22 Cdo 841/2026-1480 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) V. Ch., zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, a 2) M. N., zastoupené Mgr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 585, o určení vlastnického práva a o vzájemné žalobě žalované 1) o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 7/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2025, č. j. 25 Co 279/2025-1424, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2025, č. j. 25 Co 279/2025-1424, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalované jsou sestry, žalobce je synem žalované 2). Rodiči žalovaných byli M. P., zemřelá 22. 8. 1974, a P. P., zemřelý 8. 11. 1965. Žalovaná 2) nabyla v dědickém řízení po zůstaviteli P. P. na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení, spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny. 2. Pozůstalost po zemřelé M. P., zahrnující i spornou (druhou) ideální polovinu sporných pozemků, byla projednávána v řízení vedeném u Státního notářství v Jičíně, později bylo dědické řízení vedeno u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 23 D 934/98. Rozhodnutím Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, bylo dědictví vypořádáno mimo jiné tak, že žalovaná 2) nabyla po zůstavitelce mj. spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny na předmětných nemovitostech, jejichž druhou ideální polovinu již zdědila po otci; v té době byly v užívání socialistických organizací – jednotného zemědělského družstva („JZD“) a organizace státních lesů. Současně jí byla uložena povinnost vyplatit dalším dědicům jejich dědické podíly. Na tomto rozhodnutí Státního notářství v Jičíně byla vyznačena právní moc 12. 10. 1982. Do tehdejší evidence nemovitostí byla žalovaná 2) jako vlastnice zapsána nejdříve v roce 1991. 3. Žalovaná 1) podala 11. 9. 1995 odvolání proti rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, a tvrdila, že jí nebylo doručeno; také začala aktivně vystupovat v rámci tohoto dědického řízení. Po opětovném rozhodování a zrušení původního rozhodnutí pak usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. D 934/98-454, bylo dědictví po M. P. vypořádáno tak, že žalované 1) a 2) se mimo jiné staly spoluvlastnicí každá ideální ¼ sporných (i dalších) nemovitostí; zbývající ideální polovina patřila žalované 2) již na základě dědění po otci. Žalovaná 2) však v dědickém řízení tvrdila, že spornou ideální část nemovitostí [přikázanou později žalované 1), o spoluvlastnické právo k ní je nyní spor] nabyla již vydržením, neboť byla od roku 1982 oprávněnou držitelkou celých sporných nemovitostí. V roce 1995, v době, kdy byla na základě pravomocného (později v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, č. j. 21 Cdo 408/98-255, zrušeného) rozsudku deklarována výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí žalovaná 2) dne 13. 11. 1995 darovala předmětné nemovitosti žalobci. 4. Ohledně části nemovitostí z pozůstalosti, které nebyly v užívání socialistických organizací, vedli účastníci spor o určení vlastnictví u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006; soud určil, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí, které nabyl od matky [žalované 2)], jež sporný spoluvlastnický podíl vydržela, s tím, že její oprávněná držba se opírala o rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Dovolání podané v této věci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016; ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3567/16. 5. Původním předmětem sporu bylo určení vlastnictví k pozemkům užívaným před rokem 1990 jednotným zemědělským družstvem („JZD“) a lesním pozemkům (pozemkových parcel č. XY, XY), užívaných v té době státní socialistickou organizací – Východočeskými státními lesy. V nynějším stadiu řízení je spor již jen o lesní pozemky. Otázkou je, zda žalovaná 2) jako předchůdkyně žalobce nabyla „druhou“ ideální polovinu („první“ polovina jí patřila již na základě dědění po P. P.) těchto pozemků vydržením dříve, než o nich bylo rozhodnuto v dědickém řízení. Vlastnické právo žalobce k pozemkům v užívání JZD bylo již pravomocně určeno. 6. Po opakovaném zrušení rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) Nejvyšším soudem (rozsudky ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810, a ze dne 26. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145), Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2025, č. j. 11 C 7/2015-1356, určil, že žalobce je vlastníkem ½ pozemkových parcel č. XY, XY, v katastrálním území XY, obec XY, „ohledně těchto podílů je v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY, katastrální území XY obec XY, zapsáno duplicitní vlastnictví žalobce a žalovaných 1), 2)“, a zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná 1) domáhá určení, že je spoluvlastnicí uvedených pozemkových parcel v rozsahu ideální ¼. Rozhodl i o náhradě nákladů řízení. 7. Soud prvního stupně poté, co citoval právní závěry Nejvyššího soudu z předchozích rozhodnutí v této věci, uvedl, že „bylo na žalované 1), aby vysvětlila a prokázala, proč se věci týkající se držby žalované 2) ke spoluvlastnickému podílu ve výši ½ k pozemkům v současné době označeným jako pozemkové parcely č. XY a XY v katastrálním území XY, obec XY neodehrály obvyklým způsobem“. K tomu žalovaná 1) uvedla řadu okolností, odvolací soud však uvedl, proč je nepovažuje za relevantní. Žalované 1) se tak nepodařilo prokázat, že věci se ve vzdálenější minulosti neodehrály obvyklým způsobem. 8. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaná 2) byla na základě právní moci vyznačené na rozhodnutí Státního notářství z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, v dobré víře, že jí svědčí právní titul, na základě, kterého je vlastnicí daných pozemků a oprávněnou držitelkou těchto pozemků a ujala se držby těchto pozemků. Jedná se přitom o pozemky nyní označené jako p. p. č. XY, a p. p. č. XY. Dobrá víra trvala minimálně až do konce srpna roku 1995, tj. do doby, kdy se žalovaná 2) mohla dozvědět o tom, že žalovaná 1) podala odvolání v rámci řízení o dědictví po M. P. 9. K držbě sporných pozemků žalovanou 2) okresní soud uvedl, že – v souladu s předchozími rozhodnutími dovolacího soudu v této věci – bylo na žalované 1) prokázat, že se po projednání dědictví v roce 1982 věci neodehrály obvyklým způsobem, tedy že se žalovaná 2) nechopila držby lesních pozemků. To se neprokázalo. Současně však uvedl, že žalovaná 2) neučinila vůči státní socialistické organizaci, která les užívala, žádné úkony, nesdělila jí, že se stala vlastnicí celých lesních pozemků, a tato organizace o žalované 2) nevěděla. 10. Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 25 Co 279/2025-1424, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 11. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. 12. Odvolací soud se v intencích předchozích rozhodnutí dovolacího soudu v této věci zabýval otázkou, zda žalovaná 2) v průběhu vydržecí doby (11. 11. 1982 až 11. 11. 1992) byla držitelkou sporných pozemků a zda byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemky patří (§ 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“). Odkázal přitom na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci a uzavřel, že sporné pozemky byly v užívání socialistické organizace a „2) žalovaná byla vyloučena z jejich držby, užívání. Proto nebylo ani zapotřebí, aby nějakým způsobem projevovala vůli, že je vlastníkem těchto pozemků. Detentorem pozemků byla socialistická organizace hospodařící s lesy a zastupující v držbě žalovanou 2). Po roce 1989 se druhá žalovaná s ohledem na změny ve společnosti a v právní úpravě začala chovat jako vlastník předmětných pozemků, požádala o jejich vydání a začala je pronajímat. Žalovaná 1) nevyvrátila obvyklý běh událostí, tedy, že by v případě lesních pozemků měly být dány jiné skutkové okolnosti než v případě pozemků polních“. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí závisí podle dovolatelky na vyřešení právních otázek týkajících se vydržení práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3688/2022 (vydaný v této věci), ve kterém bylo opětovně konstatováno, že „k posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle judikatury, na kterou dovolatelka odkazuje, nutné vždy zjistit, zda a kdy se držitel ujal držby.“ Současně doplnil, že: „Jde-li o držbu nemovitostí v užívání socialistické organizace, pak je třeba přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto užívání.“ Odvolací soud k tomu uvedl: „Pozemky byly v užívání socialistické organizace a 2) žalovaná byla vyloučena z jejich držby, užívání. Proto nebylo ani zapotřebí, aby nějakým způsobem projevovala vůli, že je vlastníkem těchto pozemků“. 15. Podle dovolatelky jde o úvahu vnitřně rozpornou, nelogickou, a to v tom smyslu, že soudy dovodily vydržení 2) žalovanou, při současném závěru, že byla z jejich držby vyloučena. 16. Má za to, že odvolací soud nepostupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, podle kterého bylo třeba přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto užívání, a nikoli k nim nepřihlížet a posouzení „vyřešit omluvou“, resp. ohledem na politické poměry. Dodává, že užívání věci nebylo jediným způsobem, jak projevit držitelskou vůli (animus possidendi). 17. Jedním ze způsobů, jakým žalovaná 2) mohla, resp. byla ze zákona povinna, projevit své „nabyté“ vlastnictví, bylo splnění oznamovací povinnosti dle § 3 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, který ukládal každému vlastníkovi (i soukromému) povinnost oznamovat orgánům státní správy lesního hospodářství každou změnu ve vlastnictví nebo užívání lesa. Žalovaná 2) tuto povinnost nesplnila, což navíc potvrdil i sám žalobce. 18. Odvolací soud v předchozích rozhodnutích, kterými vzájemné žalobě dovolatelky vyhověl, tuto její námitku posoudil jako důvodnou (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948). Nejvyšší soud sice rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, tento rozsudek krajského soudu zrušil, ale s odůvodněním, že „odvolací soud pominul některé žalobcem tvrzené skutečnosti, a označil rozhodnutí za předčasné a tudíž nesprávné“. V žádném případě se ale nevyslovil v tom smyslu, že by se nejednalo o správný a věcný argument tvrzený žalovanou 1). 19. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ve shodě se soudem prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, když dovodil, resp. „omluvil“, další nesplnění zákonné povinnosti žalované 2), a to povinnosti každého „nového“ vlastníka ohlásit v 15denní lhůtě změny ve vlastnictví, a to nejen do evidence nemovitostí, ale i místnímu národnímu výboru. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že tuto povinnost žalovaná 2) nesplnila. Soudy se omezily pouze na konstatování, že tuto povinnost mělo pouze státní notářství, nezabývaly se však již (ne)splněním uvedené zákonné povinnosti žalovanou 2). 20. Dovolatelka popírá, že by žalovaná 2) jednala v dobré víře. To opírá o skutečnost, že částku, kterou měla žalované 1) vyplatit na dědický podíl, po neúspěšných pokusech poslat ji žalované 1) poštovní poukázkou neuložila do úschovy státního notářství; to byl totiž v té době uznávaný způsob splnění dluhu. Vidí zde rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se splnění dluhu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2395/2025). Klade otázku, zda je možné objektivně dovozovat jednání v dobré víře u dlužníka, který velmi dobře věděl, že proti nabývanému majetku mu byla uložena povinnost za něj zaplatit, a on jí vědomě nesplnil. 21. Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 728/2000) pokud uzavřel, že detentorem pozemků byla socialistická organizace hospodařící s lesy, zastupující v držbě žalovanou 2). Pro vydržení skrze detentora je nezbytný vztah odvozenosti držby, tedy vědomí detentora, pro koho věc fakticky ovládá. Z důkazů předložených žalobcem vyplynulo, že žalovaná 2) nebyla od roku 1982 nejméně do 1991 v žádném vztahu se státní organizací Východočeské státní lesy, ta o žalované 2) vůbec nic nevěděla. 22. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť spočívá na neúplném a nejasném, a proto nesprávném právním posouzení. 23. Žalobce ve vyjádření k dovolání „v plném rozsahu odkazuje na právní a skutkové závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jakož i na předchozí závěry soudu dovolacího v této věci“. Má za to, že dovolání je v podstatě nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů. V poměrech před rokem 1990, kdy byly pozemky v užívání socialistické organizace a žalovaná 2) byla z faktického užívání vyloučena, bylo obtížně představitelné, jak žalovaná 2) mohla projevit vůli, že chce pozemky jako vlastnice užívat. Proto nebylo ani zapotřebí, aby nějakým způsobem projevovala vůli, že je vlastníkem těchto pozemků. Soudy se správně vypořádaly se zvláštnostmi vyvolanými povahou držby nemovitostí v užívání tzv. socialistické organizace, žalovaná 1) neprokázala, že se věci nestaly obvyklým způsobem, tedy že žalovaná 2) se poté, co jí bylo v roce 1982 potvrzeno nabytí dědictví, neujala držby pozůstalosti, která je věcí hromadnou. Skutečnost, že žalovaná 2) po zmařených pokusech vyplatit žalované 1) její dědický podíl, nevyužila notářskou úschovu, nezpochybňuje objektivní dobrou víru založenou pravomocným rozhodnutím státního orgánu (notářství). Žalovaná 1) též nepostupovala v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“. Navrhuje, aby dovolání žalované 1) bylo odmítnuto či zamítnuto. V doplnění vyjádření k dovolání své úvahy dále rozvinul, vysvětluje, proč se žalovaná 1) s přihlédnutím ke specifikům poměrů před rokem 1990 ujala držby pozemků, vyjadřuje se k argumentaci žalované 1) o „soluční úschově“; pokud jde o detenci lesních pozemků socialistickou organizací, upozorňuje na podobnost s detencí jednotným zemědělským družstvem (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1824/2004). Zpochybňuje tvrzení žalované 1), že již od roku 2003 byly založeny právní vztahy, které jsou žalobcem zpochybňovány žalobou podanou v roce 2015, a dodává, že v jeho prospěch svědčí i zásada „vigilantibus iura scripta sunt“. III. Přípustnost dovolání 24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 25. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 26. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku posouzení držby pozemků, které státní socialistická organizace (v této věci Východočeské státní lesy) užívala na základě zákonného zmocnění, daného § 11 a násl. zákona č. 61/1977 Sb., o lesích. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto přípustné a rovněž opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 27. Nejvyšší soud posuzoval věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“) neboť k nabytí spoluvlastnického podílu vydržením mělo dojít za účinnosti tohoto zákona (viz § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 28. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. 29. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. 30. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. 31. Držitelem je ten, kdo věc fakticky ovládá (corpus possessionis) v úmyslu mít ji pro sebe (animus possidendi). Musí být dány obě tyto složky. 32. V předchozím rozsudku v této věci ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, Nejvyšší soud ohledně držby lesních pozemků vyslovil: „Práva vlastníků pozemků v užívání tzv. socialistických organizací byla v době před rokem 1990 velmi omezená, a vlastníci měli v mnoha případech jen tzv. holé vlastnictví (dominium nudum). Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem takových pozemků mohlo být i symbolické (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004). Tato držba mohla spočívat v tom, že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i přes užívání organizací zůstávala (zde záleží na konkrétním právním předpisu, o který se užívání opírá). Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci.“ 33. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, se dále uvádí: „K posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle judikatury, na kterou dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018) nutné vždy zjistit, zda a kdy se držitel ujal držby. Jde-li o držbu nemovitostí v užívání tzv. socialistické organizace, pak je třeba přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto užívání. V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné.“ 34. V této věci pak Nejvyšší soud znovu rozhodoval rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, ve kterém tyto závěry přejal. 35. Z uvedeného se podává, že v případě, že v letech 1981–1991 věc užívala státní socialistická organizace z titulu zákonného oprávnění (v této věci podle § 11 a násl. zákona č. 61/1977 Sb., o lesích), byla jen detentorem, držitelem vlastnického práva byl ten, kdo navenek, zejména ve vztahu k této organizaci projevil držitelskou vůli. Za držitele však nebylo v zásadě možné považovat toho, o jehož držební vůli opřené o titul k držbě (zde dědické rozhodnutí) organizace vůbec nevěděla. 36. V této věci by bylo možno vzhledem k jejím individuálním zvláštnostem uznat držbu žalované 2) v případě, že by nebylo prokázáno, že projevila vůči státní socialistické organizaci držební vůli, ale nebyl by prokázán ani opak (nastal by stav „non liquet“). Nicméně v dalším řízení, následujícím po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, soud prvního stupně v rozsudku ze dne 23. 5. 2025, č. j. 11 C 7/2015-1356, uvedl: „Z důkazů nevyplývá, že by Východočeské státní lesy považovaly žalovanou 2) za výlučného vlastníka daných pozemků. Tato organizace o tom nevěděla. Východočeské státní lesy měly povinnost vést vlastní evidenci pozemků ve spolupráci s orgány geodézie. Žalovanou 2) proto nemohly považovat za vlastníka. To vyplývá z toho, že 14. 3. 1991 jí vyzývaly k předložení výpisu z evidence nemovitostí.“ Odvolací soud pak konstatoval, že žalovaná 2) byla „vyloučena z držby“ (bod 24 rozsudku); pak ovšem nemohla pozemek vydržet. 37. Žalovaná 2) ani nevyužila možnosti (a povinnosti), kterou ji ukládal § 3 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích (lesní zákon), podle něhož „správce, vlastník nebo uživatel lesních pozemků (dále jen „uživatel lesních pozemků“) je povinen oznámit každou změnu ve správě (vlastnictví, užívání) lesních pozemků orgánu státní správy lesního hospodářství, a jde-li o lesní pozemky v odborné správě, též organizaci vykonávající odbornou správu lesů.“ Tato organizace se i kvůli pasivnímu přístupu žalované 2) nemohla o skutečných vlastnických poměrech dozvědět z tehdejší evidence nemovitostí. 38. Argument, že žalovaná 2) měla oznámit změnu ve vlastnictví lesních pozemků orgánu státní správy lesního hospodářství a tím projevit držbu, byl již uveden v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948 (odstavec č. 41 odůvodnění). Skutečnost, že Nejvyšší soud se v rozsudku z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, se závěry odvolacího soudu o neexistenci držby žalovanou 2) neztotožnil, neznamená, že tuto skutečnost považoval za nevýznamnou, nicméně nevyloučil možnost nabytí držby na základě jiných okolností, odpovídajících tehdejším poměrům. 39. Žalovaná 2) nevyužila ani další možnost, kterou by bylo možné závěr o držbě (byť jen s přihlédnutím k dalším okolnostem) podpořit. Tou bylo zveřejnění změny vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí; pak by nebyl vyloučen závěr, že organizace o vlastníkovi musela vědět a byla jeho detentorem. I když zákon č. č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, tuto povinnost pro nabyvatele pozemků nestanovil, nevylučuje to aktivní přístup vlastníka ke změně evidovaného vlastnického práva jako projev jeho držby. 40. Za této situace nezbývá než konstatovat, že byla vyvrácena možnost, že by lesní podnik byl detentorem ve vztahu k výlučné držbě žalované 2). 41. Skutečností nasvědčující úmyslu držby se chopit byla okolnost, že žalovaná 2) souhlasila s nabytím pozemků v dědickém řízení, opakovaně zasílala částku na vypořádání dědictví žalované 1), která ji odmítala přijmout. To, že ji nesložila do notářské úschovy, nemá na nabytí dědictví a držby vliv, neboť, jak správně uvedl soud prvního stupně, nejde tu o synallagmatický vztah. Důsledkem takového opomenutí bylo jen oprávnění žalované 1) domáhat se zaplacení této částky u soudu. Z těchto skutečností však nelze ani pro poměry před rokem 1990 faktické ovládání věci (corpus possessionis) opřít. 42. Dalším projevem držitelské vůle byla až žádost Východočeským státním lesům z roku 1991 o předání lesních pozemků do užívání, tedy krátce před uplynutím vydržecí doby (pokud by běžela); podle dosavadních skutkových zjištění šlo o první oznámení o vlastnictví žalované 2), dříve nemohla být podle dosavadních skutkových zjištění držitelkou lesních pozemků a nemohla je vydržet. Pak nemohla výlučné vlastnictví převést na žalobce. 43. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalovaná 2) byla v dobré víře, že jí pozemky patří; vydržení vylučuje samotný nedostatek držby. 44. K odkazu žalobce na analogii užívání lesního pozemku státní socialistickou organizací s užíváním sdruženého pozemku jednotným zemědělským družstvem je třeba uvést, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, na který žalobce odkazuje, nebylo učiněno skutkové zjištění, že zemědělské družstvo nevědělo o tom, kdo je vlastníkem sdruženého pozemku; proto nejde o stejnou situaci jako v této věci. V. Závěr 45. Rozsudek odvolacího soudu spočívá z výše uvedených důvodů na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto se pro nadbytečnost ostatními dovolacími námitkami nezabýval a podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 46. V průběhu dalšího řízení vezme odvolací soud v úvahu, že z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce se domáhá určení, že je vlastníkem celých předmětných pozemků. 47. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu