22 Cdo 939/2026-343 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. S., zastoupené Mgr. Ivo Školou, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému B. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 348/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 11. 2025, č. j. 69 Co 172/2025-316, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 11. 2025, č. j. 69 Co 172/2025-316, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Iva Školy, LL.M. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2025, č. j. 17 C 348/2022-280, rozhodl, že žalovaný je povinen odstranit ve výroku I blíže specifikovanou stavbu plotu (dále jen „plot“) a to ve lhůtě 3 měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 69 Co 172/2025-316, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že doplnil specifikaci stavby plotu o vytyčovací náčrt blíže specifikovaný v tomto výroku a lhůtu změnil na 3 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II, II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud tím, že mechanicky aplikoval závěr o pochybnostech žalovaného na celou stavbu plotu, odchýlil od judikatury dovolacího soudu, která vyžaduje individuální posouzení dobré víry s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Formuloval právní otázku, zda může obstát závěr o absenci dobré víry stavebníka, je-li vyvozován jednotně pro celou stavbu oplocení, přestože ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dobré víry jsou u jednotlivých úseků oplocení zásadně odlišné. Zdůraznil, že v projednávaném případě je důležité plot rozdělit na dvě části, „krátkou“ a „dlouhou“ stranu plotu, které je zapotřebí s ohledem na odlišné skutkové okolnosti posuzovat odděleně. Zatímco u „krátké“ strany mělo být nesporné, že žalovaný při stavbě nového oplocení změnil trasu původního plotu, naproti tomu u „dlouhé“ strany mělo být ze skutkových zjištění obou soudů zřejmé, že žalovaný stavěl nový plot na místě původního plotu. Proto považoval za chybný závěr soudu, který plot jako celek posoudil prizmatem „neprokázané dohody o posunutí plotu“, ačkoliv na „dlouhé“ straně plotu k žádnému posunu nedošlo. K nesprávnému posouzení dobré víry na dlouhé straně plotu dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3060/2022, z něhož se podává, že nevybočuje z mezí obvyklé opatrnosti, pokud nabyvatel nenechal pozemek zaměřit, jestliže měl za to, že oplocení je postaveno na hranici pozemků. Nesoulad oplocení s katastrální hranicí přitom nebyl zjištěn ani v rámci exekučního řízení, v němž žalovaný předmětný pozemek nabyl. Žalovaný se domníval, že okolnost nabytí nemovitosti v nedobrovolné dražbě má pro posouzení jeho dobré víry právní význam, který soudy obou stupňů přehlédly. Dále poukázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2980/2024, v němž Nejvyšší soud potvrdil, že dobrá víra v soulad oplocení s katastrální hranicí trvá, pokud po celou dobu užívání nebyl důvod pochybovat o správnosti umístění plotu a nesoulad vyšel najevo až při zaměřování. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2020 pak měl dovolací soud zdůraznit, že v běžném životě dochází často k nesouladu mezi hranicemi užívání vymezenými oplocením a hranicemi parcel evidovanými v katastrální mapě, přičemž dobré víře svědčí ohrazený ucelený funkční celek a dlouhodobé užívání pozemku v rozsahu oplocení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož by neprodleným výkonem – odstraněním plotu – vznikla žalovanému újma, která by byla v případě úspěšného dovolání nenapravitelná. 4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalovaného není přípustné ani důvodné. Odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a správně aplikoval závěry judikatury týkající se dobré víry stavebníka, přestavku i rozsahu zásahu do vlastnického práva. Dovolání bylo založeno na zkresleném popisu skutkového stavu, který byl soudy obou stupňů jednoznačně a přesvědčivě zjištěn, a na opakování námitek, s nimiž se odvolací soud již vypořádal. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Na úvod je třeba k námitce dovolatele, že v projednávaném případě bylo důležité plot rozdělit na dvě části, „krátkou“ a „dlouhou“ stranou plotu, které bylo zapotřebí s ohledem na odlišné skutkové okolnosti posuzovat odděleně, konstatovat, že dovolatel přehlíží, že ani soudy nižších stupňů ani sami účastníci po celou dobu řízení takovýmto způsobem stavbu plotu nečlenili. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. K posuzování dobré víry dovolatele 9. Podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) se může vlastník domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. 10. Podle § 1085 o. z. soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem stavbu odstranit a uvést pozemek do předešlého stavu. Soud přitom přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře. 11. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). 12. V projednávaném případě odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný sám uvedl, že po odstranění původního plotu měl pochybnost o tom, kde se vlastně hranice mezi pozemky nachází. Žalobkyni ujistil, že nechá hranice pozemků vytyčit. Kdy se tak stalo, si nepamatoval a nebyl schopen o tom předložit jakýkoliv doklad. Z údajného zaměření sám zjistil, že část plotu zasahuje na pozemek žalobkyně, proto žalobkyni nabídl finanční kompenzaci a směnu pozemků. Nový plot postavil pouze se zachováním krajních sloupků původního plotu, a to přestože hranice mezi pozemky byla přesně zaměřena na základě digitalizace v letech 2012-2014, která byla podkladem pro vznik digitální katastrální mapy (srovnej body 9 a 12 napadeného rozhodnutí). 13. Odvolací soud seznal, že za těchto okolností si měl žalovaný při zachování obvyklé opatrnosti nechat hranice mezi pozemky vyměřit. Přestože si sám nebyl jistý, kudy hranice mezi pozemky vede, po odstranění původního plotu vybudoval technicky náročnou stavbu plotu nového. Žalovaný tak musel vědět, že je sporné, zda stavba bude umístěna na jeho pozemcích, a neměl žádný podklad potvrzující, že stavba nebude zasahovat na sousední pozemky. Při zachování obvyklé opatrnosti, kterou by v daném případě bylo možno po každém požadovat, by se právně relevantním způsobem seznámil se skutečným průběhem hranice. Odvolací soud proto souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný v dobré víře nebyl (srovnej bod 14 napadeného rozhodnutí). Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Zpochybnit posouzení dobré víry lze jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod č. 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 960/2025). 14. Ačkoliv dovolatel argumentoval několika rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž dovolací soud popisuje situace, ze kterých je možné usuzovat na pochybnosti stavebníka o hranici mezi pozemky, nebo naopak na jeho dobrou víru, nejsou tato rozhodnutí pro projednávaný případ přiléhavá, jelikož z dokazování v této věci najisto vyplynulo, že žalovaný pochybnosti o hranici mezi pozemky měl, přes příslib jejich odstranění začal stavět. Závěr soudů, že za takové situace nemohl být žalovaný přesvědčen (tzn. v dobré víře), že staví pouze na svém, se dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený, nýbrž jako logicky správný. Odvolací soud se proto svým postupem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 15. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. 17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 26. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu