22 Cdo 859/2026-235 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Cerea, a.s., IČO 46504940, se sídlem v Pardubicích, Dělnická 384, proti žalovaným 1) T. Ch. a 2) P. Ch., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ronaldem Khomem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 46, o určení rozsahu služebnosti, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 14 C 83/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2025, č. j. 18 Co 348/2025-210, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 450 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2025, č. j. 14 C 83/2024-176, určil, že služebnost chůze a jízdy zatěžující pozemek p. č. XY v katastrálním území a obci XY je v rozsahu vymezeném geometrickým plánem Ing. Imricha Rondzíka ze dne 31. 3. 2025, č. 1734-62/2025, který tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II – IV). 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1.  12. 2025, č.  j. 18 Co 348/2025-210, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 4. Odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil právní otázku rozsahu smluvně sjednané služebnosti, odkázal na nepřiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 132/2011 a 22 Cdo 1870/2018) a nepřistoupil na navrhované zaměření rozsahu služebnosti tak, aby byl zajištěn přístup i k jejich dalším pozemkům (neoznačeným ve smlouvě jako pozemky panující), který si i podle zjištění odvolacího soudu chtěl jejich právní předchůdce při uzavření kupní smlouvy ponechat. Mají za to, že při sjednání věcného břemene obě smluvní strany počítaly s přístupem i k ostatním pozemkům. Otázku rozsahu sjednané služebnosti proto považují za nesprávně právně posouzenou, neboť došlo k ignorování „sjednaného propojení panujících parcel s ostatními parcelami“. 5. Dovolatelé dále namítají, že nalézací soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1419/2018) „pracují s institutem nezbytné cesty“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní mají k přístupu k ostatním parcelám použít institut nezbytné cesty, poukazují na to, že judikatura Nejvyššího soudu preferuje smluvní zajištění přístupu před zřízením nezbytné cesty. Rozhodnutím nalézacích soudů, které mění smluvní ujednání z kupní smlouvy (kterou bylo věcné břemeno zřízeno), vytvářejí soudy podle jejich názoru nově stav nemovitostí bez přístupu. Dodávají, že finanční otázky byly navíc ve smlouvě vyřešeny a nezbytnou cestu lze zřídit jen za náhradu, přístup by tedy dovolatelé museli „minimálně k ostatním parcelám koupit podruhé“. 6. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť dovolatelé podle jejího názoru nevymezili přípustnost dovolání v souladu s § 237 o.  s. ř., když neoznačili žádnou konkrétní ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž by se měl odvolací soud odchýlit. Uvedla také důvody, pro které považuje dovolání rovněž za nedůvodné. 8. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. 12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 13. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 14. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). 15. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 16. Dovolatelé polemizují s právním posouzením rozsahu služebnosti a odvolacímu soudu vytýkají, že své rozhodnutí opřel o nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Uvádějí sice, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neformulují však žádnou konkrétní zobecnitelnou právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, není tak zřejmé, od které konkrétní rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit a v čem tato odchylka spočívá. Z obsahu dovolání současně nevyplývá ani to, že by dovolatelé předkládali právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena nebo by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Argumentace dovolatelů je založena převážně na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, zejména pokud jde o posouzení vůle smluvních stran při uzavření smlouvy o zřízení služebnosti a o rozsah potřeb nemovitostí ve vlastnictví právního předchůdce dovolatelů. Takové námitky však nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dodává, že odvolací soud se zabýval možnou potřebou všech panujících pozemků v době zřízení věcného břemene a k námitce žalovaných, že další pozemky nebyly ve smlouvě označeny jako panující pouze nedopatřením, uvedl, že nedostatek písemné formy případné shodné vůle smluvních stran zajistit přístup i na tyto pozemky není možné dodatečně zhojit, právo odpovídající věcnému břemenu cesty tedy nemohlo ve prospěch těchto pozemků vzniknout. Tento právní závěr dovolatelé dovoláním nenapadli, přestože právě z něj vychází úvaha odvolacího soudu, že určení rozsahu věcného břemene tak, aby byl zajištěn přístup i k pozemkům neoznačeným ve smlouvě jako panující, přestavuje nepřípustné rozšiřování věcného břemene. 17. Na posouzení podmínek pro zřízení nezbytné cesty není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno, již z tohoto důvodu není dovolání v části týkající se nezbytné cesty přípustné (§ 237 o. s. ř.). Možnost budoucího zřízení nezbytné cesty nebyla důvodem pro určení rozsahu služebnosti, který k některým pozemkům žalovaných (neuvedeným ve smlouvě, kterou bylo věcné břemeno zřízeno) přístup nezajišťuje. Odvolací soud tedy neupřednostnil nezbytnou cestu před smluvním zajištěním přístupu, jak se dovolatelé domnívají. 18. Dovolání je z části nepřípustné a z části postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v odpovídající části. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 26. 5. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu