22 Cdo 852/2026-312 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) P. H., b) I. H. a c) M. H., všech zastoupených Mgr. Stanislavem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, proti žalovaným 1) H. U., zastoupené JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou se sídlem v Týnci nad Sázavou, Klusáčkova 12, a 2) J. U., zastoupené opatrovníkem městem V., se sídlem ve XY, o zřízení služebnosti stezky a cesty, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 161/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 26 Co 145/2025-272, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 26 Co 145/2025-272, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 12. 2024, č. j. 8 C 161/2024-217, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2024, č. j. 8 C 161/2024-217, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zřízení služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY k tíži pozemku parc. č. XY, který by vznikl oddělením od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku, s právem vybudovat na pozemku parc. č. XY komunikaci na dobu neurčitou za úplatu ve výši stanovené znaleckým posudkem (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a) a b) jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, každý s podílem o velikosti 1/2, a žalobkyně c) je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále společně jen jako „pozemky žalobců“). Žalovaná 1) a 2) jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, každá s podílem o velikosti 1/2 (dále jen „pozemek žalovaných“). Žalobce a) a žalobkyně c) jsou dále spoluvlastníky pozemku parc. XY v k. ú. XY, každý s podílem o velikosti 1/2, přičemž na tomto pozemku vázne smluvní věcné břemeno stezky a cesty ve prospěch obou pozemků žalobců (dále jen „pozemek parc. č. XY). Žalobci požadovali zřízení služebnosti stezky a cesty po části pozemku žalovaných (označované jako pozemek parc. č. XY), který by vznikl oddělením od pozemku žalovaných na základě předloženého geometrického plánu, a to tak, aby mohla vzniknout příjezdová cesta k pozemkům žalobců na veřejném prostranství v šíři 11 m požadovaná územním plánem pro účely výstavby rodinných domů na pozemcích žalobců. 3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zřízení požadované služebnosti není důvodné, neboť žalobci mají na své pozemky přístup zajištěn po vlastním pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který navazuje na obecní komunikaci. Šíře pozemku žalobců je sice pouze 4,05 m a zužuje se na 3,65 m, avšak přístup k tomuto pozemku vede po obecní komunikaci, která je ještě užší – pouze 3,5 m až 2,9 m. Šířku pozemku žalobců považoval soud prvního stupně za dostatečnou i pro příjezd motorovými vozidly, byť tento přístup s ohledem na ostrou zatáčku a stromy nacházející se na hranici pozemku žalovaných označil za nepohodlný. Neshledal nicméně žádný zákonný důvod, proč by na úzkou obecní komunikaci měla navazovat cesta zřízená formou věcného břemene v šířce 11 m. Uzavřel, že soud nemůže zřizovat veřejné prostranství, které je institutem veřejného práva jako věcné břemeno stezky a cesty. 4. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 26 Co 145/2025-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že institut nezbytné cesty ve smyslu § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) není právním nástrojem k zajištění splnění podmínek, za kterých by se určitý pozemek podle územního plánu mohl stát pozemkem skutečně zastavitelným. Pozemky žalobců považoval za územním plánem zahrnuté do plochy výstavby rodinných domů pouze podmíněně, přičemž v otázce splnění zákonných podmínek ke zřízení nezbytné cesty bylo třeba uvažovat současný skutečný charakter pozemků, který je dán způsobem jejich využití – aktuálně jako orná půda. Z tohoto pohledu shledal stejně jako soud prvního stupně přístup přes pozemek parc. č. XY dostatečným, a to jak pro pěší, tak pro příjezd motorovými vozidly. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž předložili tři otázky, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). 1) Zda soud při rozhodování o povolení nezbytné cesty musí vždy brát ohled na územní plán a jím stanovené podmínky pro výstavbu; tato otázka byla dle žalobců soudy řešena odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – soudy se odchýlily zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018. Žalobci argumentovali nutností zřízení nezbytné cesty v rozsahu potřebném k řádnému užívání pozemků z hlediska jejich budoucího účelného využití. Soudy nereflektovaly, že pro plánovanou výstavbu rodinných domů na pozemcích žalobců je zapotřebí zajistit příjezd na tyto pozemky v rozsahu stanoveném územním plánem, jinak nebude možné výstavbu realizovat. 2) Zda soud může zřízení nezbytné cesty zamítnout, ačkoliv byly splněny zákonné podmínky pro její zřízení; tuto otázku považují žalobci za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalobci mají za to, že i přes splnění podmínek pro zřízení nezbytné cesty uvedených v § 1029 a násl. o. z. soudy v projednávané věci žalobu zamítly. 3) Zda je soud povinen ustanovit osobě kolizního opatrovníka, pokud jsou zájmy opatrovníka a jemu svěřené osoby ve vzájemném střetu; tuto otázku považují žalobci rovněž za v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalobci uvedli, že žalovaná 1) nemůže v řízení jako opatrovník zastupovat žalovanou 2), neboť jejich zájmy jsou ve vzájemném střetu, což dokazuje i to, že opatrovníkem žalované 2) bylo nově jmenováno město V. Pokud nebyl žalované 2) v rámci řízení ustanoven kolizní opatrovník, bylo řízení zatíženo právní vadou, neboť nemohlo dojít k řádnému projednání žalobního návrhu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že věcné břemeno je soukromoprávním institutem a nemůže sloužit jako nástroj k zajištění realizace územního plánu jako veřejnoprávního rozhodnutí. Podmínku přístupu po komunikaci v šíři stanovené územním plánem přitom nesplňuje ani obecní komunikace, na kterou navazuje pozemek žalobců parc. č. XY; závěr odvolacího soudu o tom, že pozemky žalobců aktuálně nejsou zastavitelné tedy považovala za správný. Zřízením věcného břemene by se navíc pozemek nestal veřejným prostranstvím, které je předpokládáno územním plánem. Ke střetu zájmů v případě opatrovnictví žalované 2) uvedla, že v průběhu řízení došlo ke změně opatrovníka, který rovněž navrhl zamítnutí žaloby. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. 8. Žalovaná 2) se k dovolání žalobců nevyjádřila. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Žalobci v dovolání předkládají otázku, zda soud při rozhodování o povolení nezbytné cesty musí zohlednit územní plán a jím stanovené podmínky pro výstavbu. 12. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň je i důvodná, protože se soudy v projednávané věci při jejím řešení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od žalobci předkládaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018. 13. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. 14. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) dovolací soud mimo jiné uvedl, že „při rozhodování o nezbytné cestě je významné, k čemu pozemek, postrádající potřebné spojení, podle stavebních předpisů slouží, resp. má sloužit. Je-li územním plánem určen k zástavbě, je k tomu třeba při rozhodování o povolení nezbytné cesty přihlédnout; v takovém případě lze potřebu vlastníka pozemek řádně užívat vyložit tak, že jde o užívání, které je v souladu s územním plánem. … Je-li tedy dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zástavbě a žalobce prokáže, že příprava stavby dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl jej stavbou odpovídající tomuto plánu v blízké budoucnosti zastavět a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, lze žalobci ve prospěch jeho pozemku povolit nezbytnou cestu v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby.“ Podrobněji v něm vysvětlil také limity, které je třeba v každém konkrétním případě uvážit: „Pouhé určení pozemku v územním plánu k zástavbě však k povolení nezbytné cesty nestačí; žalobce musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně. Jinak by totiž mohlo docházet k tomu, že žalobci by byla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídajícím provozu údajné budoucí stavby, avšak přesahujícím skutečnou objektivní potřebu vlastníka nezastavěného pozemku řádně jej užívat. Má-li být nezbytná cesta takto povolena k pozemku, který je součástí zemědělského půdního fondu, pak o úmyslu stavebníka (žalobce) svědčí i to, že řádně požádal o odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu (§ 9 a násl. zákona č. 34/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Žalobce též musí vymezit základní parametry uvažované stavby a sdělit, k jakému účelu má sloužit; musí též prokázat, zda z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit. … I když je pozemek územním plánem určen k zastavění a žalobce prokázal vážný úmysl realizovat stavbu v souladu s tímto plánem, neznamená to, že žalobě bude nutné vyhovět. Soud musí dbát, aby žalovaný soused byl povolením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To, že pozemek je určen k zastavění veřejným právem ještě neznamená, že jeho vlastník má bez ohledu na další okolnosti právo na nezbytnou cestu v požadovaném rozsahu; je třeba, aby byly splněny i další podmínky pro povolení nezbytné cesty (viz § 1032 o. z.). Proto je vždy třeba vzít mimo jiné do úvahy újmu, která vznikne žalovanému povolením nezbytné cesty, a porovnat ji s výhodou žalobce; jestliže by v důsledku povolení nezbytné cesty v rozsahu potřebnému k užívání stavby vlastnické právo žalovaného k pozemku bylo dotčeno tak, že další užívání pozemku by bylo zásadně omezeno a pozemek by byl významně znehodnocen, nebylo by možno nezbytnou cestu povolit [§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.].“ 15. V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že pozemky žalobců jsou dle platného územního plánu vedeny jako stavební pozemky určené k bydlení v rodinných domech venkovského typu. Soudy rovněž neměly pochybnosti o tom, že připravenost realizace výstavby na pozemcích žalobců již dosáhla určitého stupně, jak předpokládá rozhodnutí dovolacího soudu citované výše [z provedeného dokazování plyne, že žalobce a) a žalobkyně c) oba mají již zpracovanou projektovou dokumentaci pro výstavbu rodinného domu, byly uzavřeny smlouvy s dodavatelem energií, byla podána žádost o vyjmutí pozemku parc. č. XY jako přístupové cesty k pozemkům žalobců ze zemědělského původního fondu]. Územní plán přitom počítá s nutností zajištění dostatečného přístupu k pozemkům, na nichž má být realizována výstavba rodinných domů, a to po komunikaci, jež má být součástí veřejného prostranství o šíři minimálně 11 m. 16. Přestože soudy nižších stupňů výše uvedené skutečnosti v rámci nalézacího řízení zjišťovaly, při dalším posuzování splnění podmínek pro povolení nezbytné cesty následně zcela odhlédly od uvažovaného budoucího využití pozemků žalobců, na nichž je – jak územním plánem, tak i samotnými žalobci – reálně plánována výstavba rodinných domů. Zajištění řádného přístupu k pozemkům žalobců tak soudy posuzovaly pouze z hlediska jejich aktuálního využití, a to jako nezastavěných, zemědělských pozemků, pro které byl přístup po úzké příjezdové cestě po pozemku žalobců parc. č. XY shledán sice nepohodlným, nicméně dostatečným, a to i pro příjezd motorovými vozidly. 17. Pokud však územní plán počítá s tím, že k předmětným pozemkům žalobců má vést přístupová cesta o šíři minimálně 11 m, aby na nich mohla být realizována výstavba rodinných domů, pak může být – po zjištění dalších rozhodných skutečností – požadavek na zřízení nezbytné cesty po pozemku žalovaných v žalobou vymezeném rozsahu zcela legitimní. Podle názoru dovolacího soudu nicméně v řízení dosud nebyly zjištěny všechny relevantní okolnosti pro posouzení splnění podmínek pro povolení nezbytné cesty, neboť soudy nižších stupňů posuzovaly splnění těchto podmínek pouze z hlediska aktuálního využití pozemků žalobců, nikoliv z hlediska využití budoucího či plánovaného. Pokud se v případě pozemků žalobců jedná o pozemky stavební a žalobci zároveň prokázali, že na těchto pozemcích hodlají výstavbu rodinných domů skutečně realizovat, jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v projednávané věci v rozporu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu. 18. V dalším řízení bude nicméně nezbytné zabývat se posouzením reálných možností výstavby na pozemcích žalobců, a to zejména zjištěním stanoviska obce, resp. stavebního úřadu, ohledně šíře přístupové cesty požadované územním plánem. Pro posouzení požadavku žalobců bude rozhodné, zda pro případnou realizaci výstavby je pro obec dostačující, že žalobci získají přístup ke svým pozemkům prostřednictvím služebnosti cesty a stezky v určitém rozsahu (tedy v minimální šíři předpokládané územním plánem), anebo obec bude zároveň požadovat, aby se takto široká cesta současně nacházela na pozemku, jenž je veřejným prostranstvím. Zjištění stanoviska obce ohledně výkladu tohoto požadavku daného územním plánem bude klíčové v tom smyslu, že pokud by bylo pro realizaci výstavby na pozemcích žalobců nutné, aby k nim vedla přístupová cesta nacházející se na veřejném prostranství, ani povolení nezbytné cesty v rámci tohoto soudního řízení by žalobcům nezaručilo, že by výstavbu rodinných domů mohli skutečně realizovat, tedy že by jim byla stavba skutečně povolena. 19. Veřejné prostranství totiž nelze zřídit soudním rozhodnutím, jak správně konstatovaly oba soudy nižších stupňů v nalézacím řízení, neboť není dána pravomoc soudů k takovému rozhodnutí (byť dovolací soud zdůrazňuje, že požadavkem žalobců nebylo zřízení veřejného prostranství, nýbrž povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z.). Zřízení veřejného prostranství je navíc možné pouze se souhlasem vlastníka dotčeného pozemku s užíváním jeho pozemku či jeho části veřejností [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016 (dostupný na www.nsoud.cz) a dále nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy řečeno, bez souhlasu žalovaných s užíváním části jejich pozemku veřejností jakožto veřejného prostranství, jehož součástí by měla být příjezdová cesta k plánované nové výstavbě rodinných domů, by pouhé zřízení nezbytné cesty formou služebnosti nezaručilo splnění všech podmínek pro povolení výstavby stavebním úřadem. Povolení nezbytné cesty by v takovém případě přesáhlo skutečnou objektivní potřebu žalobců řádně užívat své (nezastavěné) pozemky, když by sice byla soudem zřízena nezbytná cesta v požadované šíři 11 m, avšak bez souhlasu žalovaných s veřejným užíváním části jejich pozemku (s ohledem na to, že pozemek žalobců parc. č. XY aktuálně sloužící jako příjezdová cesta k pozemkům žalobců, sám o sobě dostatečnou šíři požadovanou územím plánem nemá a zahrnutí části pozemku žalovaných by tak bylo nevyhnutelné) by žalobci zamýšlená výstavba stejně nemohla být realizována. 20. Pokud by ovšem požadavek daný územním plánem nebyl vázán na existenci veřejného prostranství a ze stanoviska obce by bylo naopak zjištěno, že povolení výstavby rodinných domů na pozemcích žalobců je podmíněno pouze existencí přístupové cesty v dostatečné šíři předpokládané územním plánem, byl by požadavek žalobců uplatněný v projednávané věci zcela relevantní, neboť pozemky žalobců by z hlediska uvažovaného využití (dle požadavků pro výstavbu daných územním plánem) nebyly dostatečně spojeny s veřejnou cestou ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. To vše samozřejmě za posouzení dalších kritérií, která je nutné před povolením nezbytné cesty vzít do úvahy – viz zejména § 1032 o. z., jak bylo vysvětleno i v citované rozhodovací praxi výše. 21. Ohledně druhé žalobci předkládané otázky, a sice, zda soud může zřízení nezbytné cesty zamítnout, ačkoliv byly splněny zákonné podmínky pro její zřízení podle § 1029 a násl. o. z., dovolací soud uvádí, že se nejedná o právní otázku relevantně vymezenou ve smyslu § 237 o. s. ř., a už vůbec ne o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. 22. Jedná se totiž o elementární posouzení, které provádí soud v rámci řízení o povolení nezbytné cesty vždy, přičemž na základě závěru o splnění či nesplnění zákonných podmínek buď návrhu vyhoví, anebo žalobu zamítne. V projednávané věci soudy dospěly – sice k předčasnému, a proto nesprávnému (viz výše) – závěru, že zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z. splněny nebyly, tudíž žalobu z tohoto důvodu logicky zamítly. Nedošlo tedy k situaci naznačované žalobci, že by soudy sice uzavřely, že podmínky pro povolení nezbytné cesty splněny byly, přesto by však žalobu zamítly. 23. Co se týče třetí námitky žalobců ohledně nutnosti ustanovit žalované 2) kolizního opatrovníka, dovolací soud uvádí, že z hlediska vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. se nejedná o řádně formulovanou otázku procesního práva, která by navíc podle žalobců měla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená. Z obsahu dovolání se podává, že tato námitka je žalobci předkládána spíše jako případná vada řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 24. Tak tomu ovšem v projednávané věci být nemohlo, neboť v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně opatrovníka, přičemž žalovanou 2) nadále zastupuje město Velvary, nikoliv žalovaná 1). S ohledem na změnu v osobě opatrovníka proto nebylo relevantní, aby odvolací soud zkoumal, zda jsou žalované pro účely opatrovnictví v rámci tohoto řízení ve střetu zájmů či nikoliv, a aby případně žalované 2) ustanovoval kolizního opatrovníka, pokud žalovaná 1) v době rozhodování odvolacího soudu již opatrovníkem žalované 2) nebyla. Tato námitka je pak i v dovolacím řízení bezpředmětná. A pokud by snad mohlo dojít ke střetu zájmů v průběhu řízení před soudem prvního stupně, kdy žalovanou 2) jako opatrovník zastupovala ještě žalovaná 1), je tato případná vada odklizena zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně dovolacím soudem. 25. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení. 26. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 27. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu