22 Cdo 828/2026-198 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce: město Ž., se sídlem ve XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalovaným: 1) F. U. a 2) M. P., oba zastoupení JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, o zaplacení 115 222,25 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2025, č. j. 18 Co 143/2025-154, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7 489,90 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Václava Krondla, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 11 C 114/2024–115, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit v obecné pariční lhůtě žalobci částku 115 222,25 Kč spolu s 14,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 115 222,25 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení (výrok I) a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 115 222,25 Kč, jdoucím od 19. 1. 2024 do 29. 1. 2024 (výrok II). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Soud prvního stupně pro účely právního posouzení vyšel z tohoto skutkového stavu: Žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY. Žalovaní jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY (vše v katastrálním území XY). Od roku 1959 byli vlastníky rodiče žalovaných, F. a M. U., kteří nemovitosti nabyli kupní smlouvou. Pod domem č. p. XY bylo sklepení, a to v prvním a druhém podzemním podlaží. Vstup do druhého podzemního podlaží sklepa (podzemní sklepní kobky) z domu č. p. XY (z jeho sklepa v prvním podzemním podlaží) otec žalovaných kolem roku 1964 zazdil cihlovou příčkou. Dne 4. 6. 2021 došlo k propadu na pozemní komunikaci na XY ve Ž., nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalobce, a sice v důsledku propadu stropu sklepní kobky, do níž byl dříve vstup (později zazděný otcem žalovaných) pouze z domu č. p. XY. Sklepní kobka se nachází pod pozemkem žalovaných parc č. st. XY a z větší (převážné) části pod pozemkem parc. č. XY ve vlastnictví žalobce. Rozhodnutím Městského úřadu Ž., stavebního úřadu, ze dne 16. 2. 2022, č. j. 134/2022/STAV, bylo nařízeno žalovaným jako vlastníkům stavby domu č. p. XY, aby na stavbě provedli nutné zabezpečovací práce; ty však žalovaní neprovedli. S ohledem na nečinnost žalovaných stavební úřad provedení nutných zabezpečovacích prací nařídil stavebnímu podnikateli – společnosti Severní energetická, a. s., který je vykonal. Žalovaným tato společnost vystavila fakturu na úhradu nákladů ve výši 115 222,25 Kč, kterou nezaplatili. Tuto částku pak zaplatil žalobce a po žalovaných požaduje její náhradu; to žalovaní odmítli s tím, že nemají povinnost ničeho hradit s odůvodněním, že nejsou vlastníky předmětných podzemních prostor (sklepní kobky), neboť ta se téměř celá nachází pod pozemkem parc. č. XY, jehož vlastníkem je žalobce. 3. V projednávané věci soud prvního stupně řešil otázku, zda sporná sklepní kobka byla v době propadu jejího stropu součástí domu č. p. XY ve vlastnictví žalovaných (podle současné právní úpravy tedy jako součást domu č. p. XY součástí pozemku parc. č. st. XY) či zda šlo o samostatnou věc v právním smyslu (pak by se soud zabýval otázkou, kdo byl vlastníkem této věci, zda se mohla případně stát součástí pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobce). Soud prvního stupně s odkazem na zákonná ustanovení a relevantní judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že pro posouzení právní povahy věci je rozhodná právní úprava účinná ke dni vyhlášení rozhodnutí, tedy úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). 4. Soud prvního stupně konstatoval, že rodiče žalovaných nabyli v roce 1959 dům č. p. XY, včetně sklepních prostorů tvořících jeho součást. Stejně tak následně žalovaní nabyli (přechodem vlastnického práva v rámci dědického řízení po matce žalovaných) dům č. p. XY, včetně všech jeho součástí (tedy i sklepních prostorů) bez dalšího. Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva či v jiném nabývacím titulu k této věci výslovně uvedena. Není přitom významné, zda si nabyvatel uvědomil, že s věcí nabývá i její součást. Sklep v prvním podzemním podlaží umístěný přímo pod domem byl a je (i v současné době) jednoznačně součástí domu č. p. XY (nyní součástí parc. č. st. XY, jejíž součástí je dům č. p. XY), když byl (je) s domem funkčně i fyzicky spojen. Žalovaní ani netvrdili, že by sklep umístěný v prvním podzemním podlaží snad neměl být součástí jejich domu č. p. XY. 5. Dále soud prvního stupně uvedl, že původně byly sklepní prostory v prvním a druhém podzemním podlaží vzájemně propojeny relativně velkým vstupním otvorem (vstup do sklepní kobky byl přitom možný pouze ze sklepa v prvním podzemním podlaží) a že sklepní kobka stavebně navazovala na podzemní prostory v prvním podzemním podlaží. Sklepní kobka „patřila“ k domu č. p. XY, respektive ke sklepení domu č. p. XY natolik neodmyslitelně, že nemohla být považována za věc odlišnou. V takovém stavu byly sklepní prostory i v době, kdy dům č. p. XY nabyli rodiče žalovaných. Jestliže sklep umístěný pod domem v prvním podzemním podlaží byl a je nesporně součástí domu č. p. XY a tento byl propojen se sklepním prostorem (sklepní kobkou) v druhém podzemním podlaží (a to výlučně, když do sklepní kobky nevedl žádný jiný vstup), pak není žádný důvod k tomu, aby právní povaha sklepa (kobky) v druhém podzemním podlaží byla odlišná od právní povahy sklepa v prvním podzemním podlaží (tedy aby se, na rozdíl od sklepa v prvním podzemním podlaží, nejednalo o součást domu č. p. XY). Stejně jako sklep v prvním podzemním podlaží, tak i sklepní kobka nebyla využitelná jinak než pro věc hlavní (dům č. p. XY). Na podporu uvedené konkluze soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020 (toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Není přitom rozhodné, zda a případně jakým způsobem předchozí vlastníci domu č. p. XY (rodiče žalovaných) předmětnou sklepní kobku užívali. Relevantní v dané věci je ta skutečnost, že nikdo jiný užívat sklepní kobku nemohl, neboť přístup do této kobky byl pouze z domu č. p. XY. Samotná skutečnost, že součást věci přestane být s hlavní věcí fakticky užívána, ještě sama o sobě nezakládá její samostatnost v právním slova smyslu. Rodiče žalovaných se přitom chovali jako výluční vlastníci této sklepní kobky. 6. Oddělení“ sklepní kobky (součásti věci) od domu č. p. XY (konkrétně od jeho sklepa v prvním podzemním podlaží) zazděním vchodu pak dle mínění soudu prvního stupně znamenalo nikoli nevýznamnou újmu na hodnotě věci hlavní, tedy domu č. p. XY (i když to takto vlastníci, uživatelé tohoto domu nemuseli subjektivně pociťovat, vnímat), a to zejména na jeho hodnotě památkové. Také není účelné, aby podzemní kobka, do níž nelze vstoupit, byla jako samostatná věc předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.). Byl-li zazděn jediný vstup do sklepní kobky, aniž by byl současně vybudován vstup jiný (např. z jiné budovy, pozemku), nemohla kobka samostatně sloužit žádnému účelu a být samostatně (nezávisle na domu č. p. XY) využitelná. Sklepní kobka i po zazdění vchodu zůstala nesamostatnou součástí domu č. p. XY. „Oddělení“ sklepní kobky od domu č. p. XY přitom jistě nebylo nevratné (mohlo být dočasné), neboť zazděný vchod do kobky bylo možné kdykoliv opět (nikoli výrazně složitě) probourat (obnovit). 7. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaných, že sklepní kobka byla součástí pozemku parc. č. XY a že je ve vlastnictví žalobce, neboť z větší části se nachází právě pod tímto pozemkem a jen z menší části pod pozemkem parc. č. st. XY ve vlastnictví žalovaných. Soud vysvětlil, že pouhým oddělením původní součásti věci (zde sklepní kobky) od věci hlavní (zde domu č. p. XY) bez dalšího, aniž by byla oddělená součást schopna stát se samostatnou věcí v právním smyslu (stavbou), nedošlo (nemohlo dojít) k samostatné změně vlastnického práva k této součásti věci. Součást věci totiž sdílí právní osud věci hlavní, a proto nemohla být součást věci hlavní samostatně (bez věci hlavní) ani například jejími vlastníky opuštěna. Jelikož se sklepní kobka „pouhým“ zazděním jediného vchodu do ní z věci hlavní vlastníkem věci hlavní (z jeho vůle) nestala samostatnou věcí (stavbou) v právním slova smyslu, ale zůstala i nadále součástí domu č. p. XY, nemohla se tak stát součástí pozemku, pod nímž je z větší části umístěna, tedy pozemku par. č. XY ve vlastnictví žalobce. Ten tedy není (nemůže být) dle soudu prvního stupně vlastníkem předmětné sklepní kobky. 8. Provedený výklad o právní povaze sklepní kobky jako součásti domu č. p. XY (i po zazdění vstupu do ní ze sklepa v prvním podzemním podlaží) promítl soud prvního stupně do poměrů projednávané věci konstatováním, že pokud došlo dne 4. 6. 2021 k propadu stropu sklepní kobky a v důsledku toho k propadu na pozemní komunikaci, pak to byli žalovaní jako rovnodílní spoluvlastníci stavby domu č. p. XY, včetně všech jeho součástí, tedy i „vlastníci“ podzemní sklepní kobky, jež je součástí parc. č. st. XY, kteří měli povinnost provést nutné zabezpečovací práce dle ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“). Žalovaní nutné zabezpečovací práce neprovedli, a proto stavební úřad postupoval v souladu s ustanovením § 135 odst. 3 stavebního zákona a zajistil nutné zabezpečovací práce prostřednictvím stavebního podnikatele. Jelikož žalovaní jako vlastníci náklady vynaložené na nutné zabezpečovací práce stavebnímu podnikateli společnosti Severní energetická a.s. nezaplatili a následně je ve výši 115 222,25 Kč uhradil žalobce, má město Ž. v souladu s ustanovením § 135 odst. 6 stavebního zákona právo na jejich vymožení a zaplacení žalovanými. 9. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 24. 10. 2025, č. j. 18 Co 143/2025–154, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za správné považoval i právní posouzení věci přijaté soudem prvního stupně. V podrobnostech odkázal na „vyčerpávající a přiléhavé odůvodnění“ rozsudku soudu prvního stupně. 11. Odvolací soud zopakoval, že součástí domu byly i dvoupodlažní sklepní prostory. Tím, že otec žalovaných kolem roku 1964 vstup ze sklepa v prvním podzemním podlaží do sklepní kobky ve druhém podzemním podlaží zazdil, neztratila sklepní kobka charakter součásti domu a nestala se samostatnou věcí. Dle odvolacího soudu je nerozhodné, že sklepní kobka ve druhém podzemním podlaží leží pod pozemky více vlastníků („např. 22 Cdo 2873/2019“). Žalovaní se stali vlastníky nemovitostí, tedy i sporné sklepní kobky jako součásti domu č. p. XY v rámci dědického řízení v roce 1993. Po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Se dům č. p. XY ve vlastnictví žalovaných, včetně všech součástí, tedy i sporné sklepní kobky, stal součástí pozemku parc. č. st. XY (ve vlastnictví žalovaných), na němž dům č. p. XY stojí (§ 3054 o. z.). Žalovaní, vlastníci sklepní kobky, měli povinnost provést nutné zabezpečovací práce v souvislosti s propadem stropu sklepní kobky; protože tak neučinili, musí uhradit žalobci vynaložené náklady. 12. Námitku, že sporné prostory mohly být přírodními útvary či součástí historických staveb, které zanikly, žalovaní podle odvolacího soudu vznesli až v odvolacím řízení, tedy v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Stejně tak skutková námitka, že požadavek žalobce na zaplacení žalované finanční částky je neoprávněný pro rozpor s dobrými mravy a pro porušení prevenční povinnosti, nebyla uplatněna v koncentrační lhůtě. Navíc není zřejmé, jakou prevenční povinnost by žalobce mohl porušit, pokud sporná sklepní kobka je ve vlastnictví žalovaných a žalobce k ní nemá přístup. 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále také „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a ohlašují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se nalézací i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 14. Dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení právní otázky, zda určitý podzemní prostor (např. sklep) je součástí jiné nemovitosti, nebo zda je samostatným předmětem právních vztahů. Dovozují, že pro zjištění, kdo je jeho vlastníkem, je třeba vyjít ze stavu, jaký tu byl v době významné pro nabytí vlastnictví (žalovaní odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020). Žalovaní sice nabyli dům č. p. XY, včetně jeho součástí, přechodem v rámci dědického řízení po jejich matce v roce 1993, nicméně věděli, že vstup do kobky jejich otec v roce 1964 zazdil, a byli tak v dobré víře, že zazděný prostor není součástí stavby domu, jehož se stali vlastníky („otázka a“). 15. Odvolací soud podle dovolatelů pomíjí konkrétní specifické okolnosti, a to „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2840/2018“. Za specifické okolnosti pokládají dovolatelé právě zazdění přístupu do kobky v roce 1964 otcem dovolatelů. Jedná se o nepochybný projev vůle vlastníka vzdát se vlastnictví tohoto prostoru; jde o opuštění věci. Podle názoru dovolatelů se tak kobka stala součástí pozemku žalobce, pod kterým se z drtivé většiny nachází („otázka b“). 16. Dovolatelé dále proti dovoláním dotčenému rozsudku brojí argumentací o porušení jejich práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Soudům obou stupňů vytýkají neúplně zjištěný skutkový stav, tj. zda ona podzemní kobka byla projektována a vystavěna v souladu s projektem, zda skutečně měla být součástí stavby domu, či zda se nejedná o nepovolenou stavbu. Pokud by se jednalo o nepovolenou stavbu, nemohl by být tento stav kladen k tíži dovolatelům. Dále pak soud neúplně zjistil skutkový stav, co se týče kobky samotné, tj. zda je kompletně výsledkem lidské činnosti, či zda nedocházelo k erozi či jiné přírodní činnosti, která mohla mít vliv na parametry kobky („otázka c“). 17. Dovolatelé rovněž namítají porušení zásady prevenční žalobcem, který věděl, že dovolatelé nemají do kobky přístup, a že k propadům na jiných místech již došlo; přesto neučinil nic, aby propadu, a tím vzniku škody zabránil („otázka d“). 18. Žalobce ve vyjádření k dovolání upozorňuje na to, že žalovaní pouze polemizují se skutkovými závěry soudů obou stupňů, přičemž v dovolání není nastolena k posouzení žádná právní otázka, která by naplňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaných veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 20. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 21. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 22. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22; toto usnesení je přístupné – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). 23. V této věci dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto praxi však vymezují jen v případě otázek pod body a) a b), jež lze z obsahového vymezení dovolání identifikovat. Při jejich řešení se však odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. 24. Ad a): Je-li podle judikatury zmíněné žalovanými při posouzení otázky, zda sklep je součástí jiné nemovitosti nebo zda je samostatným předmětem právních vztahů, třeba vyjít ze stavu, jaký tu byl v době uzavření předmětné smlouvy (jde-li o smluvní nabytí), respektive nabytí na základě dědění, pak to neznamená, že by bylo relevantní vědomí nabyvatele o tom, jaký je rozsah nabyté nemovitosti. „Součást věci přechází na nabyvatele věci bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není významné, zda nabyvatel si uvědomil, že nabývá i tuto součást věci“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002). Vědomí nabyvatele či dokonce jeho dobrá víra tu nejsou relevantní; dobrá víra může za určitých okolností být jedním z předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením, nemůže však mít vliv na to, zda nabyvatel (zde dědic) nabude věc celou nebo bez její součásti. Respektovaly-li soudy obou stupňů právě předestřený judikatorní závěr, pak se ani odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 25. Ad b): Dovolatelé tvrdí rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu, která klade důraz na skutečnost, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či součást jiné věci, záleží v konečném důsledku vždy na individuálním posouzení konkrétních skutkových okolností. „Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018). Za specifické okolnosti pokládají dovolatelé zejména zazdění přístupu do kobky v roce 1964 jejich otcem. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká hraničních případů; o takový případ však v posuzované věci nejde. Byla-li kobka součástí nemovitosti žalovaných (a z tohoto zjištění odvolacího soudu, které nebylo relevantně zpochybněno, dovolací soud vychází), pak její předělení příčkou nemohlo mít za následek ztrátu vlastnictví. Protože kobka po přepažení přestala být uživatelná (nevedl k ní přístup), pak nelze uvažovat ani teoreticky o tom, že by se mohla stát samostatným předmětem vlastnického práva. Občanskoprávní teorie i praxe vymezují věc v právním smyslu tradičně jako ovladatelné hmotné předměty (res corporales) či jako ovladatelné přírodní síly (energie vodní, parní, sluneční, elektrická, jaderná), které obojí slouží potřebám lidí (mají užitnou hodnotu) - [Viz ŠVESTKA, Jiří. § 118 (Předmět občanskoprávních vztahů). In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 637, marg. č. 1., též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019]. Podzemní kobka bez přístupu se tak nemohla stát samostatnou věcí, a tudíž nemohla být ani předmětem věcněprávního úkonu – opuštění věci. Ani při řešení této otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Jen na okraj, nad rámec dovolacího přezkumu v posuzované věci lze dodat, že podle odborné literatury by i podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 („obč. zák.“) bylo opuštění zchátralé budovy či ekologicky znečištěného pozemku neplatné pro obcházení zákona a rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák. - viz např. dílo citované výše, s. 782, marg. č. 4). V zásadě platí, že se nelze zbavit vlastnictví problematické nemovitosti opuštěním, a tím přenést povinnost k řešení problémů s ní souvisejících na veřejnoprávní korporaci. 26. Ad c): K námitce, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav, lze uvést, že současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právě tento charakter však mají námitky, které dovolatelé v dovolání uvádějí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). 27. Fakt, že současná právní úprava nezná ani jako předpoklad přípustnosti dovolání a ani jako dovolací důvod námitky o nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nelze obejít prostým tvrzením, že soud při zjišťování skutkového stavu porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, respektive na soudní ochranu. I podle judikatury Ústavního soudu ani vady řízení, jakož ani námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, samy o sobě k vymezení přípustnosti přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání [srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výroková věta III a bod 43 odůvodnění (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23 odůvodnění]. Povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání se zřetelem na judikaturu Ústavního soudu však dovolatelé nedostáli. 28. Do poměrů projednávané věci se také promítá zásada, jež je vlastní občanskému soudnímu řízení spornému, a sice zásada projednací. Na žalovaných tak bylo, aby skutková tvrzení přednesli s respektem k zásadě koncentrace řízení před soudem prvního stupně, a navrhli k nim důkazy. Odvolací soud ostatně pod bodem 11 odůvodnění rozsudku konstatoval: „Námitku, že sporné prostory mohly být přírodními útvary či součástí historických staveb, které zanikly, žalovaní vznesli až v odvolacím řízení, tedy v rozporu se zásadou koncentrace řízení“. Se závěrem o opožděném vznesení tvrzení až v odvolacím řízení dovolatelé nijak nepolemizují. 29. Ad d): V souvislosti s námitkou, že žalobce porušil prevenční povinnost, žalovaní nevymezují žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Proto se touto otázkou dovolací soud nemohl zabývat, neboť shodně jako v případě námitek vážících se k výtce o porušení práva na spravedlivý proces je dovolání žalovaných věcně neprojednatelné. Ostatně i námitka nesená tvrzeními o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce byla vznesena opožděné, až v odvolacím řízení (viz bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 30. Lze tak shrnout, že dovolání žalovaných je částečně nepřípustné, neboť dovolateli tvrzené předpoklady přípustnosti dovolání nejsou dány [viz body a) a b) výše], a zčásti nejsou předpoklady přípustnosti dle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. řádně vymezeny [body c) a d) výše] a dovolání v této části trpí, vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny, a současně se jedná o vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3 o. s. ř.); Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 31. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 25. 5. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu