22 Cdo 849/2026-201 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Petrou Kasikovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vinohradská 1215/32, proti žalované J. M., zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze, Bohuslava Švamberka 1284/12, o zpřístupnění bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 383/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 58 Co 239/2025-119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 58 Co 239/2025-119, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 26 C 383/2024-83, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná umožnila neomezený přístup do bytové jednotky č. XY, nacházející se v budovách č. p. XY, XY a XY, umístěných na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný byt“ – výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil jen část nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Účastníci jsou spoluvlastníky bytové jednotky. Podle názoru odvolacího soudu není požadavek žalobce na neomezený přístup do předmětného bytu za účelem kontroly stavu nemovitosti důvodný, neboť stav bytu byl zdokumentován znaleckým posudkem v souvisejícím řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, se kterým byl žalobce jako účastník řízení seznámen. Odvolací soud také zohlednil, že žalovaná v předmětném bytě bydlí přes 35 let a dlouhodobě se tam nachází její domácnost. Poukázal na kolizi základního práva žalované na nedotknutelnost obydlí garantovanou čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) s vlastnickým právem žalobce garantovaným čl. 11 Listiny. V případě kolize dvou základních práv bylo třeba vážit, kterému z nich je třeba poskytnout ochranu na úkor druhého. Soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 863/2004 přisvědčil argumentaci žalované, že v projednávaném případě je třeba dát přednost jejímu právu na ochranu obydlí. Zabýval se také námitkami žalované o zjevně šikanózní povaze uplatněného žalobního návrhu ve světle dalších řízení, která žalobce proti žalované zahájil. Zabýval se proto i korektivem dobrých mravů a zjevného zneužití práva. Uvedl, že bylo možné vysledovat určité jednání žalobce jako podílového spoluvlastníka, které lze hodnotit jako odporující dobrým mravům ve vztahu k žalované, byť z jiného důvodu, než uvedl soud prvního stupně (ten rozpor požadavku žalobce s dobrými mravy shledal v tom, že žalobce se domáhá přístupu do bytu, přestože lze v dohledné době očekávat rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k tomuto bytu). Odvolací soud poukázal na to, že v jiném řízení se žalobce domáhal, aby soud omezil svéprávnost žalované, ačkoliv skutková tvrzení navrhovatele v ničem nezakládala důvod pro takovéto ani méně omezující opatření. Řízení tak bylo zastaveno s odůvodněním, že návrh žalobce byl posouzen jako zjevně nedůvodný až šikanózní, a že nelze prostřednictvím tohoto návrhu řešit majetkové spory účastníků. Rovněž v rámci aktuálního řízení podal žalobce ve vztahu k žalované návrh na nařízení předběžného opatření podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a požadoval vykázání žalované z předmětného bytu. Návrh byl odmítnut s odůvodněním, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci, žalobce se domáhal touto formou de facto právě zpřístupnění předmětné bytové jednotky, nikoli ochrany před domácím násilím. Odvolací soud pak uzavřel, že není vyloučeno, že i výkon práva může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/2020). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jež považoval za přípustné, neboť „dovolání závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. Se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ 5. Odvolacímu soudu vyčítal především to, že pochybil v kolizním poměřování ústavně chráněných práv, když absolutizoval nedotknutelnost obydlí, a tím bez dalšího vyloučil výkon spoluvlastnického práva dovolatele k omezenému kontrolnímu zpřístupnění bytu. Odvolací soud místo aby řešil kolizi dvou základních práv tříkrokovým testem proporcionality v souladu s judikaturou Ústavního soudu, právo žalované na nedotknutelnost obydlí absolutizoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 863/2004. Dovolatel sice uznal, že Nejvyšší soud v rozhodnutí uzavřel, že zásadně je třeba dát přednost ochraně obydlí před běžným užíváním spoluvlastníkem, z rozhodnutí však podle něj nebylo možné vyvodit paušální vyloučení jakékoliv formy krátkodobého, předem oznámeného nebo procesně kontrolovaného vstupu za účelem výkonu správy společné věci. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4995/2017 zároveň připomněl, že Nejvyšší soud výslovně připouští ochranu vlastnického práva ve spoluvlastnictví jak prostřednictvím pravidel správy společné věci podle § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) tak prostřednictvím negatorní ochrany ve smyslu § 1042 o. z., a zdůrazňuje nutnost individualizovaného řešení podle povahy zásahu a okolností věci. Dovolatel měl za to, že odvolací soud v projednávaném případě individualizaci nahradil tezí o „nadbytečnosti“ kontroly vzhledem k existenci znaleckého posudku o stavu bytu vyhotoveného pro účely souvisejícího dosud pravomocně neskončeného řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tím měl odvolací soud fakticky legitimizovat stav, kdy jeden spoluvlastník vykonává držbu a užívání jako výlučný vlastník a druhý je z výkonu správy vyloučen. Dovolatel ještě dodal, že ani odkaz na „blízké“ (leč nepravomocné) skončení vypořádacího řízení nemůže soudu sloužit jako legitimní důvod k odepření ochrany stávajících práv. Dovolání následně doplnil aktualizací informací o souvisejícím řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Poukázal na absurdnost své situace, kdy mu byl předmětný byt pravomocně přikázán do výlučného vlastnictví, v bytě ale nadále bez jakéhokoliv titulu bydlí žalovaná, která mu brání ve vstupu s odvoláním na napadené rozhodnutí. Dovolatel tak nemůže byt zkontrolovat, pojišťovna mu jej nechce bez prohlídky pojistit, nemůže na vyplacení vypořádacího podílu žalované získat půjčku bez prohlídky bytu, nemůže byt ani případně nabídnout k prodeji atd. Dovolatel uzavřel, že napadené rozhodnutí je v rozporu jak s Listinou, jejím čl. 11 a 12, tak s judikaturou Nejvyššího soudu o individualizaci a průniku negatorní ochrany a správy ve spoluvlastnictví, a konečně i s požadavkem Ústavního soudu na proporcionální řešení střetu základních práv. Proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v části výroku I a II zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozsudku v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení až do právní moci rozhodnutí o dovolání a dále, aby soud rozhodl bezodkladně, neboť věc snese jen neodkladné opatření, neboť okamžité vynucení nákladových výroků by dovolateli způsobilo nepoměrnou majetkovou újmu. 6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí je věcně správné a dovolání žalobce je nepřípustné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a návrh na odklad vykonatelnosti zamítl. 7. Dovolání není přípustné. 8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě může vést k závěru o nedůvodnosti žaloby, popřípadě tehdy, dospěje-li odvolací soud k závěru, že je dán i další (soudem prvního stupně neuvažovaný) důvod pro zamítnutí žaloby. 11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1227/2017, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 120/18). 12. Dovolatel odvolacímu soudu vyčítal, že pochybil v kolizním poměřování ústavně chráněných práv, když absolutizoval nedotknutelnost obydlí žalované, a tím bez dalšího vyloučil výkon spoluvlastnického práva dovolatele. Přehlédl ovšem, že napadené rozhodnutí je založeno ještě na druhém důvodu (rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na tomto důvodu výlučně), který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, a to na otázce jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy a na zjevném zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Uvedený závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, však dovolatel vůbec nenapadá, přestože rozsudek odvolacího soudu je na řešení otázky dobrých mravů a zjevného zneužití práva (rovněž) založen. Již z toho důvodu není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. 13. Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost z výše uvedeného důvodu nepotvrzuje správnost závěrů odvolacího soudu, které dovolací soud za této situace nebyl povolán přezkoumávat. V reakci na námitky dovolatele dovolací soud dodává, že napadené rozhodnutí nezakládá žalované žádné právo k užívání cizí věci, natož bezplatně. Odmítnutí dovolání proti napadenému rozsudku taktéž žalobci nebrání domáhat se vůči žalované (nebo jiným osobám) ochrany práv vlastníka. 14. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. 16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 23. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu