22 Cdo 847/2026-330 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) D. S. a b) E. S., obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Pavlem Bohorodčanerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalované Vodovody a kanalizace B., a.s., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23b, o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 33/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2025, č. j. 38 Co 120/2023-314, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 8 C 33/2020-197, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali zřízení věcného břemene spočívajícího v právu nezbytné cesty pro každého vlastníka budovy č. p. XY, umístěné na pozemku parc. č. XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na tento pozemek, a to přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětné pozemky“), v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu č. 1060-110/2020 ze dne 1. 9. 2020, který je součástí tohoto rozsudku, a uložení povinnosti každému vlastníku předmětných pozemků trpět výkon tohoto práva (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali určení, že žalobci jsou osobami oprávněnými z práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes předmětné pozemky v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu č. 1060-110/2020 ze dne 1. 9. 2020, který je součástí tohoto rozsudku, a uložení povinnosti vlastníkům uvedených pozemků trpět výkon tohoto práva (výrok II). Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 10 164 Kč (výrok III). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výrokům II a III rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. 38 Co 120/2023-314, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 15 064,50 Kč (výrok II). 3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou a rodiči žalobce a) byla dne 25. 5. 1998 uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, na jejímž základě bylo zřízeno (a následně též do katastru nemovitostí vloženo) věcné břemeno doživotního práva chůze a jízdy k tíži pozemků ve vlastnictví žalované, a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a pozemků předmětných v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 345-036/97 ze dne 17. 11. 1997, ve prospěch rodičů žalobce a). Po smrti rodičů v roce 2012, respektive 2017, užíval žalobce a) společně se žalobkyní b) nadále předmětné pozemky k průchodu a průjezdu na pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, jichž jsou nyní žalobci podílovými spoluvlastníky. Dne 25. 10. 2019 žalovaná vyzvala žalobce k nevstupování a nevjíždění na předmětné pozemky. 4. Po právní stránce odvolací soud s odkazem na ustanovení § 987 a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) uzavřel, že žalobci nenabyli právo odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy váznoucímu na předmětných pozemcích na základě vydržení. Konstatoval, že po dobu života rodičů žalobce a) absentovala u obou žalobců držební vůle, jelikož právo využívat průchod a průjezd po předmětných pozemcích odvozovali od příbuzenského poměru k rodičům žalobce a) coby držitelům tohoto práva dle smlouvy. Ve vztahu k předpokladům pro mimořádné vydržení pak odvolací soud podotkl, že neuplynula dvacetiletá vydržecí doba, neboť žalobci mohli nabýt subjektivní přesvědčení, že na ně právo odpovídající spornému věcnému břemeni přešlo, až po úmrtí obou rodičů žalobce a), neboť sami věděli, že rodiče žalobce a) právo odpovídající věcnému břemeni jim bylo zřízeno na základě právního titulu omezeného na dobu jejich života. Nadto žalobkyně b) fakticky užívala předmětné pozemky k průchodu a průjezdu nejdříve od roku 2003, a tudíž v jejím případě není úspěšně završena ani požadovaná doba výkonu tohoto práva, jestliže žalovaná zamezila průjezd a průchod po předmětných pozemcích v roce 2019. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, které opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, jež nebyla – dle jejich mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a sice, zda „je možné, aby během existence osobní služebnosti současně plynula vydržecí doba ve vztahu k pozemkové služebnosti při totožnosti oprávněných osob a zatížených pozemků.“ Zdůrazňují, že na základě smlouvy ze dne 25. 5. 1998 bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy k tíži předmětných pozemků ve prospěch rodičů žalobce a), tedy věcné břemeno in personam, avšak rodiče žalobce a) vycházeli z toho, že se zřízené věcné břemeno vztahuje kromě nich i na každého dalšího vlastníka panujících nemovitostí, a jedná se tak o věcné břemeno in rem. Žalobci se proto domnívají, že rodiče žalobce a) se v roce 1998 ujali poctivé držby práva odpovídajícího věcnému břemenu in rem zatěžujícího předmětné pozemky, a tudíž odvolací soud měl ve prospěch žalobců započíst i vydržecí dobu rodičů žalobce a). Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalobců není přípustné již jen proto, že na dovolateli vymezené otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015 – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). 10. Byť dovolatelé tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda osobám oprávněným z věcného břemene in personam může současně plynout vydržecí doba ohledně týchž zatížených pozemků pro obsahově shodné věcné břemeno in rem, na řešení této otázky není rozsudek odvolacího soudu založen. Je tomu tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že rodiče žalobce a) opírali svoji držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni o smlouvu o zřízení takového práva ze dne 25. 5. 1998, která je ve smyslu ustanovení § 1260 odst. 1 věta první o. z. (rovněž) zákonem předpokládaným titulem pro nabytí věcného břemene (služebnosti). Držební vůli tudíž za života rodičů žalobce a) nemohli žalobci mít, pokud oprávnění předmětné pozemky užívat [žalobkyně b) ovšem až od roku 2003] odvozovali od práva rodičů žalobce a). Touto smlouvou bylo pro rodiče žalobce a) zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni in personam, věcné břemeno doživotního práva chůze a jízdy po předmětných pozemcích. Držební vůli (animus possidendi) pak žalobci mohli získat až po úmrtí rodičů žalobce a), přičemž od tohoto okamžiku, kdy se jeden či druhý fakticky ujali práva průchodu a průjezdu přes pozemky žalované, museli vědět a věděli, že věcné břemeno přes pozemky žalované náleželo na základě smlouvy o zřízení věcného břemene rodičům žalobce a), tedy že se jednalo o výkon doživotního práva odpovídající věcnému břemeni, jež úmrtím oprávněných z věcného břemene zaniklo. 11. Bez ohledu na fakt, že dovolatelé pokládají právní otázku, na jejímž řešení není rozsudek odvolacího soudu založen, sluší se doplnit, že ze smlouvy o zřízení věcného břemene in personam (při absenci jiných relevantních skutkových okolností, jež by měly být brány „na zřetel“) sotva mohli rodiče žalobce a) nabýt objektivizovaného vnitřního přesvědčení, že jim smlouvou bylo zřízeno, a tudíž vykonávají, právo odpovídající věcnému břemeni in rem. Ostatně i žalobci v podaném dovolání výslovně uvádí, že smlouvou ze dne 25. 5. 1998 bylo zřízeno ve prospěch rodičů žalobce a) věcné břemeno in personam, které zaniklo úmrtím oprávněných osob, tj. rodičů žalobce a). 12. Argumentují-li žalobci tím, že současně s uzavřením smlouvy o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni in personam se rodiče žalobce a) ujali i poctivé držby téhož práva in rem, pak rovněž přehlížejí, že k vydržení takového práva při hypotetické možnosti, že by byli rodiče žalobce a) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře (byli oprávněnými držiteli), že jim takové právo náleží, by došlo v roce 2008 ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“) – viz § 129, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 a § 151o odst. 1 obč. zák. Uplynutím vydržecí doby deseti let by se rodiče žalobce a) stali na základě zákonem aprobovaného titulu oprávněnými z věcného břemene in rem. Žádná další vydržecí doba by pak již z povahy věci běžet nemohla, neboť její běh by byl vydržením práva ukončen, a nebylo by tak možné ani její započtení případnými nástupci [srovnej v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, nebo ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, a v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky rozhodnutí a stanovisek: „Lze uzavřít, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.“ – pozn. dovolacího soudu: pravidlo o započtení vydržení doby předchůdce držitele se obdobně uplatní i u vydržecí doby potřebné k nabytí práva odpovídajícího služebnosti, ať již pozemkové či osobní - srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 927 až 929]. 13. Namítají-li žalobci, že rodiče žalobce a) užívali předmětné pozemky k průchodu a průjezdu v přesvědčení, že vykonávají věcné břemeno in rem, předkládají tak navíc oproti odvolacím soudem učiněnému zjištění vlastní verzi skutkového stavu, na níž pak budují příslušné závěry, jež konfrontují s právním posouzením odvolacího soudu. Ve skutečnosti tím nezpochybňují správnost právního posouzení věci, nýbrž skutkový stav věci, z něhož vycházely soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu ovšem nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řízení přitom bylo prokázáno, že pokud rodiče žalobce a) užívali předmětné pozemky, bylo to na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 25. 5. 1998, nikoli z titulu práva (byť domnělé) pozemkové služebnosti (věcného břemene in rem). Držba práva odpovídajícího pozemkové služebnosti pak nemůže plynout ani z tvrzení dovolatelů, že „rodiče žalobce a) však vycházeli z toho, že věcné břemeno přechází na nabyvatele Panujících pozemků a jedná se tedy o věcné břemeno in rem.“ 14. Jelikož dovolání žalobců není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 4. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu