22 Cdo 845/2026-116 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. C., zastoupeného Mgr. Milošem Menclem, advokátem se sídlem v Praze, Branická 659/107, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 310/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 72 Co 82/2025-41, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 98 C 310/2024-23, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2025, č. j. 98 C 310/2024-30, zastavil řízení o určení vlastnictví k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 5. 2025, č. j. 72 Co 82/2025-41, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost i důvodnost spatřoval v tom, že „napadené rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení důležité právní otázky, kterou dovolací soud řeší jinak, zejména hmotněprávní otázky rei iudicatae a jejích následků a současně i otázky procesního práva, tj. rozhodování bez nařízení jednání, čímž založil podstatnou vadu řízení“. Rozhodnutí odvolacího soudu pak trpí stejnými vadami jako rozhodnutí soudu prvního stupně. Překážka věci rozhodnuté je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoliv k zastavení řízení, což lze učinit až po nařízení jednání a provedeném dokazování. Žalobce navíc vystavěl svůj návrh na nových skutečnostech a důkazech, pročež se ani nejedná o totožný předmět řízení. Soud žalobce nepoučil ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se ani nevypořádal s námitkami žalobce. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů změnil tak, že se řízení nezastavuje, případně aby obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 9. K přípustnosti dovolání totiž nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná, stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 10. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). 11. Žalobce v dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení důležité právní otázky, kterou dovolací soud řeší jinak, zejména hmotněprávní otázky rei iudicatae a jejích následků a současně i otázky procesního práva, tj. rozhodování bez nařízení jednání, čímž založil podstatnou vadu řízení“. 12. Ačkoliv dovolací soud posoudil dovolání přihlížeje k jeho obsahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20), z čehož snad lze usuzovat, že žalobce míří na naplnění předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom směru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (uvedl, že právní otázky „řeší dovolací soud jinak“), nepodává se z obsahu dovolání žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu při řešení (blíže nekonkretizované) právní otázky v rozporu. 13. Dovolací soud rovněž připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Neobstojí proto ani námitky dovolatele ryze skutkové povahy. 14. Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu