem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných 2) a 3) T. V., zastoupeného Mgr. Davidem Böhmem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 196/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 21 Co 154/2025-589, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 18 C 196/2018-551, zamítl žalobu na určení, že stavba č. p. XY, postavená na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „rodinný dům“), je ve společném jmění manželů – žalobce a žalované 1) (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 21 Co 154/2025-589, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil nákladové výroky II a III (výroky II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Domnívá se, že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, poněvadž odvolací soud nesprávně posoudil skutková zjištění v rámci provedeného dokazování před soudem prvního stupně. Je přesvědčen, že se mu podařilo prokázat, že ke dni uzavření manželství mezi žalobcem a žalovanou 1) nebyla stavba rodinného domu v takovém stupni rozestavěnosti, aby bylo zřejmé dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží. V této souvislosti odkázal na důkazy provedené v rámci nalézacího řízení, především na předložené fotografie a svědecké a účastnické výpovědi. Má za to, že právě v důsledku nesprávného (nelogického) hodnocení důkazů bylo ve věci nesprávně rozhodnuto. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že stavba rodinného domu je ve společném jmění manželů žalované 1) a žalobce a žalovaným uloží povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. 4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. 5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, „že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“ 9. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 11. Dovolatel nedostál ani základnímu předpokladu řádně vymezené přípustnosti dovolání, neboť v dovolání neformuloval žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, a řádně nevymezil, který ze čtyř případů přípustnosti dovolání považuje za splněný. V části II dovolání obecně konstatoval, že přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Neoznačil však žádná rozhodnutí, která by představovala rozhodovací praxi dovolacího soudu, který by podle názoru dovolatele měla být změněna. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá požadavek dovolatele, aby Nejvyšší soudu posoudil určitou otázku jinak než soud odvolací. 12. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, jaké důvody přípustnosti § 237 o. s. ř. zakotvuje. První důvod přípustnosti dovolání spočívá v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhou možností je případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není, tudíž sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. 13. Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti se dovolací soud dovoláním vůbec nemohl zabývat, neboť pouhá polemika se závěry odvolacího soudu bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. 14. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud ještě upozorňuje, že veškerá argumentace dovolatele spočívá v námitkách proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů, přestože současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. 15. Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu