22 Cdo 808/2026-204 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Š., zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 989/7, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 59/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2025, č. j. 14 Co 251/2025-166, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2025, č. j. 14 Co 251/2025-166, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. 2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 13 C 59/2025-97, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni motocykl Yamaha, registrační značky XY (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2025, č. j. 14 Co 251/2025-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla tři námitky. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil nabytí držby žalovaným, konkrétně se nezabýval definicí držby a jejím faktickým nabytím žalovaným. Při odchodu žalobkyně ze společného bydliště zůstal motocykl v garáži žalovaného, který nemovitost jediný obýval, pročež se dostal do jeho dispozice. Syn žalovaného bydlel s přítelkyní a do garáže neměl volný přístup. Jediný žalovaný se proto mohl ujmout (nepoctivé) držby. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2721/2018), protože pominul skutečnost faktické držby žalovaného. Žalobkyně má prokazovat pouze nabytí držby (detence) žalovaným a na něm případně bude, aby prokázal, že ji pozbyl (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4178/2007). Dále se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, zda nepoctivý držitel, který se zbaví faktické držby účelově, požívá ochrany. Žalovaný účelově přenechal synovi motocykl k užívání. Odvolací soud se nezabýval otázkou, na základě jakého titulu nyní užívá syn motocykl. Podle žalobkyně může žalovaný po synovi kdykoliv žádat vydání věci zpět. Jde podle ní a s odkazem na judikaturu o jednání nepoctivé a rozporné s dobrými mravy. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky poučení žalobkyně o neunesení důkazního břemene týkajícího se nabytí držby žalovaným. Tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a následně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 6. Dovolání žalobkyně není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil otázku nabytí držby žalovaným, protože se nezabýval definicí držby a jejím faktickým nabytím žalovaným. 10. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. 11. V kontextu žalob na vydání věci má pasivní věcnou legitimaci osoba, která vlastníkovu věc neoprávněně zadržuje. Může jít jak o detentora, tak i držitele vlastníkovy věci [srov rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000 (dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. Žalobce je povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018). 12. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný není pasivně věcně legitimován. Podle soudu prvního stupně z provedeného dokazování nebylo možné přijmout závěr, že by žalovaný nabyl držbu (motocyklu), a to navzdory tomu, že se motocykl nacházel do jara či léta 2024 na pozemku nebo v garáži u domu v jeho vlastnictví. Svědek J. B. mladší (syn žalovaného) vypověděl, že motocykl užíval výlučně on, má v držení potřebné doklady i klíče, považuje se za vlastníka. Jeho svědecká výpověď byla přitom v souladu s dalšími důkazy. Námitka žalovaného, že nebyl a není držitelem motocyklu, byla prokázána, neboť prokázal existenci držby předmětného motocyklu třetí osobou. To nebylo zpochybněno ani v odvolacím řízení. Naopak závěr o držbě motocyklu synem žalovaného, který má za to, že je jeho vlastníkem, podle odvolacího soudu dokresluje, že se motocykl nejspíše nachází v garáži jeho známého. 13. Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou žalobkyně uvedla v dovolání, neodchýlil. Učinil závěr, že držitelem motocyklu je syn žalovaného – má ho v držení, stejně jako doklady a klíče. Žalobkyni se tedy nepodařilo prokázat, že žalovaný nabyl držbu motocyklu nebo jej má v detenci. Tím neunesla své důkazní břemeno ohledně nabytí držby či detence motocyklu žalovaným. Závěr, že účastník důkazní břemeno neunesl, je přitom závěrem skutkovým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010), který proto nepodléhá dovolacímu přezkumu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, skutkovým závěrem nalézacích soudů je dovolací soud a contrario vázán). 14. Dovolací argumentace žalobkyně je založena na východisku, že držbu motocyklu získal žalovaný. To je však v rozporu se skutkovými závěry soudů, které již dovolací soud nemůže přezkoumávat. Lze jen dodat, že i kdyby bylo možné vyjít z hypotézy žalobkyně, že se po jejím odchodu ze společné domácnosti stal držitelem žalovaný, bylo by nutné dále zohlednit, že v řízení bylo prokázáno, že je stávajícím držitelem motocyklu syn žalovaného. Jinými slovy, žalovaný by unesl své důkazní břemeno o tom, že pozbyl držbu motocyklu. Ani tak by proto žalobkyně nemohla být se svým nárokem úspěšná. 15. Dále se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, zda nepoctivý držitel, který se zbaví faktické držby účelově, požívá ochrany. 16. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. 17. Na jejím řešení totiž není napadené rozhodnutí založeno. Soudy neučinily závěr, že se žalovaný držby zbavil nebo že motocykl přenechal synovi jako výprosníkovi, ani že by takové zbavení, pokud k němu skutečně došlo, bylo účelové. Proto v prezentovaném kontextu nemohlo dojít k odchýlení se od odkazované rozhodovací praxe týkající se dobrých mravů a poctivosti. Napadené rozhodnutí žalovanému navíc neposkytuje ochranu, pouze vychází ze zjištění, že motocykl ve své držbě ani detenci nemá, pročež mu není možné uložit povinnost jej vydat. 18. Dále se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky poučení žalobkyně o neunesení důkazního břemene týkajícího se nabytí držby žalovaným. 19. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. 20. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). 21. Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoliv proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Shodné závěry přijal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, na který žalobkyně odkazovala. 22. V řešeném případě nebyl dán důvod pro poučení podle § 118a o. s. ř. ohledně nabytí držby žalovaným. Soudy neučinily závěr, že panuje objektivní stav nejistoty ohledně toho, zda je žalovaný držitelem. Tuto možnost vyloučily, respektive ji považovaly za vyvrácenou, a jejich hodnotící závěr vychází ze zjištění, že držbu získal a držitelem motocyklu se stal syn žalovaného. Žalobkyni tedy nebylo namístě poučovat, neboť rozhodný závěr soudů je založen na zjištěném skutkovém stavu, nikoliv na neunesení důkazního břemene a rozhodnutí vycházejícím z neunesení důkazního břemene (stav non liquet). Tento postup je zcela v souladu s právem žalobkyně na spravedlivý proces a nejde o odepření spravedlnosti či o nepředvídatelné rozhodnutí; v dovolání ostatně není odůvodněno, proč by tomu tak být mělo. 23. Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)]. 25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu