22 Cdo 873/2026-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Spotřební družstvo Jednota Kadaň, se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, IČO 00032051, zastoupeného JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Marie Pujmanové 2447/9, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 196/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 12 Co 213/2025-86, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 12 Co 213/2025-86, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“). Žalobu odůvodnil tím, že předmětný pozemek užívá jako vlastní od 22. 11. 1972, kdy se stal současně vlastníkem budovy stojící na pozemku, pročež vlastnické právo k pozemku vydržel. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 24 C 196/2024-66, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Vyšel ze zjištění, že v současně době je jako vlastník předmětného pozemku v katastru nemovitostí evidována žalovaná, přičemž ještě v prosinci 2023 zde byl evidován vlastník neznámý. Od nabytí vlastnictví k budově žalobce užívá i předmětný pozemek; mezi lety 2006 a 2013 pak s úřadem řešil vlastnictví k pozemku. Nelze však uzavřít, že by se žalobce chopil držby předmětného pozemku, ani že by tak činil v úmyslu nikoliv nepoctivém (bod 32 prvostupňového rozsudku). 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 12 Co 213/2025-86, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 5. Dospěl k závěru, že žalobce od počátku realizoval držbu práva trvalého užívání pozemku, jehož charakter se nejvíce blížil právu vlastnickému (bod 13 rozsudku odvolacího soudu). Přestože měl žalobce v okamžiku uchopení držby práva trvalého užívání pozemku držební vůli, pozemek fakticky ovládal a neopíral své právo o právo jiné osoby, nemohl následkem neexistence písemné smlouvy o trvalém užívání pozemku požádat ve stanovené lhůtě stát o změnu na právo vlastnické, a nestal se tak vlastníkem přímo ze zákona (bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Žalobce však vlastnické právo nabyl mimořádným vydržením, neboť u něj nelze o nepoctivém úmyslu, jenž by takovému závěru bránil, vůbec uvažovat. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že v dovolání „naznačené“ otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s uvedenou judikaturou, případně ještě nebyly v souvislostech úplně řešeny (držba na základě práva trvalého užívání). Důvodnost dovolání spatřovala v nesprávném právním posouzení věci v rozporu s § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Namítla, že žalobce neměl pozemek v trvalém užívání. To vylučuje, aby se stal vlastníkem na základě vydržení, neboť byl od počátku v nepoctivém úmyslu. K tomu odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3606/2024. Naproti tomu užívání pozemku žalobcem je nepochybné. Žalobci však bylo od počátku známo, že předmětná parcela není v jeho vlastnictví; k ujmutí se držby neměl žádný právní titul. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 828/2017. Vyvstává otázka, zda ujmutím se držby stavby dochází zároveň k ujmutí se držby pozemku pod ní, a zda došlo k řádnému ujmutí se držby, kdyby se na věc pohlíželo obdobně institutu trvalého užívání. Žalobce neměl vůli držet pozemek jako vlastní od roku 1972. To, že stavba stojí na cizím pozemku, vylučuje, aby se žalobce držby vůbec chopil, a pokud ano, pak v nepoctivém úmyslu, k čemuž opětovně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 828/2017 a sp. zn. 22 Cdo 3606/2024. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Žalovaná uvedla dva předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž prvním z nich bylo, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (řešení otázek „v rozporu s uvedenou judikaturou“). V dovolání předložila dvě rozhodnutí dovolacího soudu. 11. Prvním z rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, který žalovaná zmínila v souvislosti s námitkami, že se žalobce nechopil držby pozemku, resp. že se držby chopil v nepoctivém úmyslu. Toto rozhodnutí je však ve vztahu k námitkám žalované nepřiléhavé, neboť řešilo právní vztahy vlastníka pozemku a vlastníka stavby zřízené před 1. 1. 2014. Konkrétně se zde dovolací soud zabýval otázkou, zda právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby zřízené před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva, které později zaniklo, resp. jednalo-li se v době zřízení o stavbu zřízenou na vlastním pozemku, načež vlastnické právo vlastníka stavby k pozemku později zaniklo, lze posuzovat podle pravidel o neoprávněné stavbě. Rozhodnutí však neřešilo otázku držby pozemku, pročež se rozhodnutí nezabývalo ani nepoctivým úmyslem na straně držitele. Již z toho důvodu se od něj odvolací soud nemohl v napadeném rozhodnutí odchýlit. 12. Druhým z rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3606/2024, které žalovaná zmínila v souvislosti s námitkami vědomosti žalobce o tom, že pozemek není v jeho vlastnictví, pročež chopil-li se žalobce vůbec držby, s čímž žalovaná explicitně nesouhlasí, pak tomu tak bylo v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. Rovněž žalobce neměl podle přesvědčení žalované vůli držet pozemek jako vlastní od roku 1972. Nemohl proto nabýt vlastnické právo vydržením. 13. Otázka předestřená žalovanou, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva, aniž by se žalobce vůbec chopil držby vlastnického práva, zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. 15. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. 16. Podle § 1091 odst. 2 o. z. je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let. 17. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 18. Základní podmínkou vydržení vlastnického práva jak podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tak i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je držba. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022 (obě dostupná, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí, na www.nsoud.cz). 19. Nezbytným předpokladem vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku tedy byla jeho držba (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017). 20. Napadené rozhodnutí však není založeno na tom, že by se žalobce vůbec chopil držby vlastnického práva, nýbrž že se chopil držby práva trvalého užívání (viz body 13 a 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 21. Nejvyšší soud se v minulosti povahou práva trvalého užívání opakovaně zabýval, přičemž dovodil, že právo trvalého užívání bylo institutem práva obligačního, nikoliv práva věcného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008). K těmto závěrům se v novější rozhodovací praxi přihlásil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013, či ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2095/2023 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 75/24). 22. Pod bodem 13 napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že „žalobce od počátku realizoval držbu práva trvalého užívání pozemku, jehož charakter se nejvíce blížil právu vlastnickému“. Pod bodem 16 poté odvolací soud uvedl: „Následkem neexistence písemné smlouvy o trvalém užívání pozemku nicméně nemohl požádat ve stanovené lhůtě stát o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické a nestal se tak vlastníkem pozemku přímo ze zákona.“ Není přitom zcela bez pochybností patrné, zda odvolací soud „započetl“ držbu práva trvalého užívání pro účely vydržení vlastnického práva již od roku 1972 (takto zřejmě bod 13 napadeného rozhodnutí). Učinit závěr o chopení se držby vlastnického práva žalobcem nicméně je – pro účely úvah o mimořádném vydržení vlastnického práva – obligatorním předpokladem pro následnou úvahu o možném vydržení vlastnického práva. Nic takového se však z napadeného rozhodnutí nepodává. 23. Odvolací soud dále dodal: „Vzhledem k okolnostem, za jakých se žalobce chopil držby pozemku pod stavbou maloobchodní prodejny vybudované ve veřejném zájmu, k jejímuž zřízení a provozu byl ostatně pozemek přímo vyčleněn, aniž by k němu v rozhodné době či později kdokoli uplatňoval konkurenční právo (žalovaná nic takového netvrdila a nevyplývá to ani z obsahu spisu), nelze na straně žalobce o nepoctivém úmyslu (způsobit jinému újmu) vůbec uvažovat.“ Případný nepoctivý úmysl by se však v poměrech nyní projednávané věci – vzhledem k pojetí zastávanému odvolacím soudem – podle všeho měl vztahovat k držbě práva trvalého užívání (k okamžiku jejího uchopení), nikoliv k držbě práva vlastnického. Již z toho důvodu je řešení otázky nepoctivého úmyslu prozatím předčasné. 24. Otázkou, která podle přesvědčení žalované doposud nebyla „v souvislostech úplně“ řešena, se dovolací soud nezabýval, neboť z její formulace není patrné, o držbu jakého práva se má jednat. Pokud však žalovaná uvažovala držbu vlastnického práva, pak na řešení této otázky napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. ani nezávisí, neboť držba vlastnického práva nebyla odvolacím soudem zjištěna (na rozdíl od držby práva trvalého užívání). Pokud žalovaná uvažovala držbu práva trvalého užívání, je takové právo v duchu shora citované judikatury obligačním právem, jehož držba k vydržení vlastnického práva vést nemůže. 25. Tím, že své rozhodnutí založil na závěru o vydržení vlastnického práva, aniž by současně přijal závěr o samotném chopení se a výkonu držby vlastnického práva (stalo se tak na základě chopení se držby práva trvalého užívání), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 26. V dalším řízení se odvolací soud bude nejprve zabývat otázkou, zda a kdy se žalobce chopil držby vlastnického práva k předmětnému pozemku. Pokud bude chopení se držby vlastnického práva (žalobcem) prokázáno, následně je pro účely mimořádného vydržení třeba učinit závěr o tom, zda se tak stalo v nepoctivém úmyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3635/2021, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1064/2023, či ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2215/2024). 27. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 28. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu